|
Srpnové bouřky - 8. pokračování
9. KAPITOLA
Docent Jeřábek sestupoval strmou pěšinkou k První hlídce a v náručí opatroval láhev červeného vína. S potěšením vnímal náladu pátečního podvečera, v němž se pod vysokou skalní stěnou bývalého hrádku rozléhalo ladění kytar, skřípavé otevírání těžkých okenic, vrzání vozíčků na vodu, a pozdravování osadníků, kteří přicházeli od vlaku. Někdo nahoře na kopci hlasitě zavolal: „Ahóóój, osado!“ a odpověděl mu radostný řev. Zapadající slunce nápaditě malovalo na prosklenou stěnu První hlídky červánkové tvary bílých obláčků, ale Oliva Foglová, i když postávala venku u zábradlí před chatou a hleděla do údolí, páteční romantiku nevnímala. Ve tváři měla urputný výraz. Ten výraz, který osadníci znali a kdykoli mohli, rádi se mu vyhnuli. Oliva se ohlédla, když zaslechla ve svahu kroky docenta Jeřábka. Natěšený Vacínek vyskočil z pelíšku u dveří a na bílých nožkách mu běžel vstříc. Docent Jeřábek obešel růžový keř na rohu chaty a stanul na plácku pod pokroucenou borovicí. Láhev s vínem postavil na venkovní stůl. „Co tě trápí, Olivo?“ otázal se. „Zíráš do kraje jako bojovnice Vlasta z palisád vyšehradských.“ Oliva chvilku mlčela, a pak odpověděla: „Ten nález dvou zabitých v Lovčí rokli. Kriminalisté mé výpovědi nevěřili. Měli pravdu.“ S hořkostí v hlase dodala: „Kapitán Kroucký moje svědectví dobře odhadl. Nebylo věrohodné.“ Docent se podivil. „Přepadl tě špatný rozmar, Olivo? Myši sežraly cukr, nebo zvlhly sirky?“ Oliva odmítavě zavrtěla hlavou a opakovala: „Jsem nevěrohodný svědek, ovlivněný psychickým otřesem. Poskytla jsem policii zkreslené informace. To je neodpustitelné. Neměla jsem podlehnout emocím jenom proto, že venku číhal pachatel s lopatou.“ Tohle bylo na Jeřábka příliš. „Co tě popadá, Olivo? Podlehnout emocím! Co je to za revoluční názory?“ Oliva mluvila dál, ale s postupným vysvětlováním se provinilá hořkost z jejího hlasu vytrácela: „Jak jsem si mohla myslet, že by Vacínek stáhl botu z nohy nebožtíka! I když z čerstvého nebožtíka. Vacínek by to jistě neudělal, má k lidem citlivou povahu. Přiznávám, že jsem vnitřně přijala nepravdivou představu dvou obětí zločinu. Totiž - dnes se ukázalo, že ten horolezec, co se válel ve skalní díře na zemi vedle mrtvého Adámka, byl živý!“ Jeřábek byl u Olivy zvyklý na ledacos, ale tohle bylo nečekané. „Živý?“ podivil se. „V bezvědomí?“ „Ne. Byl živý až moc. Ale já si zjistím, proč mě oklamal předstíráním solidarity se zabitým Adámkem.“ Jeřábek se zmohl na poznámku: „A co Bezdušek od kombajnu? Ten přece ví, jak to s krčmářem a tím horolezcem bylo.“ Tohle Oliva rovnou odmítla. Pro svou lopatovou výstřednost nemohl být Bezdušek jako svědek spolehlivý. S konečnou platností rozhodla: „Jsem úředně potvrzený, a teď i důkazně prokázaný nevěrohodný svědek. Sdělila jsem policii zavádějící informace. Měla jsem o tom nálezu pochybovat. Považovat pana Bezduška za pachatele jen proto, že nosí polní nářadí jako husitský bojovník, byla chyba. Moje neodpustitelná chyba.“ Načež s důstojně vzpřímenou hlavou odešla do chaty uvařit kávu. Jeřábek za ní volal: „Olivo, a jak tě najednou napadlo, že by Vacínek nestál o posmrtnou botu?“ Oliva neodpověděla. Otáčela kličkou vařiče. Ale když káva zavoněla na stole, a dole v údolí se zabělala podvečerní mlha, dozvěděl se docent Jeřábek podrobnosti. Bylo to prosté, a mohla za to Karen. Objevila se u První hlídky brzy po události v krčmě U Přístavu. Využívat sousedských známostí jí bylo souzeno. Chodila si půjčovat všechno možné, mýdlo, cukr, ručník, špagety, zrcátko… V brokátové tašce, kterou si přinesla z Poříčí, neměla nic praktického, jen pár kousků bohémského oblečení, psací potřeby, sbírku básní a korálkovou bižuterii. Oliva jí z chaty přinesla o co žádala, a využila její návštěvy k otázce: „Víte, Karen, nemohu se zbavit dojmu, že přítomnost dvou stejných starožitných nůžek na jednom místě je příliš velká náhoda. Říkala jste, že vaše nůžky vám svěřil kamarád. Není možné, aby právě on je odnesl z krčmy, když se ztratily poprvé, a nějakým způsobem je chtěl využít k vydírání a získání peněz?“ „To nevím,“ přiznala modelka. „Kdy vám ty nůžky do úschovy předal?“ „Teďka někdy.“ „Teďka někdy,“ opakovala Oliva. „To znamená, že třeba před pár dny?“ „Tak nějak,“ připustila Karen. Oliva stočila pohled dolů na sandálové ťapky, které měla Karen vyšněrované růžovými krajkovými šňůrkami po antickém způsobu vysoko nad kotníky. Oliva si všimla těch šňůrek už v krčmě U Přístavu, když modelka obědvala dietní párek a minerálku. „Karen, můžete mi říct - ty tkaničky jsou krajkové?“ „Ne, jsou drhané,“ odpověděla Karen. „Prodávají se v Poříčí? V textilní galanterii?“ Karen se zasmála. „Drhala jsem je sama. Já si občas něco udrhám. Líbí se vám ta růžová barva?“ „Už jsem takovou viděla,“ řekla Oliva. „Nedávala jste někomu kousek té drhané růžové šňůrky na nastavení tkaničky v botě?“ „Kamarádovi jsem je dala,“ souhlasila Karen. „Přetrhla se mu tkanička v lezečce, tak si uřízl kousek ode mne.“ „To byl ten kamarád, co vám do úschovy svěřil nůžky?“ Karen přisvědčila. „To byl Kůrka. Ale my nejsme kamarádi - my spolu chodíme, když zrovna s nikým nechodíme.“ „Jak tomu mám rozumět?“ podivila se Oliva. „No, jednoduše,“ řekla Karen. Dole v údolí po lesní cestě kolem pramene Jordánky procházela rodina s více dětmi a bylo tam hodně křiku. Oliva otočila hlavu, jakoby dětský výskot poslouchala, ale bylo vidět, že přemýšlí. Potom modelku požádala: „Potřebovala bych s panem Kůrkou mluvit. Souvisí to s kriminálním vyšetřováním. Můžete mi prozradit, kde ho najdu?“ „Kůrka se nedá najít,“ odpověděla Karen. „Sám se objeví, když se mu to hodí. Ale bojí se toho maléru, jak jsem vám říkala, tak se tajně schoval ve skalách.“ „Schůzku mi domluvit nemůžete?“ „Nevím, kde přespává, a nevím, jak poslat zprávu. Když jsem teď u Kotíka, tak spolu nechodíme.“ Nemělo smysl se dál vyptávat.
Srpnové bouřky - 8. pokračování
|
