|
Noc splněných přání - 2. pokračování
Sylva se schovala na toaletě a vrátila se do chodby, až když uplynulo tolik času, v němž by bodrý venkovan mohl naplnit tašku alkoholem. Potom opatrně vstoupila do restaurace a oddechla si. Venkovan byl pryč. U výčepu postávalo pár chlápků. Když Sylva vešla, všichni k ní otočili hlavy. Zvědavě si ji prohlíželi. Sylva se přemístila dál od dveří do kouta pod okno, kde byly stoly s ubrusy a umělé kytičky vedle slánek. Sundala si zasněženou bundu, odložila batoh, a už u ní byla paní od výčepu. Opřela se širokým břichem o vedlejší židli. „Co si dáte?“ „Potřebovala bych zahřát,“ odpověděla Sylva upřímně. Chlápci u výčepu to zaslechli. Zaržáli a předháněli se nabídkami. Zahřát, to jistě. Jeden z nich se nesmál. „Měla jsem na mysli horký čaj nebo raději polévku,“ špitla Sylva. „Mám dobrou gulášovou,“ řekla paní od výčepu. Když Sylva souhlasila, odešla do kuchyně. Sylva roztávala z venkovního mraziva, i nálada se jí zlepšila. Otevřenými lítačkami sledovala, jak ve vedlejším sále lezou mladíci po štaflích a nad parketem roztahují barevné žárovičky. Příprava silvestrovské veselice. Před Sylvou přistál košíček s nakrájeným chlebem a talíř s polévkou. Je to pořádná porce, svačina pro dřevorubce. Tohle potřebovala. Začala jíst a občas vzhlédla kolem sebe. Snažila se ani pohledem nezavadit o společnost u výčepu. Z chodby se přiloudal černý pes a nesměle přisedl k noze muži, co se nesmál. Dříve, než psa odehnal zpátky na chodbu, paní od výčepu se naklonila přes pult a laskavě na psa mluvila,. Tím byl vzat na milost a zůstal. Ten muž i pes tady zřejmě mají privilegia. Pes si už Sylvy nevšímal, ale jeho pán se několikrát podíval jejím směrem. Nezdálo se, že by ji nějak vnímal - jeho pohled byl přemýšlivý a nijak dotěrný. Ovšem s Vladimírem by se srovnávat nemohl. Vladimír je elegantní mladý muž, takový, jaký s unylým výrazem pohybuje volantem naleštěného vozu v televizních reklamách. Být mužem z reklamy je Vladimírovo osobní krédo, jeho život se odehrává na pozadí naleštěných pokojů vysněného světa. Možná to je ten důvod, proč mu Sylva nechybí. Dost neleštila nábytek. Ale ve skutečnosti Vladimír toužebné mety nějak nedosahoval. Jakoby mu do ní přes oblek s kravatou, vizitku v angličtině, elegantní kufřík a výraz přetíženého realitního agenta ještě něco chybělo. Zato muž s černým psem připadá Sylvě jako postava z reklamy. Měla pocit, že přišel do téhle restaurace z příběhu krb plane ve srubu uprostřed zimních hor, do sklínek kane medová tekutina, a drsní muži severu v kabátu s kožešinovým límcem popíjejí nápoj, jehož název se objeví na obrazovce v poslední vteřině. Muž se na Sylvu znovu podíval tím přemýšlivým pohledem. Kamarádka Táňa si vybírá nápadníky podle tvaru rukou. Pro Sylvu jsou u mužů důležité právě oči. Vladimír má oči maličké, kulaté a jakoby ospalé. Sylvě se vždycky takové líbily. Vladimír vyhlíží poněkud slovansky, ale rád o sobě tvrdí, že je právě ten severně skandinávský typ. U krátkozrakých lidí mu to projde. Přehouplo se poledne, a mobil mlčí. Sylva zaplatila útratu, oblékla se, vzala batoh a vyšla před restauraci. Muž ze severní země se k ní otočil zády, a pes se na ni ušklíbl. Sylva by přísahala, že se opravdu zašklebil. Zatímco obědvala v restauraci, sněhová bouře minula. V cárovitých zimních mracích promodrává nebe, objevuje se málo hřejivé slunce, a fouká studený vítr. Sylva putuje úvozem k lesu na kopci a vzpomíná na svou nejlepší a bývalou kamarádku Táňu. Rozešly se ve zlém. Kvůli Vladimírovi. Sylva byla čerstvě zamilovaná a zachtělo si jí pochlubit nejlepší kamarádce novou známostí. Pošetilý nápad. Ne, že by se Táňa pokoušela Vladimíra odloudit z její náruče, ani náhodou. Ale když je oba představovala, Táňa zrudla, vyprskla smíchy a s letmou omluvou odletěla na toaletu. Sylva šla rozladěně za ní, a tam se jí Táňa mezi zrcadly a záchvaty smíchu svěřila, že jí Vladimír připadá jako prasátko z jisté kreslené pohádky. Byl konec přátelství. Sylva si stěžovala na její chování matce. Místo toho, aby Táňu odsoudila za její exhibici, matka taktně dceři vysvětlila, že na vzhledu muže nezáleží, zvláště když je výhodná partie. Proč jí Vladimír připadal jako výhodná partie, Sylva nepochopila. Možná to dělalo jeho společenské chování. Vlichotit se vlivným osobám Vladimír uměl. Když se matka dozvěděla, že je zaměstnán jako finační a realitní poradce v nepříliš dobře zavedené firmě, a vlastně to žádné pořádné zaměstnání není, bylo po náklonnosti. Ale to nebylo všechno! Matce se nelíbilo, že Sylva a Vladimír spolu dlouhá léta žijí jen tak. Na hromádce. Žádný posun k odpovědné manželské lásce a založení rodiny. Po čtyřech letech se to nelíbilo ani Sylvě. Mobil jakoby umřel. Zdálo se, že v úvozu signál mizí, a Sylva začala panikařit. Měla v úmyslu (až by zavolal, pochopitelně) Vladimírovi zašvitořit do ucha, že slaví Silvestra s báječnou partou, že se skvěle baví, a on že má smůlu, když nezavolal dřív. Musíš to, miláčku, vydržet do Nového roku beze mne ... nečekala jsem, že zavoláš ... ale co kdybys mi přišel naproti na nádraží? Jen aby nezůstala v pustině bez spojení. Cesta vede k vrcholu kopce, kolem zavátá pole, nádherný výhled do okolí a pořádně silný signál. Všechno je v pořádku, mobil žije. Nahoře je málo sněhu, vítr ho odfoukal do polí. Na unavené poutníky tam čeká zachovalý altánek se stříškou a lavičkou. Chvilka odpočinku a zvědavého rozhlížení po kopcích na obzoru. Za řadu let, co tady Sylva nebyla, se skoro nic nezměnilo. Jen v cípu lesa, kde kdysi pustnul osamělý statek, stojí rozložitá obílená hacienda s novou červenou střechou a nápisem HOTEL U HRÁZKY. Hrázka je název polesí, v němž má bratr Karel chalupu. Je to dědictví po otci - když zemřel, bratr dostal chalupu a Sylva byteček na Malé Straně. Z kopce už je to kousek do hlubokého lesnatého údolí, na jehož dně mezi bludnými balvany protéká potok. Stávalo tu pár samot, které se změnily na rekreační chalupy. K chalupám se přidaly chaty, a vznikla rušná víkendová osada. Jakmile pod nohama zapraskaly ledové krusty na cestě podle potoka, a nad Sylvou se začala zavírat hloubka údolí, přišlo nové rozhodnutí. Nebo spíše panika. V tomhle údolí prožila dětské dny, ale nikdy jí zdejší kraj nepřirostl k srdci. Když otec zemřel a bratr Karel začal chalupu upravovat pro svou rodinu, neměla tu co dělat. Sylva si uvědomila, že o vítání Nového roku v tomhle prostředí a s cizími chalupáři nestojí. Že by raději ležela v teplé dece sama doma. V bláznivé silvestrovské noci by se prošla po Kampě a s dojetím sledovala ohňostroj nad Vltavou. Nebo by pospíchala na metro a jela by za Vladimírem. Vysvětlit mu, proč nemůže přijmout jeho realitní plány. A jaké osobní plány by už konečně mohli mít ve společné budoucnosti. Na začátku nového roku se přece hodí, plánovat budoucnost. Zejména tu společnou. Tady mezi chalupami se budoucnost plánovat nedá. Ledaže by byla spojena s rozvedeným inženýrem z lovecké chaty... Sylva rázně sáhla do kapsy pro mobil. Zavolám Vladimírovi sama. Budu paní Sylva Lenivá, nebo třeba ne. A pokud se s Vladimírem shodnou, že jejich láska může trvat navěky, stále ještě má čas se otočit a vrátit se na nádraží. I kdyby se s Vladimírem neshodli, podle potoka už k chalupám neudělá ani krok. Zavolá matce a Karlovi. Nepřizná, že se dostala až do Hrázky, a nějak se ze silvestrovské veselice vymluví. Co nejrychleji se vrátí nahoru na pole, potom do vesnice a na nádraží. Nějaký odpolední vlak i na Silvestra jistě do Prahy pojede… Jeden nadějný pohled na mobil, a Sylvu polilo horko. V hlubokém podhorském údolí není signál. Ani tak nepatrný, jako byl nahoře na polích. Nikam a nikomu se nedovolá. Vladimírův hlas, na který Sylva po celé Vánoce tak toužebně čekala, v tomto místě také neuslyší. I kdyby jeho trucování pár hodin před koncem starého roku skončilo. Slunce najednou zmizelo, jen zářivé zlaté proužky prosvětlují vysoko ve stráni vrcholky smrků. Za tu chvilku, co Sylva sklouzávala po ledem pokrytých balvanech kolem potoka a snažila se chytit signál, údolí potemnělo, a pouze světlý pruh za jejími zády ukazoval, kde na zasněžených polích ještě září sníh. Naděje na útěk pohasly. Než Sylva zklamaně schovala mobil zpátky do kapsy, zmizely poslední stopy slunce z vrcholků stromů a stmívalo se. V prosinci se stmívá rychle. Sylva se smířila s osudem. Vykročila podle proudu potoka k chalupám, které jsou každým krokem zřetelnější. Obešla sněhem zapadané volejbalové hřiště, a jejich chalupa je už blízko. Z komína se vznáší šedobělavý dým, střecha a zahrádka s plůtkem jsou zavaleny čerstvě napadaným sněhem - příhodný výjev na vánoční pohlednici. Na zápraží postává rozjařený Karel v lesácké vestě, opírá se o hrablo na sníh a povykuje, kde je Sylva tak dlouho.
|
