CHLEBÍČEK

S MAJONÉZOU

Její spěch neunikl pozornosti osadníků, kteří si povídali nahoře před srubem Oklahoma. Majitel srubu, Doc. Phdr. Ivo Jeřábek, Csc, postával bosý na prknech verandy oděn do ranního negližé chatařů ze Staré osady, lokty se opíral o zábradlí, v jedné ruce hrnek s kafem, ve druhé cigaretu, a vykláněl se nad pěšinu, kde postávali starý kovboj Střecha, Harry ze Zapomenutého ranče, zálesák Calvera s vlčákem a hromotluk Tóňa z chaty U pistolníka. Ti všichni se pod verandou zastavili, i když každý s jiným posláním. Kovboj Střecha se vracel z houbařské výpravy, Harry před hodnou chvílí vyprovodil svou ženu pod kopec k Lázeňským domům, zálesák Calvera byl se psem na procházce a hromotluk z chaty U pistolníka šel jen tak kolem.

Někdo hodil do placu otázku:

„Kam Oliva pádí tak zběsile?“

Odpověděl Harry, znalecky a s nadhledem v hlase:

„Běží do Lázeňských domů. Skoro pozdě, řekl bych. Ženský z naší osady co mají malý psiska tam dneska dopoledne s mojí ženou nacvičují módní přehlídku pro pejskaře. Chudinka moje žena, má z toho trému, ani spát nemohla. Dovedl jsem ji až k Lesnímu baru, sama se v lese bojí, a byl jsem rád, že jsme nikoho nepotkali. Vlekla ranec a já vedle ní kráčel jako pán. Ty řeči, kdyby nás někdo viděl, že nejsem gentleman! Ale já povídal: ženo, ponesu ten ranec, do lázní jsou to tři kilometry - ale ona že ne. Že mi vzácný náklad nemůže svěřit, že bych ho ztratil, upad s ním do bláta, nebo bych jí utek a zapomněl ho v hospodě.“

„Jaký vzácný náklad?“ zajímal se Jeřábek.

Harry se zatvářil, že snad po něm chce, aby po těžce odpracované šichtě vzal ještě jednu. Ale odpověděl statečně:

„V tom ranci bylo šestadvacet oblečků pro psy a dvanáct šatiček pro malý holky, který budou ty psy držet na vodítku, aby z přehlídkového mola nezdrhli mezi diváky nebo nepokousali fotografy.“

„Nepovídej. Šestadvacet psích oblečků. To zní příšerně.“

„To není všechno! Kdybyste viděli, jak to vypadá v našem pražským bytě! Celý tejdny šlapu v odstřižkách a utrhanejch nitích, plotna studená, lednice taky studená a navíc prázdná, stůl zavalenej hadrama, žena si od šicího stroje ani nevšimla, že jí po večerech prchám do hospody.“

„V lázních se něco děje?“ vznesl Jeřábek další otázku.

Tentokrát Harry odpovídal ochotněji:

„Musel jsem si vzít v práci na dnešek mimořádný volno, žena mě donutila, a přijeli jsme na osadu včera večer - a to jen proto, že zejtra v sobotu je ten velkej den pro všechny ženský v osadách, a v celým Poříčí a v celým dalekým okolí. V Lázeňských domech budou mít  Slavnost letní módy nebo jak ten cirkus nazvali.“

 „To musí stát hotely spoustu peněz,“ řekl Jeřábek.

„Je to podnik jak hrom,“ souhlasil Harry. „ale lázně měly dobrou sezónu, tak se plácly přes kapsu. Pozvaly i nějaký módní návrhářky z Prahy. Pořádá se to jako letní festival na plovárně u řeky, od dvou hodin odpoledne přes večer až do noci. Jedna módní přehlídka za druhou. Čekají se davy lidí. Narvaný hotely a restaurace. U grilu nebude k hnutí. Bude řvát hudba. A zlatý hřeb programu - lázně vyhlásily odpolední soutěž pro místní švadlenky, a kterou porota vybere, pojede na třínedělní stáž do Paříže.“

„Tvoje žena by ráda do Paříže?“

„Ani ne, ona se všude bojí, ale moje žena je se svým šitím mimo soutěž. Malý holky budou naše pejsky v oblečkách předvádět až večer jako kulturní vložku,“ vysvětloval Harry. „Publikum se zabaví, aby porota měla čas vyhlásit tu pařížskou vítězku. Celou akci ovládám do puntíku, žena o ničem jiném nemluví. Tedy pokud promluví. Povídám jí - ženo, co budu mít k obědu? A ona - ukroj si chleba! Věřili byste tomu?“

„To bych od ní nečekal,“ řekl Jeřábek.

Calvera to shrnul:

„Jsem rád, že nás chlapů se ten blázinec netýká. Jsme od plovárny hodně daleko.“

Harry se rozjasnil.

„Nás se to právě týká, a zatraceně hodně, kamaráde! Je to takhle - znáte přece Mrazíka z Lesního baru? Zatímco chatařky ze všech osad budou v sobotu slezlý na plovárně a mužský budou v chatách opuštěný, Mrazík chce opuštěncům uspořádat sobotní pánskou jízdu. Něco nevídaného. Taky měl dobrou sezónu.“

Harry ztišil hlas, jakoby se v blízkosti nacházel někdo nepovolaný (nebo spíš nepovolaná) a pokračoval:

„Jak jsem byl se ženou dole pod kopcem, zahlíd jsem Mrazíka. Zrovna vynášel z auta jednu bednu za druhou. Cinkavý zboží. Samý flašky. Bedny flašek. A chlapi z osady U Přístavu táhli k Lesnímu baru ten velkej gril, co se vozívá na břeh řeky při Benátský noci. Ale tohle bude, a to mi věřte, daleko větší brajgl než Benátská noc.“

„Dobrá zpráva,“ pochválil ho Calvera. „Tam nesmíme chybět.“

Starý kovboj Střecha se radoval:

„Mám z toho krásný vidiny už teď! Do večera budu hladovět a zdehydrátuju se, abych zejtra vydržel co nejdýl.“

Radovali se všichni.

Docent Jeřábek se rovněž radostně účastnil chlapského hovoru, ale chvílemi zvedal hlavu a neklidně pohlížel na obzor. Z verandy Oklahomy bylo vidět daleko za lesnaté údolí Jordánky, až za řeku na svahy kopců za městečkem Poříčí. Tam v sedle dvou kopců bylo pole, po něm jezdil maličký traktůrek, sotva znatelný, a oráním měnil světlou barvu ornice na temně hnědý odstín. Kdykoli se tam Jeřábek podíval, lehounce strnul, jakoby ho něco zabolelo. To něco bylo vědomí, že léto odeznívá a brzy přijde podzim. Nastane bědný čas, kdy se Jeřábek po prázdninách strávených v romantické volnosti Staré osady vrátí do lidnatého hlučného města ke svazujícímu zaměstnání. Bude muset na chodbách odpovídat na pozdravy studentů a chodit na obědy s vědeckými kolegy. Pro povahu docenta Jeřábka hrozná představa  a přiměřeně trýznivá. 

Bylo dojednáno, jak se zítra na pánskou slavnost do Lesního baru půjde. Vezmou se všechny produkce schopné hudební nástroje, spacáky a deky, a zbytek noci (pokud bude zbývat) se dospí na vodáckém tábořišti. Po chvíli radostného domlouvání se chataři chystali rozejít, když Střecha zvolal:

„Hele, na osadu přijel mladej Pekárek!“

Stezkou, kterou před chvílí pospíchala Oliva na dno údolí, vystupoval nahoru k chatám mladý muž. Věkem dosti přes dvacet, byl přiměřeně vysoký a pohledný, tak aby se líbil širokému spektru dívek, ale nepořádně přerostlé vlasy   na mladíka z města až příliš usměvavá tvář naznačovaly, že tady se jedná o rodilého příslušníka Staré osady. Ostatně na zádech nesl tábornickými potřebami obloženou uesku, a oblečen byl maskovacím způsobem požadovaným životem v lesích. Skutečnost, že stoupá k chatám od vlaku, prozradily tři nákupní tašky, vláčel je skoro po zemi. Když dorazil k Oklahomě, usměvavý mladík veselými pozdravy nešetřil.

„Kde máš mámu, Pekárku?“ zeptal se Střecha.

Mladík položil tašky na pěšinu.

„Mámě přidali víkendovou službu na nádraží. Pak má týden dovolenou, a já pojedu za kamarádama na sever. Tady mi napsala seznam, co mám před jejím příjezdem na chajdě udělat. Na prvním místě musím nanosit vodu do sudu a pochytat myši. Pak tu mám okap vyčistit od borového jehličí, přetejká když prší, vymést pavučiny a něco s podlahou - to nemůžu přečíst.“

„Asi vydrhnout, ne?“ nadhodil Harry.

Střecha nenápadně zakroužil k odloženým taškám.

„Hele, Střecho, nechoď k nim moc blízko,“ vzhlédl od seznamu Pekárek. „Mám pochopení, dobrý parde, ale máma chce v neděli přijet, zalízt do spacáku a celou dovolenou prospat. Aby nemusela chodit nakupovat, tak si do těch tašek pořídila zásoby. Nechci, aby postrádala ani kůrku. Myslel jsem, že mě pochválí, když jsem se nabíd, že něco z těch zásob vezmu s sebou, aby to měla od vlaku lehčí, ale ona mě nepochválila a vrazila mi tašky všechny. Seznam k tomu. Mám krušnej život.“

„My taky máme krušnej život, mladej,“ ozval se zase Harry. „Už jsi někdy viděl obejvák, kde se šije šestadvacet psích oblečků? Neviděl. Tak si nestěžuj.“

Byl čas shromáždění rozpustit.

Střecha taktně ztratil zájem o Pekárkovy tašky, i když navrchu viděl v zavařovací sklenici šunkofleky, dnešní bohatou večeři pro mladého, a rozhodl se večer zajít na návštěvu a nezištně nabídnout pomoc s tím seznamem. Docent Jeřábek se stáhl do srubu, Calvera pokračoval v procházce s vlčákem, a hromotluk z chaty U pistolníka se rozloučil slovy:

„Neměl bych na zítřek připravit vozembouch?“

Rozešli se.