|
Noc splněných přání - 7. pokračování
7. KAPITOLA
Drahuše našla v komoře vepřové konzervy a dělá nich pomazánku. Poslední bochník chleba i s okoralou patkou je rozkrájený na prkénku. „Pomůžeš mi, Sylvi?“ říká chladně. „Sama bych to nezvládla, to víš.“ „Samozřejmě. Když potřebuješ pomoct...“ „Jak se bavíš s Brázdou?“ ptá se Drahuše. Zní to jako když skřípají vlaková kola. „Příjemný společník, líbí se mi,“ odpověděla Sylva po pravdě. „No, vida,“ povídá Drahuše, „máme báječného Silvestra. Hlavně, že se dobře bavíš.“ Hlas švagrové připomíná vřískot vlakových kol při zatáhnutí záchranné brzdy. „Ano, bavím se dobře, Drahuško. Báječný Silvestr.“ Sylvu zamrzelo, že kvůli jednohubkám skončil tanec v Richardově náručí. Nedává rozmrzelost znát, ale Drahuše to jistě tuší. Nesnaží se ji udobřit. Spíše se tváří, jako by ji Sylva zraňovala. Mlčely obě. Hned jak bylo hotovo, Sylva odnášela talíře s chudičkými vepřovými jednohubkami zdobenými nakrájenými měsíčky cibule do bouřící krbovny. Karel s černovláskou už zase postávají na chodbě u venkovních dveří. Karel se zaškaredil, když uviděl Sylvu před kuchyní, bere černovlásku za rameno a vycházejí ven do tmy. V krbovně Richard chytá Sylvu se slovy „už vás nepustím...“. Chce si povídat, ale v krbovně to vře. Blíží se jedenáctá hodina. Nejvíc oslavuje dlouhán v kožené vestě. Konfety jsou špinavé a podupané na zemi, ale hlasivky mu pořád ještě slouží. Přestože je hodně halasu, potácení a křepčení, hosté nějak prořídli. Před krbem se objevila Drahuše. S nečitelným výrazem se věnuje křepčícím hostům a vrhá po Sylvě nepřátelské pohledy. Nebo se to jen zdá? „Tady není klid,“ šeptl Richard a dívá se na Drahuši. „Pojďme do kuchyně.“ Dobrý nápad. V kuchyni jsou čisté skleničky a víno. Sylva nalévá, oba stojí opřeni o selský nábytek a klábosí. O všem a o ničem. Sylva se záměrně vyhýbá důvěrnějším tématům. Ostatně na Richardův plat se může zeptat později. Peníze jsou pro manželství důležité. Zasmála se nad tou myšlenkou. „Čemu se smějete?“ zajímá se Richard. Sylva odmítavě vrtí hlavou a směje se dál. Richard zvědavě naléhá, a tak to musí nějak zamluvit. „Slyšela jsem o vás, že často sedáváte u potoka.“ „To ano,“ říká překvapeně Richard. „jak to víte?“ „Drahuše se zmínila.“ Richard se rovněž zasmál, až se víno ve sklence zaperlilo. „V létě jsem chodil na jedno místo, odkud je výhled na váš břeh.“ „To jste asi vyhlížel nějakou hezkou dívku,“ zkouší to Sylva. Teď by měl následovat kompliment, něco jako tu nejhezčí mám vedle sebe, nebo něco podobného. Richard odpověděl: „Ne, to ne. I když na VAŠEM břehu jsou JENOM hezké dívky.“ Kompliment se povedl! Richard pokračuje: „Chodil jsem tam rozmýšlet jednu věc ... kdyby ty dvě chalupy u lesa obětovaly zahrádky, mohlo by se tam zřídit parkoviště. Na váš břeh je lepší příjezd. No, a my z NAŠÍ strany bychom postavili opravdový mostek. Koupil jsem kus lesa, nechal bych ho prokácet a parcelovat na chaty. Trochu bychom to tu zalidnili, aby bylo víc zábavy, co říkáte?“ Zrušit chalupářskou poezii údolí? To bylo nečekané. Sylva se zmohla jen na: „To je zajímavý projekt!“ „Líbí se vám? Jestli chcete, můžeme se projít, a já vám vysvětlím, jak si to tady v budoucnu představuju. Nebe je jasné, je docela vidět. Půjdete? Uvnitř je tolik křiku a nedá se tu dýchat.“ Sylva se šla nahoru do kamrlíku obléknout. Mobil, k nepotřebě tichý, dala do kapsy bílé bundy. Vyšli z chalupy. Richard Brázda měl pravdu. Venku je mrazivo, ale příjemně. Nebe nad údolím je plné hvězd. Lesy stojí podle potoka jako temné hradby a občas v nich zablikají poskakující světýlka baterek. Slaví se všude. Okna Máčkovic chalupy vrhají hranatá světla na sníh, a zevnitř se ozývá hlasitá hudba. Stranou, pod stříškou u dřevníku, splývají v temném koutě dvě postavy. Sylva zaslechla šepot. Ty postavy jsou Karel a černovláska. Sylva ve tmě příliš nevnímala, kam ji inženýr Brázda vede. Ani nepostřehla, že se ocitli u jednoduché lávky na protější břeh potoka. Brázda varuje: „Dřevo trochu klouže, musíte opatrně. Přidržím vás.“ Brázda ji chytil na loket. „Kam chcete jít?“ vzpamatovala se Sylva. Brázda si ji přitáhl blíž a naléhavě řekl: „Schováme se před lidmi ke mně. Do chaty. Budeme si hezky povídat. Třeba až do rána. Jste tak krásná a milá. Bude se vám to líbit. Pozor, ať nespadnete.“ Dostali se skoro doprostřed potoka, dole tiše zurčí voda plynoucí pod ledem. Sylva pocítila, že jí pod kozačkami ujíždí námraza na ošlapaných kmenech. A po zádech se Brázdovy dlaně rozjíždějí i tam, kam by nemusely. Snažila se ze sevření vymanit. Chybělo málo, a Brázda ji mohl popadnout a přenést na druhou stranu potoka. Nestačila by ani zaprotestovat. Ale Sylva se k protestu odhodlala. Začala trhavě vysvětlovat, že to s ní nejde tak rychle, že nejdříve potřebuje souzvuk duší, to snad pan inženýr pochopí, i když je rozvedený. Sylva je přece také bez partnera. To neznamená, že spolu stráví celou noc o samotě, vždyť se poznali teprve dnes večer. Brázdu její odmítání rozběsnilo, a nebylo to jen vínem. Jak říkala Drahuše nad pomazánkami v kuchyni, inženýr Brázda má všechno, umí si to zařídit, vždycky dostane co chce. Sylva se mohla vzdát, mohla si říct, že pro jedno milování s cizím mužským se svět nezblázní, a prostě těch pár opatrných kroků přes lávku udělat. Za lávkou skončit v jeho chatě a do rána dělat panu inženýrovi milostnou společnost. Ale podlehnout mužskému naléhání bez lásky Sylva nikdy neměla v povaze. Dřív, než ji mohl ještě pevněji uchopit a vztekle odvléct přes lávku do tmy na protějším břehu, praštila Brázdu do hrudníku, vyrvala se z jeho náruče, až málem sjela do potoka, a běžela z lávky k Máčkovic chalupě. Do bezpečí. Do bezpečí dalších opilců. Brázda za ní začal ze tmy řvát: „Tak si táhni do baráku, ty krávo! Krávo blbá!“ Už nemá příjemný, lahodný hlas ohleduplného svůdce. Sylva vyděšeně vletěla do chodby a zabouchla za sebou venkovní dveře. Opřela se o ně zády a snažila se vydýchat. Vlasy má rozcuchané a klepe se v šoku. Najednou pochopila, co je Richard Brázda za člověka, a jak je dobře, že mu z náruče utekla. Moc dobře. V málo osvětlené studené chodbě stojí proti ní jako balvan bratr Karel. Drží se zdi, takže se nekymácí. V očích mu hoří rozhodnutí. V prstech mu hoří cigareta. Říká chladně: „Chci, abys byla z rodiny první, komu to řeknu. Chci se dát s Drahuší rozvést.“ Sylva se klepe dál a mlčí. Potom se zeptá: „Karle, ty jsi začal zase kouřit?“ „Proč ne? Chceš cigáro?“ Karel nabídl otevřenou krabičku: „Vezmi si jednu, poslušná Sylvo. Nebo dvě.“ Sylva bezmyšlenkovitě vytáhla z krabičky cigaretu. A dodala: „Přestala jsem kouřit po škole.“ „Tak zase začni. Neříkej to matce.“ Sylva cigaretu chvíli obracela v prstech, pak ji schovala do kapsy bílé bundy k mobilu. Karel jí do té kapsy zasunul ještě maličké zápalky. „To máš na potom. Aby sis mohla zapálit, až se ti bude chtít.“ Sylva se zeptala, nesměle a tiše: „To s tím rozvodem jsi myslel vážně?“ Karel zavrtěl hlavou. „Mám tý ženský po krk. Po krk!“ „Ale jsou tu dvě děti!“ „No, a co? Však ona se třese na to, aby byla samoživitelka. Aby to mohla táhnout s tím troubou Brázdou od naproti. Aby se mu pověsila na krk jako balvan, jako se pověsila mně. Víš, proč tě pozvala na tuhle oslavu? Aby si ověřila, že trouba Brázda má oči jen pro ni, a nenechá se odlákat jinou sukní.“ „To není možné! Jak tohle můžeš říkat? „Jak to můžu říkat? Všichni to vědí! Například ti chlapi, co řvou a zpíjejí se v krbovně. Všichni jen zlomyslně čekají, jak to s námi dopadne. No, vlastně, měl bych se podívat po šampaňském. Už je půl dvanáctý.“
|
