|
Noc splněných přání - 5. pokračování
5. KAPITOLA
Bílá bunda s kožešinkou se vrátila do skříně a sněhem obalené kozačky schnou dole v „lyžárně“. Sylva nahoře v kamrlíku vybaluje batoh, aby se převlékla na večer. Kdyby si o Silvestra vyšla s Vladimírem do společnosti jeho přátel, vyhrály by to třpytivé zavinovací šaty a vysoké podpatky, ale na chalupě ve společnosti sousedů vítězí přiléhavé džíny, pestrá bavlněná košile, teplý pletený kardigan a střevíce na nízkém podpatku. Dole v krbovně by mohlo být chladno, pokud se budou stále otevírat dveře na chodbu… Batoh tajně skrývá luxusnější halenku, rozevlátou sukni a lodičky, kdyby se v noci tančilo. A kosmetickou tašku a malé zrcadlo. Řetízky na krk, parfém, tužku na oči a rtěnku. Matka Sylvu od dospívání nabádala, aby její líčení bylo střídmé a nenápadné, musíš, Sylvi, mezi lidmi vypadat, že jsi se takhle narodila... Hřeben se těšil, jak si bude počínat při rozčesávání Sylviných světlých dlouhých vlasů. Zrcátko, zrcátko, pověz, jsem dnes nejkrásnější? Samozřejmě. Uzná to inženýr Brázda? Bude žasnout, princezno z akvizice! Proč nemůže žasnout Vladimír? Pověz, zrcátko, kam se ztratil můj přítel? Zrcadlo zarputile mlčí, a je za trest vráceno do kosmetické tašky. Za okénkem kamrlíku je černo. Sylva se v něm zhlédla jako v zrcadle a otočila kolem dokola, jestli oblečení je bez chybičky. Zabalila batoh, uložila ho ke skříni, uklidila válendu a na noc pod ní připravila papuče s bambulkami. Potom sestoupila po schůdcích z kamrlíku do kuchyně. Mobil svírala v dlani. To kdyby se stal zázrak v mobilní síti, a do údolí proniklo pár rádiových vln s naléhavým vzkazem od Vladimíra. V chalupě panuje ticho a klid, nic nenapovídá, že za hodinu vypukne silvestrovský rej. Drahuše se připravuje v ložnici, a Karel někam zmizel. V kuchyni se Sylva zastavila u bojleru a prověřila teplotu vody. Když se příliš často myjí ruce (což zřejmě při oslavě bude), voda rychle chladne. Z kuchyně zamířila do krbovny. Krbovna vypadá nastrojeně a svátečně. Ještě zbývá vyzdobit okna smrkovými větvičkami, které Sylva natrhala u potoka. Sylva si vzpomněla na pár slov, která s bratrem prohodila, když ji po procházce pouštěl do dveří chalupy. Zeptala se, schválně nijak významně, s kým že to před chvíli u cesty rozprávěl. Že se jí líbil ten černý pes. „Máme nového souseda?“ zalaškovala. „Znáš ho?“ „Neznám,“ prostoduše odpověděl Karel. „Byl to někdo cizí, jen procházel kolem chalup.“ Muž ze severské reklamy zůstal tajemným. Okna se podobně jako okénko v kamrlíku mění v průzračná zrcadla, a Sylva v nich vidí jen sebe se zklamanou tváří. Při vzpomínce na neznámého seveřana si uvědomila, že od polévky ve vesnické restauraci nic nejedla. Z odpolední pronikavé vůně salámů a pomazánek se stále nemůže vzpamatovat. Sylva zašla do kuchyně, uvařila si „bucláčkový“ čaj a odnesla ho ke křeslu u krbu. Krb je ještě studený a temný, ale to nevadí. K čaji si vzala dva šunkové chlebíčky. Když dojídala, objevila se Drahuše s voláním, aby jí Sylva pomohla přichystat zákusky. Pekla je matka, samozřejmě, a byly to druhy, které se v Máčkovic rodině na Silvestra pečou vždycky. Zejména maličké dortíky s čokoládovou polevou a piškotová roláda. Sylva odnesla prázdný bucláček od čaje do kuchyně a pomohla švagrové vybalit sladkosti na papírové tácky. Odnosila je na stůl do krbovny. Oknem zahlédla, že ve vedlejší chalupě zhasla světla. A zhasínalo se v dalších chalupách. Ve sněhu se pomalu přibližuje mihotání baterek a veselý halas. Přicházejí první slavící sousedé. Karel je na vítá na prahu. Až do krbovny se nese hele, Máčkovic testík ... za bé ... za cé... Tohle snad nemyslí vážně, napadlo Sylvu. I když - jeden někdy neví. Možná, že s tímhle prorazí alespoň do časopisu pro milovníky tajenek ... Halas návštěvníků se přenesl do chodby. Náhle se zjevuje Drahuše v příliš těsném svetříku (potřebovala by zhubnout), příliš těsných džínách (potřebovala by hodně zhubnout), příliš nalíčená (potřebovala by umýt obličej). Drahuše zachytila Sylvin polekaný pohled a trošku zrudla. Pro Sylvu byl zjev švagrové překvapením. Vlastně ji poprvé zastihla samostatnou a bez dohledu matky. Vyzývavý způsob líčení a oblékání by matka v rodinném kruhu nedovolila, a Sylva se s Drahuší setkávala jen při rodinných sešlostech. Drahuše se až přehnaně srdečně vítá se sousedy. První vstupuje do krbovny hranatý dlouhán v kožené vestě. Vesta má hluboké kapsy. Z jedné čouhá láhev vodky, z druhé cigarety. Dlouhán v krbovně hlasitě zařve: „Ať žije Silvestr!“ Potom kolem sebe rozsypává konfety. Na podlahu i sousedy, kteří přicházejí za ním. Sylva některé trochu poznává, ale jejich jména už zapomněla. Od venkovních dveří se nese nový halas. Další hosté. Drahuše se s nimi objímá. Za chvíli je krbovna plná lidí. Sylva poznává starší manžele, kteří se umístili na lavici do koutka. Usmívají se na ni, tak přistoupila blíž. „Ty jsi se změnila, Sylvi,“ říká paní, „ani bych tě nepoznala.“ Copak Sylva už tak zestárla? Pán na ni pomrkává. „Vyrostla nám, kytička, do krásy. Jestlipak se na mne pamatuješ?“ Dychtivě se na ni dívají. Sylva si nemůže uvědomit, ze které chalupy jsou. Jak se na ně dívá, připadají jako velmi známí. Ale jestli se někdo změnil za přispění věku, jsou to oni. „Já jsem strejda Mýval!“ vykřikuje znenadání ten soused, a paní se dává do smíchu: „My jsme přece Marvalovi! Když jsi byla malá, pouštěla sis u nás na jezírku kachničky.“ Strejda a teta Mývalovi, no ovšem! Sylva jako dítě komolila jejich příjmení a říkala jim tak. Jako dnes vidí otce, jak volá ze zápraží na matku (od míchačky nebo od cihel) uvař kafe, Mývalovi jdou na návštěvu! To zkomolené příjmení se zalíbilo a už jim zůstalo. Jednou přišla ze vsi poštovní doručovatelka a běhala od chalupy k chalupě s dopisem pro pana Marvala. Trvalo dlouho, než si někdo uvědomil o koho jde, a poslal ji ke správné schránce. Krbovna se postupně plní. Sousedé se usazují, Karel shání další židle. Snesl i tu starou ze Sylvina kamrlíku. Někdo odhrnul přehoz a pustil televizi. Do krbovny se z obrazovky rozzářila barevná veselice, ale hluku je dost, tak není slyšet. Přesto se zábava v krbovně rozbíhá ztuha a rozpačitě.
|
