|
Noc splněných přání - 10. pokračování
9. KAPITOLA
S elánem a radostně se novoroční poutnice vrací zpátky do údolí k chalupám. Jenom si během spřádání životních plánů nevšimla, že hvězdy pohasly, stíny mračen zaplavily oblohu a zvedl se ostrý vítr. Když si před chvilkou v altánku navlékala rukavice, v polích jenom poletoval sníh. Potom na kraji lesa už hustě sněžilo. Radostný elán se rozplynul v hrozivé černé noci. Sylva pádila lesní cestou dolů mezi chalupy jako šílená. Světlo baterky zkomíralo, a jak se na kopci při velkém úklidu citů uvolnila, vyplnila jí uvolněný prostor v myšlenkách po Vladimírovi bujná fantazie. Předhodila údolí plné vrahů, strašidel, zubatých zvířat a opilých stavitelů parkovišť. Naštěstí nic z toho na pospíchající osamělou mladou ženu z lesního temna nevyrazilo, tak se Sylva bez úrazu dostala až k Máčkovic dveřím. Na chodbě nikdo není. Ticho je v celé chalupě. Sylva shodila sněhem obalenou bundu a odnesla ji do „lyžárny“ oschnout. V krbovně to vypadá jako po obrovském mejdanu v podřadné hospodě. Krb dohořel. Na podlaze se povalují špinavé konfety, střepy a rozšlapané vánoční ozdoby. V koupelně Sylva překvapila černovlásku Lucku. Je bledá, zelená, a rozechvělýma rukama se drží umyvadla. „Je vám špatně?“ zeptala se Sylva. Lucka odpovídá, že asi bude zvracet. Neměla tolik pít. Ještě včera ráno by Sylva vyčkávala, až jí někdo napoví, jak by si s Luckou měla poradit. Ale po altánkovém životním úklidu přichází rozhodnutí tak snadno… „Bydlíte tady někde poblíž?“ Lucka zavrtěla hlavou. „Až ve vesnici?“ Lucka přikývla. „Co kdybyste u nás zůstala na noc? Prospíte se, a ráno se jistě budete cítit líp.“ Lucinka se pustila umyvadla a chytila se nabízeného ramene. Sylva jí pomohla po schodech do kamrlíku a uložila ji na válendu pod lyžařskou deku. Dívka zabořila obličej do polštáře a okamžitě usíná. Ani jí nevadí, že je v cizí posteli. V kamrlíku se ochladilo, komín od vyhaslého krbu nehřeje, a severní okénko propouští mrazivý van větru. Sylva co nejvíc zatáhla a utěsnila záclonky. Snad to pomůže. Na viklavý stolek postavila batoh, složila do něj oblečení a potřebnosti. Spacák nechala stranou. Nezapomněla se sehnout pro bačkůrky s bambulkami pod válendu. Ještě složit cestovní tašku. Ve skříni chudých rolníků našla starý matčin kožich. Natáhla ho přes lyžařskou deku na spící Lucinku. Aby jí nebyla zima. Potom si ještě ze skříně vzala deky, co se nosívaly za dětských let v létě k potoku. S batohem na zádech, taškou po boku, se spacákem a dekami v náručí vyšla Sylva z kamrlíku, a opatrně sestupovala od půdy dolů. Ve světle žárovky nad schody viděla do otevřených dveří ložnice. Karel a Drahuše tam klidně a spokojeně vyspávají na své manželské matraci, leží si v objetí. Karlovi mrznou nohy, protože do teplé peřiny zamotal svoji životní družku, a pro něho už peří nezbylo. Ani stopa po večerním hysterickém výbuchu. Sylva sešla po schůdcích do přízemí. V kuchyni zamořené špinavým nádobím a slivkami páchnoucím nevětraným vzduchem si ustlala na zemi, hotová popelka. Napadlo ji, že mohla přečkat zbytek noci v chalupě u tety Mývalové. Ale při myšlence, že by se po zabušení na okno museli sousedé vybalit z peřin, a pak by ji za nářků a povídání položili na gauč, kde přes den, pokud si pamatuje, dováděly kočky, raději ten nápad zavrhla. Ještě než ve spacáku na podlaze usnula, měla pocit, že slyší z krbovny tiché pochrupování. Rozjitřená vzpomínka na hluk oslavy? Chalupa spí, údolí spí, jen potok zurčí pod ledem. Tiše a hustě padá sníh. Minula druhá hodina nového roku.
10. KAPITOLA
Sylva se probudila ráno ještě za tmy, celá rozlámaná. Věděla, že v cizím prostředí už neusne. Vstala ze spacáku a šla se do koupelny opláchnout. V bojleru je horká voda. Neutuchající odhodlanost vyzývá pustit se do bitvy s pozůstatky silvestrovské oslavy. Nejdřív nádobí. Hromady talířů a skleniček. Sesbírat prázdné lahve od piva, vína a tvrdého alkoholu. Některé vzorně stojí v houfu, jiné se válejí pod stolem. Potom uklidit krbovnu, zamést podlahu, nepořezat se o střepy. Nečekaný nález - u krbu zakryt poleny leží nějaký muž v kožešinové vestě a tvrdě spí. Tohle byl zřejmě zdroj pochrupování, považovaný za sluchové halucinace. Kdyby Sylva o zapomenutém hostu věděla, jistě by si těžko troufala sama ležet v kuchyni na zemi. Nepokusila se spícího hosta probudit. Nechtělo se jí táhnout dalšího opilce přes práh chalupy. Ale když odnášela cinkavé nádobí do kuchyně a pak se vrátila, opilec sám zmizel. Zůstala po něm jen rozhrabaná polínka a otevřené dveře do chodby. Ještě pořádně vyvětrat. Mobil se mezitím pilně nabíjel v kuchyni z prodlužovačky u vařiče. Sylva zavřela okna krbovny, otřela stůl a srovnala židle. Skončila s úklidem, když vrcholky stromů nad údolím prozářilo svítání. Zabalila spacák, oblékla se na cestu, a napsala vzkaz Karlovi a Drahuši. Děkuji za všechno, jedu domů. Sylva. Vzkaz opřela v kuchyni o čajovou konvici. Jak asi bude Drahuše překvapená, až ráno najde sokyni Lucinku na válendě v kamrlíku? Pokud ovšem Lucinka po vzoru zapomenutého opilce z krbovny neuteče dřív, než se paní domu probudí. Dávej pozor, Karle, Máčkův znalostní testík: co Drahuše udělá, až nachytá spící Lucinku v kamrlíku na válendě : za á - popřeje jí dobré ráno, za bé - uvaří snídani, za cé - vyškrábe jí oči, a za dé - dostane hysterický záchvat .“ Dé je znovu správně! A možná i trochu za cé. Sylva vyšla na zasněžené zápraží a pečlivě za sebou zavřela domovní dveře. Před vedlejší chalupou někdo odmetal sníh. Plůtky kolem zahrádek jsou zapadané. Lávka přes potok vypadá jako uzoučká šlehačková rakvička. Sbohem inženýre Brázdo! Naše cituplná známost netrvala dlouho. Chaty na druhé straně potoka jsou v temném stínu nehybné a tiché, a nikdo na Sylvino loučení neodpovídá. Ani proud v potoce - voda neprotéká pod ledem, ale mezi sněhovými polštáři. V měkkém sněhu ani nezurčí. Sylva nechala chalupy za zády, a zasněženou cestu nahoru z údolí vyšlapuje podle paměti. Po pár krocích má džíny po kolena mokré. Na kopci pole nejsou vidět. Jen bílá planina nově napadaného sněhu. Obzor se jasní do růžova, a celá krajina má růžovobílý nádech. Směrem k horám se kupí sněhová oblaka. První den nového roku je nádherný. Od altánku Sylva kráčí čerstvě prohrábnutou úvozovou cestu, a má pořád lepší náladu. Rozjařeně sbírá sníh do rukavic a sněhovou kouli hází na kmen staré jabloně nad úvozem. Batoh jí poskakuje na zádech. Sněhová koule zasáhla kmen a rozplácla se o rozpraskanou kůru. Zbytky sněhu v kůře zůstaly. Sylva se raduje a jde dál. Sbírá sníh pro další kouli. Hledá cíl. V zatáčce prohrábnutého úvozu sedí pes. Velký černý pes. Dívá se na Sylvu a směje se. Opravdu se směje! „Chytej!“ volá Sylva a hází. Sněhová koule se psovi rozplácla o čumák. Hurá, strefila jsem se podruhé! Sylva by nikdy nevěřila, že pohyb tak velkého těžkého zvířete může být neviditelný. Nepostřehla nic, jen něco černého letícího. V mžiku leží zabořená do sněhu i s batohem. Pravou ruku s vrčením svírá obrovská zubatá tlama, a do obličeje jí vlétly psí sliny. „Reno, PUSŤ!“ šlehne blízko ostrý hlas. „Ke mně a zůstaň!“ Pes neochotně uvolnil sevření. Majetnicky položil tlapu na hrudník, vítězně zapózoval a poslušně odběhl. Ještě že Sylva má rukavice s kožíškem. Rukavice není prokousnutá, ale nese otisky psích zubů. Sylva ji roztřeseně strhává a dívá se na ruku. Na některých místech jsou rudé flíčky. Budoucí modřiny. „Co vás to napadlo?“ zlobí se nad ní hlas, a někdo jí pomáhá vstát. Sylva i batoh jsou obaleni sněhem. Sníh se zalezl za límec a pod bundu. Ten někdo pomáhá sníh setřást. Samozřejmě. Je to muž v krátkém kožíšku, ten ze severské země ve venkovském pohostinství, kde se Sylva ukryla před bouří. A taky ten, kdo mluvil včera v podvečeru před Máčkovic chalupou s bratrem Karlem. „Bojoví psi mají mít košík,“ smečuje Sylva. „Mohl mě nebezpečně pokousat. Mohl mě zabít! Pro trochu sněhu!“ Po události s inženýrem Brázdou nezná slitování. „To není žádný bojový pes,“ říká ten člověk.“Je to fena rotvajlera. Máte pravdu, mohla vás zabít. Vy jste na ni útočila, slečno, tak byla v právu. Jak má poznat sníh od kamene, propána? Víte něco o psech?“ Teď je řada na Sylvě: „Ne. My jsme doma psy nikdy neměli. Promiňte, asi jsem se chovala pošetile. Zdálo se mi, že se na mě směje a chce si hrát.“ Muž zavrtěl hlavou. „Poslyšte, slečno, to se vám jen zdálo. Pes se netváří jako člověk.“ Nemá pravdu. Bojová fena sedí způsobně opodál a pohlíží na vrhačku sněhových koulí způsobem to jsem ti to dala! Sylva se ještě jednou svému zachránci omlouvá. Někde v dálce za lesem vyzvání kostelní zvon. V zimním vzduchu zní slavnostně a jásavě. Sylva si vzpomněla, jak s nimi na Nový rok ráno otec chodíval do vesnického kostela na slavnostní bohoslužbu. Zeptala se: „Nevíte, kdy začíná tady v kostele sváteční mše?“ Myslela, že je místní. Severský muž pochopil okamžitě. „Chtěl jsem se taky podívat. Ale kostel je zavřený.“ „Vždyť na Nový rok má být velká slavnost!“ „Z vesnice už asi nikdo do kostela nechodí. A ti, co chodí, nejspíš dojíždějí jinam.“ Tohle Sylvu zamrzelo. Docela se na slavnost zatěšila… Pak se ho ptá, jestli neví, kdy jede vlak na Prahu. „Vlak na Prahu?“ odpovídá muž se psem. „To nevím. Já jsem tady autem.“ Sylva se dozvídá, že bydlí v hotelu a vrací se do Prahy. Chvíli se domlouvali, a Rena začala být netrpělivá. „Víte co,“ navrhuje nakonec ten muž. „Ještě je brzy - chci teď na snídani, a potom jedu domů. Co kdybyste přijala moje pozvání? Do Prahy potom odjedeme společně. Můžete se dát v hotelu trochu do pořádku.“ Měl pravdu. Vlasy potřebovaly osušit, a obličej zbavit psích slin. Sylva souhlasila až příliš rychle, ale ne kvůli nové známosti. Sníh na teplé kůži pod bundou taje, a ledové kapičky sjíždějí až k lopatkám. Sylva a muž ze severu jdou společně prohrábnutou cestou podle lesa k hotelu. Rena pobíhá pod větvemi smrků, kde jsou místa bez sněhu. Sylva už ví, že kdyby si rotwajlerka byla méně jistá svou silou, mohla by ji dočista zakousnout. Ale takhle jí stačilo, že zneškodnila házecí ruku. Ukázala té opovážlivé lidské samičce, kdo je paní úvozové cesty. Sylva hned tak nezapomene na těžkou psí tlapu na svém hrudníku…
|
