|
Noc splněných přání - 8. pokračování
Dveře do krbovny se pootevřely, vykoukla rozdováděná zrzka. „Karle, nevíš, kde je Dráža? Říkala, že se jde utopit do potoka, ale ještě se nevrátila.“ „Kamže to šla?“ Karel se vzpamatoval podivuhodně rychle. V ten moment domovní dveře vletěly do chodby tak mocně, že skoro připlácly Sylvu na zeď. Do chodby vkráčel silvestrovský rozjařenec, nad hlavou nafouknuté barevné balónky (jeden mu uletěl na klenutý strop) a zajásal: „Ať žije Nový rok!“ Ten, co se tlačil do dveří za ním, nesouhlasil: „Ještě zbejvaj minuty, vole. Pojďte se všichni podívat k potoku! Drahuše se topí. Frajeři odnaproti jí z druhýho břehu fanděj.“ Balonkář protestoval. „V potoce se nemůžeš utopit. Je to mělká bystřina.“ „Můžeš, vole! Když uprostřed proudu zajedeš pod ledovou krustu s hlavou napřed.“ Karel je rozrazil a letěl do dveří jako střela. Dupnul na práh tak vztekle, až to zadunělo chodbou. Noví příchozí se s vlajícími balónky hnali z chalupy za ním. Zrzka se prozíravě stáhla do krbovny. Sylva také vyšla ven, ale nezamířila k potoku. Tam je živo, u lávky se míhají baterky, zní rozčilený křik a šplouchá voda. Sylva se vydala sněhovou závějí podle plotu, a skoro do někoho vrazila. Byla to teta Mývalová. Čekala tady, až za pár minut začne ohňostroj. „Jak je, Sylvi?“ ptá se měkce. „Karel zase řádí?“ Sylva i ve tmě tuší, že se chalupářka usmívá. „On to dělá vždycky, když se napije,“ pokračuje teta Mývalová. „Běhá po baráku a vyhrožuje rozvodem.“ A hned dodává: „On to tak nemyslí.“ V Máčkovic chalupě někdo otevírá okno. Do sněhu pod oknem prší bílé prskavky, v televizi hrají hymnu. Odpovídá jí šílený řev. Od potoka míří k chalupě hlouček zachránců. Vepředu vlečou někoho, kdo vypadá jako Drahuše. Někdo tam hlasitě mluví o rumu a horké sprše. „Ano, jistě. Šťastný a veselý,“ vykoktala Sylva. Teta ji chytila za rukáv a naléhavě řekla: „Poslouchej, Sylvi, kdyby Karel moc řádil, přijď si lehnout k nám. Usteleme ti dole na kanapi. Když bude zhasnuto, zaťukej na okno.“ Sylva se vymanila z její ruky a poděkovala za nabídnutou pomoc. Jistě přijde, kdyby bylo zapotřebí. V chalupě hymna dozněla, řev utichl. Někde za kopcem kostelní zvon pomalu odbíjí půlnoc. Nad údolím se rozprskal ohňostroj. Takový chalupářský, tichý, pár prskajících barevných rachejtlí a jedna pořádná raketa, co se nad potokem rozprskla do vějíře. Na obou březích pobíhají světla, nastal čas novoročních polibků. Sylva setrvala ve sněhu u plotu, dokud líbací čas nepřešel. Teta Mývalová odešla do tmy. Najednou je v údolí ticho. Z Máčkovic chalupy se jedna po druhé vytrácejí temné postavy. Půlnoc minula, je čas jít na kutě. Až se vyspí, pojedou domů. Sylva by nejraději zůstala venku do rána, nechtělo se jí chodit mezi lidi. Kdyby mohla, vyrazila by za hlasem novoročního zvonu někam daleko – hodně daleko. Ale měla s sebou jen mobil. Doklady schovávala taška v kamrlíku… Jeden opilec z Máčkovic oslavy ji ve tmě nezahlédl, dopotácel se nebezpečně blízko, a s hekavým kvílením zvracel na sníh. Nejspíš neměl pít šampaňské víno na vepřové jednohubky s cibulí. Sylva před ním utekla do chalupy. Chodba je osvětlená a prázdná. V krbovně se také svítí, ale je tam nedýchatelno. Pod stropem se převaluje šedavá mlha dýmu z cigaret. Hifi věž mlčí. Zeleně bliká, zapomněli ji vypnout. Uprostřed krbovny spí soused na stole, obklopený nedopitými sklenicemi. Matná vzpomínka - opravoval Máčkovým před lety střešní krytinu. Hlavu má položenou na složených loktech a trochu chrápe. Chvíli trvá, než ho Sylva probudí, i když s ním třese ze všech sil. Spáč se ji snaží s brumláním odehnat, ale nakonec podléhá, a probouzí se. Sylva ho opatrně vede na chodbu k venkovním dveřím. Soused se u dveří zastaví, upře na Sylvu plovoucí oči, zamumlá ...ty nejseš moje stará.... a škobrtá přes práh do sněhu. Na čerstvém vzduchu mu to jde, poměrně zpříma se ztrácí ve tmě. Sylva se vrátila do krbovny. Měla pocit, jako když sousedovo pochrupování stále slyší, ale zřejmě to byly jen halucinace z přílišného napětí. V kuchyni je dopuštění. Pro špinavé talíře, hrnky na kávu a sklenice od vína není kam co položit. Skoro ani projít. Sylva se protáhla mezi nádobím ke schůdkům do kamrlíku, chtěla se převléknout. Otevřenými dveřmi vidí do bývalé ložnice rodičů. Drahuše s mokrými vlasy a obličejem zkřiveným k nepoznání se na válendě choulí do pokrývek a polštářů, Karel přechází kolem válendy sem a tam, rozčilený k nepříčetnosti. Drahuše častuje manžela zlostnými slovy: „Ty sis tu holku pozval! Já vím, proč je celá tahle maškaráda se Silvestrem! Abys moh bejt s Lucinkou! Viděla jsem vás, celej večer jsi visel jenom na ní!“ Karel zabušil pěstí do selského nábytku. „Já, jo? Mně by Silvestr moh bejt ukradenej! Tys to navlíkla, abys mohla trdlovat celej večer s tím pitomcem Brázdou! Jo, ten Brázda - místo tebe skočil po Sylvě, a ty hned lezeš do potoka ze samý nešťastný lásky. To je láska, teda! A mě vyčítáš Lucku. Podívej se na sebe, ty zamilovaná!“ Sylva popošla blíž k otevřeným dveřím. Hádka pokračuje. Došlo na všechno. I na minulost. Karel běsní: „Chtěl jsem cestovat, ale vyfasoval jsem tuhle ženskou. Co teď mám? Jenom tebe a dva fakany!“ „A co já?“ Drahuše vzlyká vztekem a pláčem. „Podívej se na Sylvu, ta si žije! Dělá v televizi, nosí se jak královna, a já jen uklízím, peru a stárnu!“ Sylva stojí dveřích a v bílé bundě jí začíná být horko. Chabě se ozvala: „Poslyšte vy dva, uklidněte se, přece není tak zle...“ To neměla dělat. Rozhádaní manželé se nečekaně spojili, jako dvě velké vlny v jednu obrovskou, a udeřili do ní. „Za všechno můžeš ty, naše hodná Sylvičko,“ zasyčela švagrová. “Tvoje matka tě pořád vychvaluje, koukej Drahuško, kam to naše Sylvi dotáhla! Je nám stejně let, tak co se na mě vyvyšuješ?“ „Uklidni se, Drahuško, já přece za nic nemůžu ...“ „Já se mám uklidnit? Ty se uklidni! Myslíš, že nás tahle oslava baví? Děláme to jen kvůli tobě, aby ses rozptýlila. Matka si to přála. Aby se princezna rozptýlila! Nám je televize milejší, než tenhle bordel. A co peněz to stálo. Viď, Karle?“ „Jo. Nezlob se, Sylvo, to se opravdu nedá vydržet. Uteče ti mužskej, a celá rodina z toho blázní.“ Drahuše za tohle prohlášení odměnila Karla trochu pokřiveným úsměvem, a trhavými pohyby si laškovně odhrnula mokré vlasy z čela. Sylva couvala zpátky do kuchyně. Zůstala tam mezi špinavým nádobím tiše stát, a nevěděla, co si počít. Manželé najednou ztichli. Sylva dostala nápad. Prošla kuchyní a chodbou k venkovním dveřím, z háčku na zdi vzala baterku a přetáhla si kapuci přes hlavu.
|
