Noc splněných přání - 11. pokračování - závěr

Ze široké střechy přepadává sníh na příjezdovou cestu. Hotel Hrázka spí se zataženými záclonami v oknech. Není divu, ráno po Silvestru…

Poutač u cesty nabízí silvestrovskou večeři s půlnočním přípitkem, taneční diskotéky ve všech hotelových prostorách, po celou noc otevřený bufet a dárek na rozloučenou.

Vzadu se někdo v bílém plášti motá kolem popelnic. Na zaplněném parkovišti starší muž odklízí sníh mezi auty, ohání se dřevěným hrablem a tváří se urputně. Kdybyste už raději odjeli domů…

Před vchodem do hotelu se muž ze severské země představil. Aleš Alexander. Sylva mu řekla své jméno a podala mu ruku. Mírně a přátelsky. I když - trochu něhy v tom bylo.

Vstupní hala je úzká, sotva se do ní vejde recepce. Nad recepcí je strohé schodiště do horních pokojů, a naproti vchod do restaurace. Nahoře na chodbě se pohybují hosté. Trochu mátožně, je přece po Silvestru.

Na rozdíl od jednoduché a stísněné recepce, stavitelé na prostoru restaurace nešetřili. Je tu hodně dřevěného obložení ve venkovském stylu, bar je podobný žebřiňáku (i snopek obilí ve váze by se našel)  a židle kolem stolů přišly z lidové pohádky. V čele místnosti je mohutný krb, také zdobený snopky obilí, a za řadou stolů se schovává taneční parket.

V restauraci nikdo kromě Sylvy a Aleše Alexandera zatím netouží po snídani. Je tu prázdno, jen poblíž dveří zasedl osamělý host a zasmušile zkoumá jídelní lístek.

 Rotwajlerka má zřejmě protekci i tady, nejen v hostinci ve vesnici. Bez rozpaků se vnesla kolem Sylviných nohou do restaurace a plácla sebou na selský kobereček před krbem. Položila hlavu na tlapy a dívá se na Sylvu. Upřeně a přemýšlivě, jak to umí i její pán.

Než z hotelové kuchyně přinesli snídani, probíhal rozhovor společensky a nezávazně. Počasí, okolní pamětihodnosti a podobně. Sylva pomlčela o tom, že viděla Alexandera včera večer v údolí Hrázky. Když vyčerpali běžná témata, odvážila se Sylva k osobní otázce.

 „Můžu se zeptat, co děláte?“

Její společník se usmívá.

„Jsem výtvarník. Dělám zakázky pro vylepšení interiérů.“

Malíř. Bohém, spoře oděné modelky, hýřivý život. To Sylvě ještě scházelo. Jako by nestačil Brázda.

„Nejraději dělám židle,“ pokračuje Alexander. „Křesla nebo sedací soupravy. Ale nejraději židle.“

„Myslíte design?“ ptá se Sylva, a kámen na srdci, zatížený hýřením s modelkami, padá pod stůl.

Alexander se zachmuří a říká, že to slovo nerad používá.

Štíhlounká dívenka v zástěrce rozložila na ubrus snídaňový porcelán. Z konviček neznatelně stoupá horko, a košíček na pečivo má podobu nůše na seno.

Sylva si najednou uvědomila, jak hrozný má hlad. Včera nic pořádného k jídlu neměla, kromě polévky v hostinci a dvou šunkových chlebíčků na chalupě. Teď dostal Alexander párečky a Sylva rohlík s máslem a medem.

Když dopíjeli čaj, Alexander se zeptal, jaká židle by se jí nejvíce líbila. Řekl to se zvláštním důrazem, jakoby na tom záleželo. Nějaká zkouška jejího výtvarného cítění?

Sylva chtěla odpovědět, že hezké jsou thonetky. Měla pocit, že musí předvést, jak je vzdělaná a na úrovni. Vladimír by tohle rád slyšel. Ale mozek varuje. Něco jsme si včera na kopci řekli!

„Líbí se mi gotické židle,“ říká popravdě. „Taková jako hubená dřevěná křesla.“

Výtvarník Alexander si bere se stolu letáček, snad reklamu na zmrzlinové poháry. Má v ruce tužku a zatímco povídá něco o výrobě nábytku, rychle kreslí. Občas po Sylvě bleskne pohledem. A pak jí ukáže obrázek.

Je na něm Sylva, to je jasné. Trochu se naklání dopředu, jednu ruku má položenou na opěradle křesla. Obrysy postavy mizí v čarách do ztracena. Je to jako výjev z pohádky. Ale ne z té vesnické, ale pohádky o královnách. Sylva má na sobě vznešený háv, za zády opěradlo, vyřezávané jak miniaturní gotická katedrála. Stačí několik rychlých čar tužkou, a je tu krásný obraz.

Sylva jásá a nešetří chválou. Ráda by ten obrázek měla, ale Alexander odmítá.

„Tuhle skicu bych si rád nechal. Překreslím ji a přinesu vám tu druhou.“

Sylva nenaléhá. Je docela příjemné, že si ji ponese s sebou.

Cestou do Prahy klábosili o všem možném. Rena se povalovala na zadním sedadle, a každou chvíli zkoušela do Sylvy strkat čumákem. Byla k ní až nepříjemně přítulná.

„Tohle nechápu,“ říká Alexander. „Je na ženy žárlivá a snaží se je ode mne odehnat. Dokonce i tu paní, co mi chodí uklízet.“

„Vy nejste ženatý?“ ptá se Sylva opatrně.

„Měl jsem se ženit na jaře,“ usmívá se, „ale nějak z toho sešlo. Nevěsta mi utekla do Paříže.“

Vida, vida!

11. KAPITOLA

Přijeli na hranice Prahy, do ulic s rozteklým sněhem. Alexander jede s naprostou jistotou po nábřeží na Malou Stranu. Sylva si nemůže vzpomenout, že by se o tom zmínila. Vůz vykroužil křižovatku na Malostranském náměstí a vyložil Sylvu na parkovišti. Alexander se rozloučil s přáním nového roku. Sylva poděkovala, Rena naposledy zabořila čumák do její bundy.

Auto zmizelo v malostranských ulicích.

Tohle Sylvu rozladilo. Jak mi chce dát obrázek, když neví, kde mně najde? Ale nechme to být. Doma rovnou do koupelny. Pořádně se vykoupat a umýt vlasy. Oslava je ze Sylvy příliš cítit - cigaretový kouř a víno. Potom vybalit batoh. Připravit oběd. Nakonec se ve flanelové košili a domácích kalhotách schoulit pod deku na válendu. Obložit se polštářky a odpočívat.

Jak na Nový rok, tak po celý rok.

Na mobilu pípla zpráva. Sylva mu věnovala pohled beze spěchu. Odesílatel je překvapením. Inženýr Brázda. Potřeboval celou esemeskovou kapacitu, aby jí sdělil, že LITUJE, takhle to NEMYSLEL, velice se OMLOUVA. Touží po setkání. VELICE. Sylva s potěšením vyťukává písmena a posílá odpověď. PRIJIMAM OMLUVU, NEMAM ZAJEM.

Předsilvestrovská Sylva by se mu vymlouvala a nakonec proti své vůli souhlasila. Novoroční Sylva se po odmítnutí nezvedeného nápadníka cítí báječně, padá do polštářů a usíná.

Spala jen chvíli, když se znovu ozval mobil. Byla to matka. Právě mluvila s Karlem a Drahuší. Byli nadšeni silvestrovskou nocí. Nádherná oslava. Sylva má prý jezdit na chalupu častěji. Moc se na ni těší. Počítají s ní v létě o dovolené.

To je po tom, co s nimi na Silvestra prožila, nepochopitelné.

Ale když Sylva mluvila s matkou, slyšela zezdola něco nezvyklého. O patro níž bydlí profesorka Hájková se svým jezevčíkem. Tenhle jezevčík nikdy neštěká, na nikoho. Jen na cizí psy, kteří vniknou do domu. Teď zběsile ňafá, div se nezhroutí.

Hovor s matkou skončil, a zvoní zvonek u dveří. Sylva má divné tušení, tak se rychle přičísla. Zajímavé, že ji mozek neupozornil, že by to mohl být Vladimír.

Za dveřmi stojí Aleš Alexander, usmívá se, ten úsměv se Sylvě k zbláznění líbí. Velký černý pes mu sedí u nohy a podezíravě se na  ženu ve dveřích dívá. Už nevoní po salámu a jednohubkách.

„Sylvo, nesu skicu, jak jsem vám slíbil. Jdeme s Renou na procházku na Kampu. Půjdete s námi?“

„Vy jste věděl, kde bydlím?“

„Ovšem, jenom jsem si v té venkovské hospodě nemohl vzpomenout, odkud vás znám. Já jsem z Újezda, a chodím sem často dolů za paní profesorkou.“

Sylva dostává desky s obrázkem. Alexander ho musel nakreslit hned, jak se dostal domů. Její tvář je stejná jako u originálu, ale šaty a křeslo jsou zřetelnější. Vedle křesla sedí velký černý pes. Obrázek je nádherný.

Sylva zmateně zve hosta dál, než se oblékne. Ten zůstává se psem stát v maličké předsíňce, u dveří do koupelny. Hodně nespolečenské prostředí. Snad vydrží a neuteče. Sylva se běží obléknout a pospíchá tak, že se jí třesou ruce.

Do toho zvoní mobil.

Neznámé číslo.

Jednou rukou si navléká svetr, druhou bere hovor a v duchu se zlobí na toho, kdo ji zdržuje.

Je to Vladimír.

„Ahoj, Sylvo, kde jsi, prosím tě? Včera jsem tě hledal celé odpoledne. Ta bába dole tvrdila, že sis šla jenom něco vyřídit, tak jsem čekal až do večera. Měl jsem pokažený celý Silvestr. Neměl jsem kam jít, tak jsem se musel dívat na televizi.“

Sylva se najednou nemůže vzpamatovat.

„Ahoj, Vlade,“ říká schválně. Pil jí krev celé Vánoce, upír. „Byla jsem slavit na chalupě. Odjela jsem brzy ráno - paní profesorka si mě s někým spletla. Mohls mi zavolat.“

„To jsem teda nemoh. Nějaký gauner mi ukradl mobil.“

„Ty si nepamatuješ moje číslo?“

„Proč bych si ho měl pamatovat? Bylo přece v mobilu, pochop! Sylvo, musím s tebou mluvit. Domluvíme se. S tím pronájmem bytu to byl omyl. Povedlo se mi do konce roku prodat jednu garsonku, a šéf mě vzal na milost. Naši by chtěli, abychom začali bydlet spolu, když se známe čtyři roky. Kromě toho by pro mě bylo fajn, mít bydliště v centru, a ne u našich na sídlišti.“

„Chceš se přistěhovat ke mně,“ utvrzuje se Sylva. Bojí se, že Aleš v předsíni dlouho nevydrží. Slyší, jak Rena netrpělivě zakňučela.

Vladimír to zaslechl.

„Co to bylo?“ ptá se s nadějí. Kdepak, radostný pláč nad tvým návratem, miláčku, to není.

„Mám psa,“ lže Sylva věcně a bez výčitky. Doobléká, co jde natáhnout jednou rukou. „Vzala jsem si psa z útulku. Roztomilý voříšek, ale hrozně kouše. Takže přistěhovat se nemůžeš. Teď ho jdu venčit, tak nezdržuj.“

„Ty ses zbláznila, Sylvo!“ burácí do mobilu Vladimír. „Já tě chápu, samota, a tak, stýskalo se ti po mně, ale proč z útulku? Toho psa vrátíš! A když budeš trvat na nějakém zvířeti, pořídíme si bígla. Zrovna vím o jednom štěněti - pochází prý z feny, která byla třikrát v reklamě na psí žrádlo.“

Rena zakňučela naléhavěji.

„Vladimíre, odcházím!“ hlásí Sylva do mobilu a končí hovor.

 Letí do předsíně jako motýl. Málem si přerazila křídlo o dveře.

Jdou všichni tři parkem, kolem nich je sníh a holé stromy. Na Karlově mostě je rušno, hotové průvody turistů, a za řekou Staré město svátečně svítí a hučí novoročním životem.

Rena kluše vepředu a způsobně si nese míček. Potom Alexander míček hází po parku,  Rena za ním běhá jako o život. Pomalu se stmívá. Sylva jde s nimi, on ji někdy vezme za ruku, nebo se ona jako náhodou opře o jeho rameno.

Sylva má pocit, že vstává z popela jako bájný pták a vznáší se k nebi jako zapomenutá prskající rachejtle. Hlavně, abych tam dlouho vydržela.

Až do večera nechala vypnutý mobil.

Tváří se sice jako mrtvý, ale Sylva ví, že se na ni zeširoka usmívá.

KONEC

Noc splněných přání