Noc splněných přání - 9. pokračování

8. KAPITOLA

Lesní cesta končí na planině v polích. Sníh prosvětluje okolí, nebe je jasné, ale blíž k obzoru přibývají stíny mraků. Sylva si oddechla. Když procházela údolím podle potoka, třásly se jí nohy. Byla vyděšená z manželské scény v ložnici rodičů. Co se to kolem ní děje?

Ze sněhové pláně vyrostla stříška altánku. Místo, po kterém Sylva  podvědomě toužila. Tady bude mít mobil svůj signál…

Když Sylva procházela temným lesem kolem potoka, ozývaly se zvuky vrcholících silvestrovských oslav z údolí od Hrázky a z druhé strany od nového hotelu. Teď, když se dostala nahoru do polí, oslavy ustaly, světla zhasla.

Baterka zakroužila mezi prkna altánku. Aby uvnitř neležel opilec, sledující ohňostroj. Zapomenutý a zmrzlý.  Naštěstí tu nikdo není. Sylva položila rukavice na lavičku,  posadila se na ně, aby neprochladla, a z kapes bílé bundy vytáhla mobil, cigaretu a maličké zápalky. Pochválila bratra Karla za oba  dárečky. To je všechno, co zrovna teď doopravdy potřebuje.

V altánku zasvítil plamínek zápalky, Sylva si zapálila cigaretu. Jakoby o ten malý bílý tabákový kousíček povyrostla. Zvedla hlavu, napřímila se, a nohy se přestaly třást. Dým se lehounce zavlnil pod altánovou střechu.

Zvolna míjí první hodina nového roku. Teď už je pozdě na bilancování - začíná jiný čas přicházejících událostí.

Sylva přimhouřila oči v cigaretovém dýmu a volnou rukou pozvedla mobil. Signál nezklamal. Na displeji naskakují esemesky. Přátelé z televize, stálí klienti, známí odevšad… Šťastný nový rok! Potěšující, kolik jich je.

Žádná od Vladimíra.

Sylva si dobře pamatuje, jak to Vladimír řekl, když se před domem v malostranské ulici viděli naposledy. Řekl, že čas ke smíření uplyne poslední minutou starého roku. Poslední minuta je pryč, láska skončila. Copak Vladimír má raději zisk z pronájmu jejího bytu, než Sylvu samotnou? Tak snadno se vzdal její přítomnosti? Potřeboval její poslušnost víc, než její lásku? Kdo na to odpoví?

Sylva si vzpomněla na jedno pozvání na večeři. Bylo to letos v říjnu? Nebo už v září? Večeře v restauraci pro střední třídu, nepříliš nóbl, ale zase ne obyčejná hospoda. Taková, co by ji do drahé reklamy nedali, ale Vladimírovi stačilo ke štěstí, že její okna zářila do výstavní pražské ulice.

„Promluvíme si vážně,“ začal tehdy Vladimír.

Od těch slov se na Sylvu nepodíval přímo.

Vrchní, který měl podle jeho představ plout nad hosty jako stín, procházel kolem jejich stolu neohrabaně a vrážel do židle.

 „Musíme si promluvit,“ opakoval Vladimír. „Pamatuješ se, Sylvinko, co jsme si ujednali, když jsme se seznámili?“

„Jen matně,“ žertovala Sylva a došlo jí, že bude následovat nabídka k sňatku. Co jiného? Čtyři roky známosti! Roky společných dovolených, víkendů v malostranském bytečku (tedy kromě četných Vladimírových sportovních výjezdů), roky různých akcí s přáteli, a taky trochu kultury…

Kde bude zásnubní prsten? V moučníku, nebo pod talířem?

„Nás vztah je pevný jen do té doby, dokud budeme správně spolupracovat.“

„Správně co?“

„Přestaň, Sylvo. To je to, o čem mluvím. Někdy si nerozumíme. Rád bych, abychom se víc sjednotili.“

Sylvu napadlo, že ji v tomto okamžiku (tedy v okamžiku převzetí zásnubního prstenu) bude někdo tajně fotit. Na památku. Usmívala se, ale ne moc, aby na fotce vypadalo hezky. Vidíte, vnoučkové, na tomhle obrázku požádal váš dědeček vaši babičku o ruku…

„Pevně říkám, že s tebou zůstanu. Navěky,“ zažertovala, aby budoucímu snoubenci dodala odvahu.

Ale Vladimír se na ni stále ani nepodíval.

„Přál bych si, abys se mnou dokončila školu. Naši mi sehnali zajímavé studium, kde bych získal titul. Když přivedu dalšího studenta, budu mít výraznou slevu.“

Nedá se říct, že pro Sylvu byla tahle večeře zklamáním. Vladimír byl prostě takový. Nepotřeboval snoubenku, natož manželku. Potřeboval konkubínu na úrovni. S titulem. Se slevou. Sylva přislíbila. Ale nakonec to nějak nevyšlo. Ani ten prsten se nekonal.

Sylva dokouřila cigaretu. Nebyla to matka, kdo chtěl, aby s kouřením  přestala. Požadoval to Vladimír. Na jeho společenskou úroveň se cigarety nehodily. Tedy na jeho nedosažitelnou  společenskou úroveň. Ale v téhle chvíli, v polích a v altánu, najednou všechno čím si Sylvu upravoval podle svých přání, ztratilo smysl.

Sbohem, Vladimíre.

Sylva se dívá do tiché noční krajiny. Mraky zmizely a svítí hvězdy. Dlouho neviděla tolik hvězd.

 Od hotelu vzlétla raketa. Osamocená, asi poslední zapomenutá. Rozzářila se na nebi jako bílá astra a visela mezi hvězdami nekonečně dlouho. Jakoby tam patřila.

Splň mi přání, zatoužila Sylva, splň mi přání, ty silvestrovská hvězdičko – pošli mi někoho normálního. Někoho, s kým bych mohla zůstat do konce života, a kdo by neužíval slova jako vztah nebo spolupráce. Chci být taky normální. Splň mi to přání.

Prskající astra najednou zhasla, a zase bylo ticho.

Sylvě se v hlavě rozsvítilo. Nejsem holčička, pouštějící kachničky po jezírku na skalce. Nejsem přítelkyně z televize. Nejsem poslušná popelka vhodná na krájení jednohubek. Tady se začne. Nemůže se spoléhat, že za ni hvězda všechno zařídí! Škoda, že s sebou nemá zápisník, aby si mohla poznamenat jednotlivá rozhodnutí. Nevadí. Bude si je pamatovat.

Za prvé. Odejde z televize. Matka už nebude moci říkat naše Sylvi je zaměstnaná v médiích, a možná se bude hněvat. Nevadí. Rozsvícené světlo v Sylvině hlavě připomnělo, že profesorka Hájková zezdola nedávno na chodbě  prohodila, že její kamarádka půjde do důchodu a hledá za sebe náhradu do prodejny pragensií u Karlova mostu. Sylva tam chodívala obdivovat dárkové publikace a krásné reprodukce pražských zákoutí. Tuhle prodejnu milovala, vůni dřevěných pastelek, pult přeplněný tužkami a notýsky z ručního papíru. Teď pochopila, proč se paní profesorka před ní zmínila. Nejspíš tušila, že rušný svět mediální inzerce pro tichou a samotářskou Sylvu není ten nejlepší výběr pro životní cestu. Přestože po otci získala mediálně dokonalý původ.

Za druhé. Vyhází z bytu všechno, co přitáhl Vladimír. Bude mít doma jen svoje krámy, ať jsou jakékoli. Třeba i nízkého společenského postavení, jako třeba levná lopatka na smetí z tržnice.

Za třetí. Dávej pozor, Karle, Máčkův znalostní testík: co Sylva udělá, až se vrátí do chalupy: za á - uvaří ti kafe, za bé - omluví se Drahušce, že jí svedla Brázdu, za cé - polituje tě, a za dé - řekne: dělejte si co chcete, ale mně do toho netahejte.“ Dé je správně!

A za čtvrté. Sylva bere mobil do obou dlaní. Displej se na ni zvědavě  dívá. Čeká, že bude hledat Vladimírovo číslo. Uhodl to dobře.  Vladimírovo číslo magicky svítí. Sylva dává povel VYMAZAT. Mobil se nevěřícně ptá, jestli to myslí vážně. Jistě. ANO.

Vladimír zmizel z telefonního seznamu a z jejího života.

Někdo moudrý by poznamenal - to je toho! Bývalou vzpomínku překryly nové události. Je to možné. Ale na tom už nezáleží. Sylva vypíná mobil. Stejně je baterie na doraz. Mobil provedl operaci z posledních sil.

Operace se zdařila, Vladimír zemřel.

Noc splněných přání