|
Noc splněných přání - 6. pokračování
V takovém množství lidí (Sylva jich napočítala ke čtyřiceti) jednohubky rychle ubývají. Za chvíli po nich zbyla jen rozházená párátka. Sylva pilně posbírala talíře a odnesla je do kuchyně. Drahuše tam pobíhá, co úzký prostor stačí, a Karel s vyjevenýma očima vykřikuje: „Kde je guláš? Podávejte guláš!“ Guláš bublá na vařiči. Prozradilo se, že Karel při lákání sousedů nabídl „přiveďte si koho chcete“ a velkomyslně naznačil, ať s sebou vezmou jen alkohol, jídla bude dost. Sousedé ho poslechli, přicházeli ověšeni lahvemi různých druhů alkoholu a značek, a nikdo nepřinesl nic k zakousnutí. Navíc zřejmě dorazili hladoví a očekávali večeři. Drahuše rozlévá guláš do hlubokých talířů. Sylva je servíruje do krbovny. V zakouřeném prostředí se rychle prosazuje vůně majoránky a papriky. Zatímco Drahuše vybírá ze šuplíku poslední lžíce, bratr Karel krájí bochník. Guláš zmizel rychleji než jednohubky. Drahuše nervózně vyčítá Karlovi, že pozval příliš mnoho hostů. Karel vyčítá Drahuši, že se pořádně nedomluvili. Do kuchyně strčila hlavu černovláska s baculatou tváří. „Lidi, kdy se začne slavit? Chcete pomoct?“ Karel i Drahuše se mávnutím proutku proměnili na nadšené hostitele. Karel spěchá spustit hifi věž a Drahuše utíká bavit hosty. Sylva si uvázala zástěrku a jde mýt talíře. Vedle dřezu si postavila skleničku červeného vína. Je přece Silvestra... Po guláši roste hora nádobí do závratné výše a roztahuje se do všech koutů. Topná spirála v bojleru hřeje na nejvyšší výkon. Sylva bere talíř za talířem, noří ho do saponátem napěněného dřezu, a kapky vody cákají na podlahu. Každou chvíli někdo nakoukne do kuchyně a požaduje kávu. Teta Mývalová chce instantní bez kofeinu a strejda Mýval pořádnýho turka s rumem. Sylva dává pozor, aby něco nepopletla. Káva jde na dračku, hlavně u přítomných sousedek. Za chvíli ťuká maličká naběračka o dno plechové krabice. Stejně se vyprázdnila i police s hrnky. Zůstaly po nich kolečka ve vrstvě dávno neuklizeného prachu. Jako by to v rodině Máčkových bylo samozřejmostí, že Sylva zakotví v kuchyni jako Popelka. Do krbovny, kde byl ruch, hluk a jásot, pospíchala jen pro špinavé talíře a sklenice. Pokaždé si nabrala z jedné mističky burské oříšky, dokud nezjistila, že si někdo mističku popletl s popelníkem a oklepává do ní cigaretu. Najednou Sylvě hlavou proběhla otázka, proč ještě nedorazil inženýr Brázda? Měl být přece zlatým hřebem silvestrovské veselice! Neměla na něho pomyslet. Zakřikla to. V okamžiku, kdy drhla připálený kastrol, vlasy jí padaly na vlhké čelo, kolem ní bylo plno páry a nepořádku, se otevřely dveře. Otvíraly se významně a pomalu, a do kuchyně nakoukl nový host. Drahuše ho postrkovala z chodby, ale bylo to marné, neměl šanci vstoupit, aniž by něco neshodil. „Sylvičko, dovol představit inženýra Brázdu,“ švitoří Drahuše. „Richarda Brázdu. Našeho Ríšu.“ Sylva rozpačitě utírá dlaň do zástěrky, aby mohla podat ruku. Běžná společenská událost. Ale je tu něco osobního. Brázda bere Sylvinu ruku jemně do dlaně, skloní se a naznačí polibek. Sylva si v duchu usilovně zapřála, aby jí ruka nebyla cítit po saponátu. A když ano, alespoň chemická vůně citrónu by se hodila… Drahuše se rozverně do Brázdy zavěšuje a láká ho do krbovny. Oba odcházejí, a Sylva stojí uprostřed špinavého nádobí. Karel přináší další použité sklenice, páchnoucí vínem a kořalkou, a Sylvu nabádá, ať sebou hodí.
6. KAPITOLA
Po desáté hodině chalupa bouří oslavou. Televize je v koutě zapomenuta, hifi věž ukazuje co umí, a jásavý řev se rozléhá z chalupy do celého údolí. Pivo, víno a ostatní alkohol tečou souběžně s potokem pod chalupou. Možná rychleji. Karel si připíjí s každým, o koho v krbovně zavadí, a začíná se povážlivě potácet. Černovláska s baculatou tváří ho obdivně sleduje a směje se všemu, co zablábolí. Před krbem se tančí, sice v tlačenici, ale s nadšením. Sylva uklidila v kuchyni a uvařila si kávu z poslední dávky v krabici. S horkým hrnečkem v ruce se prodrala na místo, kde předtím seděli Mývalovi - ti se po kávě rozloučili a odešli. Není divu. Zábava je už příliš bujará a lahůdky zmizely. Matčiny zákusky už taky došly. Naštěstí v kuchyni zůstala pro Sylvu zapomenutá tatranka. Krb plane, hifi věž se překonává, a všeobecné veselí je nakažlivé. Brázda skotačí v chumlu tančících se švagrovou Drahuší. Je zvláštní, že Drahuše se do Sylvina vkusu (co se týče nápadníků) strefila. Brázda je přesně ten typ muže, co se Sylvě líbí. Je trochu podobný Vladimírovi. Vlastně dost. Slovansky široká tvář, drobný nos, kulaté malé oči a světlé nakrátko ostříhané vlasy. Proti Vladimírovi má ale Richard Brázda v obličeji prohnaný výraz, působící trochu primitivně. Podle názoru bývalé kamarádky Táni, jestliže je Vladimír růžové domácí prasátko, pak Brázda je divoký vepřík z bahnitých roklí (divné myšlenky, neměla jsem pít to víno). Ale nízké čelo nevadí. Jak Brázdovi budou ubývat vlasy, dostane vysoké čelo intelektuála. Brázda tančí s Drahuší a každou chvíli obrátí oči po Sylvě v koutě u okna. Leskne se v nich náklonnost nebo alkohol? Těžko říct. Drahuše se k němu vine víc než musí. Sylviny ženské instinkty šlapou na plný výkon. Že by o byl Brázdu takový zájem? V tom případě, dáme si, bratře Karle, Máčkův znalostní testík... flirtuje tvoje žena za á - se strejdou Mývalem, za bé - s dlouhánem, který se právě pokouší pít ze dvou skleniček, aby si udělal v ústech mix, za cé - s inženýrem Brázdou, za dé - se zpěvákem, výskajícím z hifi věže? Cé je správně! Sylva po chvíli dopila kávu, snědla tatranku a vracela se s prázdným hrnečkem přes chodbu do kuchyně. Ve sporém osvětlení vzadu u dveří do komory stojí bratr Karel s černovlasou baculkou, a tiše a naléhavě spolu hovoří. Sylva mizí v kuchyni. Z posledních zbytků v lednici se pokouší připravit pohoštění, je trapné dívat se na prázdné stoly. Prázdné zrovna ne, sklenice a popelníky zabírají spoustu místa, a ještě je dost slaných tyčinek. Ale Sylva nechtěla, aby se v novém roce po chalupách vyprávělo, že Máčkovi si pozvali hosty a nechali je o hladu. Matka se nesmí dozvědět, že Drahuše hostitelskou roli nezvládla. Teta Mývalová mlčet nebude . Dveře z chodby do kuchyně se tiše otevírají. Objevuje se Brázda. „Neruším?“ říká naléhavě. Jeho zní příjemně. „Rád bych, kdybyste si se mnou zatančila. Souhlasíte, Sylvo?“ Sylva pomalu oplachuje ruce a odkládá zástěrku. Nechce vypadat nedočkavě. Zpříma vychází z kuchyně a Brázda galantně drží dveře. Sylva odtančila s inženýrem Brázdou jen pár tanečních kousků a je v pasti. Než odcházela s prázdným hrnečkem od kávy do kuchyně, hifi věž bujaře nabízela něco rozeřvaného v závratném rytmu. Ale když s Brázdou vstoupili do krbovny, vítala je pomalá romantická melodie. Někdo zhasnul silné elektrické světlo, svítí jen široká lampa mezi okny a plameny v krbu. Temné prostředí plné pohybujících se stínů, vhodné pro zamilované. Brázdovo náručí je pevné a jako stvořené pro Sylvinu postavu. Je tak podobný Vladimírovi, vlastně ne, je hezčí než Vladimír. Ach, Richarde Brázdo! Kdo je to Vladimír? Sylva si nikdy neuměla přestavit, jak mámivá může být hudba. Teď to ví. Hifi věž hraje známou tklivou píseň, a Sylva se rozplývá a tančí. To by do sebe nikdy neřekla, Vladimír se tanci vyhýbal, a na taneční hodiny dávno zapomněla. Nenápadně a jemně, jako z únavy, pokládá hlavu na Richardovo rameno. On se dotýká rty světlých vlasů. Začíná to dobře. Hlavou se honí myšlenky. Sylva Brázdová? To zní dobře. Paní inženýrová Brázdová? Výborně. Ovšem naše děti nesmí mít ve jménu písmeno „r“. Richard Brázda je hrozné spojení. Stejné jako Petr Brázda, nebo Romanka Brázdová. To nikdy. Naše děti se budou jmenovat ... zatím není nutné se tím zabývat. Času dost. A už žádné přátelství, žádný vztah, žádný svazek „na hromádce“, jak by řekla matka. Jednou Sylvě chladně vyčetla, že žije jako konkubína. Naštěstí se Sylva až později dozvěděla, co to znamená, a už se jí nechtělo na matku zlobit. Chci být tvou paní, Richarde Brázdo! Svazek na věky. Dokud nás smrt nerozdělí. V dobrém i zlém. „Sylvóóó!“ ječí do ucha bratr. „Kam jsi dala okurky?“
|
