Srpnové bouřky - 9. pokračování

Když Oliva v pátečním podvečeru nad sklenkou červeného vína dovyprávěla příběh růžových šňůrek, přidala rozhodnutí, že si na Kůrku dojde a řádně mu vyčiní. Zeptá se ho na to nejdůležitější. Totiž jestli zabil Adámka.

Docentovi se to nelíbilo.

„Olivo, takové setkání je nebezpečné. Kdo jednou zabil, získal cvik, a zkusí to podruhé. Nech kriminálku, ať si poradí. Připrav novou svědeckou výpověď! To ti vyšetřovatel nemůže zazlívat. Jak se hodláš toho horolezce zeptat, proč předváděl nebožtíka, když jeho pobyt je neznámý? Mohl si zalézt kamkoli do skal.“

„Jeden člověk o něm ví. Ten mi pomůže.“

Docent zpozorněl.

„Koho máš na mysli?“

Oliva mlčela, protože tušila, že odpovědí docenta nepotěší.

Jeřábek tedy promluvil sám:

„Uklidni mě a řekni, že nemáš na mysli toho chlápka, co mu říkají správce skal. Když se lezcům uvolní kruh ve stěně, tak jdou za ním, a on to spraví. Když si ve spáře poraní prst, tak on jim ho zafačuje. Nosí ušmudlané papíry vyválené po hospodách se seznamem věží a každému řekne, která je která, a poradí kudy lézt. Nepamatuju se, jak se ten chlap jmenuje, ale jeho příjmení má něco společného s pivem.“

„Jmenuje se Šenberk,“ doplnila Oliva. „Eda Šenberk.“

Jeřábek zavzdychal a nalil si další sklenici.

„No, ty to musíš vědět, když je to tvůj ctitel.“

Chvíli seděli tiše, a začalo se stmívat. Větřík rozkýval vršky borovic nad střechami srubů, pod nimi sem tam zasvítila okénka do tmy. Nahoře na kopci u Mexické hranice vzplanul oheň a zabrnkaly kytary.

Docent Jeřábek pozvedl láhev, aby zjistil kolik vína zbývá, a dolil do sklenic. Začal mluvit:

„S ním by sis neměla nic začínat, Olivo. Víš, jak moc touží pojmout tě za manželku.“

„Asi tak, jako touží po skále, kterou ještě nezdolal,“ namítla Oliva.

„On to myslí vážně. Jednou, jak jsi musela narychlo odjet do Prahy, jsme mu z legrace namluvili, že bys byla se svatbou svolná, ale že ti to šerif nedovolí. Ten šílenec se támhle po stěně Chlumu spustil na laně, visel tam za jednu nohu a ječel: „Šerife, dovol mi vzít si Olivu za ženu!“ Zezdola na něj Harry střílel šípy, aby se polekal a slezl dolů. Nakonec jsme ho sundali a odvlekli do Lesního baru. Tam jsme se zřídili natolik, že jsme nebyli schopni vyjít k nám na kopec a museli jsme zůstat na vodáckém tábořišti. Šenberk táhnul z Lesního baru na nádraží. Že prý když má vlak po ruce, zajede si do Saska vylézt pár sedmiček. Aby zapomněl na to zklamání.“

Jeřábek se na chvilku odmlčel. Ponořil se do vzpomínek hlouběji, a pak dojatým hlasem vyprávěl:

„Na vodáckém tábořišti jsme strávili dva dny a tři noci, než jsme nabrali sílu vydrápat se ke svým chatám. Bylo vedro, leželi jsme v písku na přístavišti, nohy nám chladily vlnky z řeky, a Střecha recitoval „chtěl bych tě potkati v lukách“. Kolem nás přistávali vodáci, šlapali po nás, lodě nám tahali přes hlavy a ukrutně nám nadávali. Když zapadlo slunce, zvedli jsme se od břehu a přestěhovali k vodáckému kiosku. Tam jsme se zřídili znovu. Když v noci zavřeli kiosek, tak jsme se odplazili ke stánku v letním kině. Tam měli ještě otevřeno.Tak to šlo pořád dokola. Dva dny a tři noci.“

Jeřábek se znovu odmlčel a pak s pohnutím řekl:

„Byly to nejkrásnější chvíle mého života. Ale prožívat bych je už nechtěl. Kam se díváš, Olivo?“

 „Zdálo se mi, že pod verandou tvého srubu někdo chodí.“

Docent Jeřábek vstal a zahleděl se do ztemnělého svahu. Všude byl klid, kromě planoucího ohníčku u Mexické hranice.

„Možná jsi zahlédla ducha některé z mých manželek,“ zažertoval Jeřábek. „Ale všechny tři jsou naživu. Aspoň si to myslím.“

Nastala úplná tma, kopce vyrýsovaly černé obrysy na světlejším nebi, a v dálce za řekou se drobounce rozzářila pouliční světla Poříčí.

Jeřábek se zvedl k odchodu.

„Ještě si to, rozmysli, Olivo. Abys Šenberkovi nedala planou naději. Aby tě to pak nemrzelo.“

Oliva byla rozhodnuta.

„Musím mluvit s Kůrkou za každou cenu. Chci vědět, proč mě ošidil a válel se na zemi vedle Adámka. Nevěřím Karen, že by mi ho přivedla. Jistě ho bude varovat, aby se tu neukazoval. Bez cizí pomoci Kůrku nenajdu. Už jsem Šenberkovi vzkázala do turistického centra, aby se u mne zastavil. Hned, jak to bude možné.“

S tím se nedalo nic dělat.

„Dej znamení, až přijde,“ žádal docent. „Nerad bych se s ním setkal. Nerad bych slyšel to jeho: hele, borče, půjdem na jedno? Nechci, aby mě potupně vyhodili z Lesního baru pro opilost. Dobrou noc, Olivo.“

Když docent Jeřábek vystupoval nahoru k Oklahomě, oheň u Mexické hranice zkomíral, a bylo tam ticho.

V lese na Chlumu houkla sova, a dole od řeky slabým hvízdnutím odpověděl noční vlak. Když docent Jeřábek odemykal srub, pospíchal stín, který Oliva zahlédla pod verandou, dole v údolí po dřevařské cestě. Nesl lopatu a taky mířil domů.

10.  KAPITOLA

Samozvaný právce skal Eda Šenberk není horolezec vysoký, ani svalnatý, ale houževnatý a hbitý. Mezi ostatními lezci je poznatelný podle čelenky ze šátečku utaženého kolem čela, jemuž barvy dávno vybledly. Šátek patřil Olivě. Ztratila ho v mládí kdesi ve skalním městě, a zamilovaný lezec ho od té doby nosil na znamení náklonnosti k chatařské dívce. Holé čelo pod čelenkou mívá Eda Šenberk pokryté rudými skvrnami. Některé jsou spáleniny od pražícího slunce, jiné od návyku mlátit hlavou do drsných skalních stěn, když výstup není takový, jaký by si přál. Řídké zcuchané vlasy nosí shrábnuté za uši, a oči má od písečného prachu přimhouřené do jemných vrásek, takže to vypadá, jako když je krátkozraký. Šlachy na Šenberkových pažích připomínají lana zámořských plachetnic, a v kůži předloktí se lesknou zarytá zrníčka písku, jak občas paže sklouzne po stěně, než se prsty rozdrásané od ostrých spár a oblepené náplastmi na poslední chvíli někde zachytí.

Podle vyprávění vystupuje na skalní věže zásadně bosý.  S větší jistotou vnímá hrubý povrch pískovce, a skály to podle jeho slov mají rády. A když ho žertovně shodí dolů, tak vždycky jen tak, aby přežil.

Oblečení Šenberkovo je podobné tomu, co nosí ostatní skalní lezci. Vytahané pruhované tričko, vlající podle stěn, když vítr studivě chladí zpocená záda, kalhoty nad kolena z pevného plátna, porostlé vrstvami barevných záplat a v pase obkroužené lezeckými přívěsky, a na nohou sešmaťchané stařičké pohorky. Navzdory otrhanosti a pískovcové špinavosti působí Eda Šenberk nedbale elegantně, což ho neúmyslně spojuje s noblesním stylem Olivy Foglové.

O samozvaném správci skal Šenberkovi kolují neuvěřitelné zkazky. Jednou sama Oliva byla přítomna dramatické události, kdy jistý mladičký novolezec nezvládl výstup a zůstal přilepený se špatným jištěním a rozechvělými lýtky vysoko v obtížné stěně. Byla to otázka času, kdy dopadne se zlámanými kostmi a možná i bez života na kamenitou turistickou stezku, odkud blížící se tragedii přihlížel hlouček zděšených výletníků. Pevnými kroky dorazil Eda Šenberk s lanem stočeným přes hrudník. Rozhrnul výletníky, jistě a bleskově vylezl na protější věž, vysoko nad úrovní uvízlého mladíčka se odrazil a za hrůzných výkřiků přihlížejících diváků přeletěl nad jejich hlavami s rukama napřed. Ve stěně nad nešťastníkem se zachytil za špičku prostředníku, potom malíčkem vraženým do voštinky získal druhý chyt, a třetí potřebný chyt zajistil palec u nohy vzepřený o nepatrný výstupek velikosti lískového oříšku. Nato si správce skal utrápeného mladolezce zacvakl a po laně bezpečně spustil dolů. Ovšem předtím ho musel od stěny odkopnout, protože mladíček se nechtěl pustit.

Takový frajer je Eda Šenberk, pískovcový lezec a samozvaný správce skal. Jeho životopis je extrémně krátký, i když má padesátku na obzoru. Pro samé lezení neměl čas na vzdělání nebo hledání výdělečné práce. V létě si obživu získává brigádnicky v turistickém centru a v zimě ho živí příbuzní. Šenberk je muž volné přírody a romantický dobrodruh, statečně snášející útrapy na hranici rekreační civilizace. A kromě toho je vytrvalým ctitelem Olivy Foglové.

Srpnové bouřky - 9. pokračování