Hlavní stránka

 

 

Listopad 2020

 

 

 

Canc na uvítanou:

 

"Jeden chatař od Horního potoka kdysi prohlásil, že by nevstoupil

do hospody, kde by neměl dovoleno jíst zálesáckým nožem a potom

ho nesměl zabodnout do dřeva stolu, aby zůstal po ruce, kdyby něco.

Krčma "U Přístavu" je schopna splnit tak náročné přání. Těžké

dřevěné stoly rozptýlené po udupaném plácku jako stádo na

pastvě, přivyklé sněhu a dešti, si z nějakých zářezů hlavu nedělají.

Jsou vybělené pivní pěnou, ohlazené zpocenými dlaněmi a zčernalé

od cigaret spadlých s popelníků, když je prsty unavené strunami nezachytily."

                                        - úryvek z příběhu "Srpnové bouřky"         

 

      Odkryté tajemství "autorské dílny"

 

Nastal čas ukázat alespoň vzorky nově dokončovaných detektivních příběhů Olivy Foglové. Jsou to následující tituly:

 

4. Srpnové bouřky

Když se začerná obloha a z dáli zní hrom, přicházejí na kombajnéra, jehož před lety na poli zasáhl blesk, podivné choutky. Stačí vzít těžkou lopatu a vydat se na lov do chatových osad. Chataři se loví dobře - ale mají tam Olivu Foglovou. Když na výletě pejsek Vacínek přinese ze skalní průrvy botu ubohé oběti, Oliva hned ví, kolik uhodilo…  

 

5. Chlebíček s majonézou

Mrtvá stařenka z invalidního vozíku mezi balvany na říčním břehu, zrovna když na plovárně probíhá letní módní slavnost a Vacínek je pověřen převáděním rozkošných psích oblečků. Jak přesvědčit kapitána Krouckého, že pachatelem je někdo jiný, než tichá nenápadná švadlenka, která se k činu obětavě hlásí? Úkol jako stvořený pro Olivu Foglovou…

 


 

 

Jednou v podvečeru se Oliva a docent Jeřábek sešli před První hlídkou u venkovního stolu na chudičké chatařské večeři. Oliva schovala zbylé krajíčky do ubrousku (ještě poslouží jako topinky opečené nad ohýnkem) a na plynový vařič dala vařit studánkovou vodu. Jeřábek si přitáhl popelník, a vzápětí začal cigaretový dým vyplétat do větví alpské borovice obrazce chatařské magie, vhodně doplňující kulisu okolní usínající krajiny. Nahoře ve svahu, nad střechou První hlídky, zářila mohutná stěna skalního ostrohu Chlumu jako filmové plátno promítající příběh zapadajícího slunce. Byl to dárek stvořený pro snivé povahy, zabalený do mlhy v údolí, zdobený dekorací bílé hvězdičky nad pásmem západních kopců, a k dokonalosti dovedený vůní právě zalévané kávy.

Brzy Oliva přinášela další hrnky, protože na večerní táčky dorazil od vedlejšího srubu malíř Jan Kotík a zastavil se tu hromotluk Tóňa z chaty U pistolníka. Tomu končila dovolená a chtěl se s osadníky rozloučit, než za pár dní zase přijede na víkend. Tóňa se vlastně jmenoval Evžen Bretschneider, ale o tom se nevědělo.

Jeřábek se k němu otočil s výčitkou:

„Co to bylo, Tóňo, včera u tebe v chatě za řev? Chtěl jsem zajít, ale musel jsem nanosit vodu než padla tma.“

„Kamarádi z dolní osady vybírali dobrodružné sešity ke čtení,“ odpověděl Tóňa, „a trochu se zdrželi.“

„Zdrželi? Do noci? S takovým řevem?“

               

Celá ukázka

 

 

Její spěch neunikl pozornosti osadníků, kteří si povídali nahoře před srubem Oklahoma. Majitel srubu, Doc. Phdr. Ivo Jeřábek, Csc, postával bosý na prknech verandy oděn do ranního negližé chatařů ze Staré osady, lokty se opíral o zábradlí, v jedné ruce hrnek s kafem, ve druhé cigaretu, a vykláněl se nad pěšinu, kde postávali starý kovboj Střecha, Harry ze Zapomenutého ranče, zálesák Calvera s vlčákem a hromotluk Tóňa z chaty U pistolníka. Ti všichni se pod verandou zastavili, i když každý s jiným posláním. Kovboj Střecha se vracel z houbařské výpravy, Harry před hodnou chvílí vyprovodil svou ženu pod kopec k Lázeňským domům, zálesák Calvera byl se psem na procházce a hromotluk z chaty U pistolníka šel jen tak kolem.

Někdo hodil do placu otázku:

„Kam Oliva pádí tak zběsile?“

Odpověděl Harry, znalecky a s nadhledem v hlase:

„Běží do Lázeňských domů. Skoro pozdě, řekl bych. Ženský z naší osady co mají malý psiska tam dneska dopoledne s mojí ženou nacvičují módní přehlídku pro pejskaře. Chudinka moje žena, má z toho trému, ani spát nemohla. Dovedl jsem ji až k Lesnímu baru, sama se v lese bojí, a byl jsem rád, že jsme nikoho nepotkali. Vlekla ranec a já vedle ní kráčel jako pán. Ty řeči, kdyby nás někdo viděl, že nejsem gentleman! Ale já povídal: ženo, ponesu ten ranec, do lázní jsou to tři kilometry - ale ona že ne. Že mi vzácný náklad nemůže svěřit, že bych ho ztratil, upad s ním do bláta, nebo bych jí utek a zapomněl ho v hospodě.“

„Jaký vzácný náklad?“ zajímal se Jeřábek.

               

Celá ukázka

 

Příslušná inspirační nástěnka...

 

 
 

Canc na rozloučenou:

"Pokud má mít psaní nějaký smysl, musí text číst další lidé. Pak teprve začne záležet na tom, zda je text dobře napsaný, má nějakou myšlenku nebo třeba jen dokáže potěšit. Ostatně, potěšení je také důležité."

 - Jiří Pígo Nosek, úryvek z knihy "Vydej si vlastní knihu", 2019

 

 

Hlavní stránka