|
Noc splněných přání - 3. pokračování
Sylvu znenadání napadlo, že akce s výletem do silvestrovské podhorské pustiny je nastraženou radostnou léčkou. Je možné, že se rodina domluvila s Vladimírem. Vždyť matka o to tolik stála, aby Sylva na chalupu odjela! Nenadálá představa vypadala takto: Vladimír se matce vyznal ze svého omylu a požádal ji, aby mu zprostředkovala návrat do Sylviny milující náruče. Rodina připravila novoroční dárek – za pár vteřin z chalupy vyběhne Vladimír s květinami, a zavržená milenka se mu s odpuštěním vrhne kolem krku. A se slzami v očích, to se rozumí. Sylva se do představy vžila natolik, že jí uvěřila. Zatvářila se výrazem filmové hvězdy, mířící po červeném koberci pro nejvyšší ocenění, a snažila se o ladný krok. V hlubokém sněhu. Chtěla, aby ji Vladimír uzřel v co nejlepším světle. Snad jí po proplakaných Vánocích nezůstaly oteklé oči? Karel jí na prahu pomáhá sundat batoh, chce ji bratrsky obejmout. Sylva vykládá o příšerné sněhové bouři. Hodně hlasitě, aby někde vzadu na chodbě schovaný Vladimír viděl, jakých obětí je pro něho schopna. Ale místo Vladimíra se k ní z nitra chalupy žene švagrová Drahuše. Jako bouře. A spustí. Neviděla Sylvu dlouho, vypadá skvěle, moc jí to sluší, co říkala matka, zapomeň na toho nevděčníka, co uteče ženské před Vánocema, beztak proto, aby jí nemusel shánět dáreky, jaká byla jízda vlakem, proč si nekoupíš auto, a nakonec pojď přece dál! Karel k tomu přidal: „Hele, Sylvo, Máčkův znalostní testík: kolik oblouků má Karlův most? To bys měla vědět, když tam bydlíš: za á osm, za bé dvanáct, za cé šestnáct, a za dé sedmnáct!“ Sylva vlažně odpovídá, že šestnáct. Karel se raduje ze správné odpovědi jako dítě. Ještě je naděje, že je Vladimír ukrytý někde uvnitř, za pecí, nebo ve studené komoře, ale Sylvě začíná docházet, že podlehla fantazii. Možná z cestovní únavy. Žádné romantické shledání se nekoná. Karel svou sestru na přivítanou znovu vesele objal. Sylvě připadalo, že slaví od rána a brzy se dobere hladiny své míry. Drahuše ji tlačí přes práh do chalupy a jen tak mimochodem se ptá, jestli si přivezla vlastní zástěrku. Tohle Sylvu nenapadlo.
4. KAPITOLA
Kamrlík u schůdků na půdu slouží jako ložnice pro hosty. Když Karel pozve některého ze svých kolegů na běžky, nebo v létě na túry po okolních kopcích. Okénko jako dlaň na severní stranu, vylepšené květinovou chalupářskou záclonkou, válenda s kostkovanou lyžařskou dekou a nově povlečeným polštářem. Viklavý stůl s jednou nohou podloženou špalíčkem, dvě židle, každá odjinud, a stará skříň chudých rolníků. Sotva se Sylva stačila převléknout do džín, teplých ponožek a huňatého svetru, objevil se v nízkých dveřích Karel. „Sylvo? Nech si otevřeno, půjde ti sem teplo zdola. Tady za zdí je krbový komín, v noci bude tepleji, ale teď mi to ještě nehoří.“ Po těch slovech si bez okolků sedl na válendu. Chvíli jezdil dlaní po kostkované dece a pak se zeptal: „Tak co? Jak se ti vede?“ „Dobře,“ odpověděla Sylva. Něco v jeho hlase navádělo zůstat ve střehu. „Pořád jsi v televizi? Matka se všude chlubí naše Sylvi pracuje v médiích.“ „Jenom v akvizici. Jako asistentka. Ne v programu.“ „Já vím. Ale být dítě slavného otce není výhra. Všude kam přijdu, se ptají: že vy jste syn Bořivoje Máčka? Jistě rád jdete v jeho stopách! Odpovídám, že ve stopách jdu. A že doufám, že v novinařině dojdu ještě dál. Přitom si myslím, ať mi všichni dají s tátou pokoj.“ Sylva mlčela. Karel pokračoval: „Já nejsem jako táta. Ten byl šéfredaktor deníku s nákladem přes sto tisíc. Oblíbený moderátor ve zprávách. V televizních pořadech se zjevoval každou chvíli. A rozhovory v rádiu. Kdejaká recepce se bez něj neobešla. Spousty známých na vyšších místech. Půl patra budovy vydavatelství měl jen pro sebe, pro svý lidi a návštěvy. To byl táta. Já jsem redaktůrek oborového měsíčníku s osmitisícovým nákladem. Nemám ani vlastní kancelář. Ani psací stůl. Doma si dávám počítač na noční stolek u postele. Návštěvy přijímám po hospodách.“ Další chvilka ticha. Bylo zřejmé, co se sourozencům začalo v myšlenkách promítat. Jakoby je setkání vrátilo o roky nazpátek. Oba se po střední škole vydali ve stopách otcovy proslulosti. Kráčeli po nich usilovně, ale bez nadšení. Karel vystudoval novinařinu odřeně, Sylva školu publicistiky ani nedokončila. Celý dosavadní život litovala, že kdysi dala otci přečíst dětské básničky a pohádku o pejsku Puntíkovi. Otec nad tím zajásal, a budoucí osud Sylvy jako uznávané redaktorky byl zpečetěný. Karel z protekce začínal ve velkém celostátním deníku, postupně z důvodu malé snaživosti profesně klesal stále níž, až se ocitl v oborovém měsíčníku. Máčkovic dětem nebylo pomoci. Předurčenému životu se těžko uniká. Zejména, když postrádají vůli uniknout. Karel pokračoval, ani se na Sylvu nepodíval: „Doslechl jsem se, že můj časopis budou rušit. Málo předplatitelů. Tak nevím, kam se na jaře vrtnu. Drahuš z toho šílí. Asi bude muset do práce.“ Karel znovu zašmátral po dece, vypadalo to, že by si potřeboval zapálit cigaretu. Ale v kamrlíku, kde bude o silvestrovské noci spát Sylva jako host, by to bylo bezohledné. Na viklavém stole stejně není popelník. „Najdeš si nové místo, teď je tolik příležitostí,“ snažila se Sylva. Ale sama cítila, že v jejích slovech příliš nadějného povzbuzování není. „Ještě nevím, co budu dělat. Matka nepochybuje, že hravě přejdu do velkých novin. Musel jsem jí vysvětlovat, že stroje jsou moje vášeň, aby se neptala, proč jsem skončil v měsíčníku o průmyslu.“ Karel se zvedl a dodal: „Ale co o sobě vychvalujícího mám napsat do životopisu, to nevím. Asi zase zdůrazním slavného otce. To pomáhá. Jako vždycky.“ Zdola se ozývalo volání Drahuše. Drahuše je netrpělivá, vytahuje z lednice salámy, sýry a misky s pomazánkami, ve skřínkách jsou hromady pečiva. Nic, kromě velkého kastrolu guláše, který včera uvařil Karel, není připraveno. „Sylvičko, jen mi trochu pomoz s jednohubkami, a pak se můžeš jít bavit. Božínku, vždyť proto jsi přijela,“ vykřikuje Drahuše. Kuchyňka na Karlově chalupě je pro velké oslavy malá. Původně to byla komůrka na dříví. Otec do ní nastěhoval pár kousků selského nábytku. Nábytek léty zašel, a bratr ho vylepšil tapetou s imitací dřeva. Tapety jsou už taky zašlé. Sylva při vstupu do kuchyně zakopla o prodlužovačku, zajišťující provoz lednice šoupnuté do výklenku ve zdi (dříve tam byly poličky s lidovou kameninou). Nůž je tupý a prkénko maličké. Na okraji stolu čekají pomazánky, česneková, rybí, vaječná a křenová. „Na tyhle přijdou ořechy, na tyhle kolečka mrkve,“ poučuje Drahuše. Chlebíčky a jednohubky přibývají. Připravena je pouze první várka, aby zbyly talíře na guláš, Karel ho ohřívá na vařiči a plete se do cesty už trochu potácivě. Drahuše vypráví o dětech. Zdenda chodí do druhé třídy. Je hrozně nadaný. Ještě se neví, jestli je nadaný více výtvarně nebo hudebně. Má doma několik hudebních nástrojů, klavír, kytaru, nějakou píšťalu (nebo co) ... nadaný je i jazykově, ale jeho učitelka angličtiny má nemožný přízvuk. Mohlo by ho to poznamenat na celý život. Karolínku si ve školce velice chválí, přednášela básničky na vánoční besídce, všichni byli dojati, jak to ten capart pěkně umí ... a tak dál, a tak dál. Tohle Sylva zná od matky, a tak jen stěží udržuje pozornost. Raději dává pozor, aby si neuřízla prsty. Poslední dobou se Sylva povídání o dětech vědomě vyhýbá. Kvůli k jejímu věku a bezdětnosti. Navíc Drahuše má stejný názor jako matka, v tom se obě shodují. Máš nejvyšší čas pomýšlet na rodinu, Sylvi. Jistě. Ale to by měla potomka s přítelem. Jak by to asi vypadalo? Dobrý den, paní Vomáčková. Seznamte se, prosím. Tohle je můj syn (Sylva ještě neví, jak se bude jmenovat), a tohle je můj přítel a otec mého syna. Takhle by to nemělo probíhat. Sylva touží po manželství a rodině. Ale Vladimír nechtěl ani manželku, ani děti. Drahuše najednou mění téma a laškovně pomrkává: „Jen počkej, až ho poznáš.“ „Koho?“ „Inženýra Brázdu, přece. Copak se ti máma nezmínila? Pozvali jsme ho na Silvestra jen kvůli tobě.“ „To jste neměli. Co když se mu nebudu líbit?“ „Prosím tě, k čemu ta skromnost, taková hezká holka ...,“ vykřikuje Drahuše a běží do komory pro okurky. Vrací se a zároveň s chlebíčky zdobí Brázdu chválou. V jejím hlase skřípe něco divného, co Sylva nedokáže rozluštit. „Až uvidíš, jak tu chatu zvelebil, nedělá nic sám, na všechno si bere firmu, uvnitř jenom luxus, to bys koukala. A jezdí autem až k potoku, vyjednal si to na lesní správě, kdo tohle dokáže? Je tak osamělý, rozvedl se, jeho žena ho zklamala, byla herečka. Neměla nadání pro domácnost. Představ si, ten chudák Brázda celé víkendy sedí u potoka a pozoruje hladinu. Je to hrozně skličující.“ „Je rybář?“ Drahuše sjela Sylvu pohledem a krájí rohlíky. „Žádný rybář – říkali jsme si s Karlem, že snad chce spáchat sebevraždu, takový citlivý člověk, to se hned tak nevidí.“ „Chce se utopit v tomhle mělkém potoce?“ diví se Sylva. „Vždyť by mu koukaly uši.“ Drahuše okázale obrací oči v sloup nad její necitelností. A chvály neberou konce. Brázda má všechno. Peníze, auto, chatu, luxus, titul, volný vjezd k potoku, a ve štítě parohy. Chybí mu žena. Je pro Brázdu žena to první nebo to poslední? Dobrá otázka.
|
