|
Srpnové bouřky - 10. pokračování
Eda Šenberk se k První hlídce dostavil nazítří. Oliva zavolala, tak spěchal. Když ji uviděl stát na prahu chaty, v rámu shrnuté dveřní záclony a obklopenou vůní, jaká se obvykle line po osadě, když se vaří, okamžitě zjihl. Ale hned se polekal, když Oliva přednesla svůj požadavek. Nerad připustil, že o Kůrkovi má povědomost. „Kůrka zase něco proved, že jo? To jsem tušil. Schovává se před lidmi i před námi. Ani ke stánku u parkoviště na pivo nechodí.“ „Tentokrát je to vážné. Hrozí mu policejní vyšetřování, a není jisté, jak to dopadne. Musím s ním mluvit. Co nejdříve. Řekni mi, kde Kůrku najdu!“ „Ale to nemůžu!“ zakvílel Šenberk. „Takové věci se cizím neříkají.“ Oliva s odporem počítala. „Nejsem přece cizí, Edíku! Nemusíš mě k němu přímo zavést. Najdu si Kůrku sama. Jenom potřebuju vědět, ve kterém bivaku se schoval.“ Tohle správce skal vyděsilo ještě víc. „Prozradit, kde se nacházejí naše tajné bivaky? Ale Olivo, zlatíčko, to chceš po mě opravdu moc!“ „Stačí mi naznačit místo. Najdu si to na mapě,“ navrhla Oliva. „Stejně by ses do našich bivaků nedostala, jsou dostupné jen pro lezce.“ „Já si poradím. Potřebuju jen ukázat, kde hledat.“ Správce skal byl charakter. Odmítl. Vypadalo to, že se Oliva v naléhání a Šenberk v zarputilé obraně ke společné spokojenosti nedostanou. Ale Oliva nečekaně změnila naléhání v pohostinnost. Sladce navrhla: „Zůstaneš na oběd, Edíku? Bude poledne.“ Správce skal znejistěl. Pochopil, kam Oliva míří. Lezci bývají hladoví. Hodně hladoví, zvláště ti, co nemají peníze na živobytí. Šenberk chvíli zápasil sám se sebou. Pohleděl do otevřených dveří chaty, kde se na kuchyňské skřínce bělaly talíře, a nad plynovým vařičem stoupala z kastrolku jemňoučká pára. A už víme, že do okolí se šířila vůně, jako když se v chatách vaří. „Co chystáš?“ zeptal se. „Špagety s vepřovou konzervou a rajčaty.“ Správce skal se zamyslel. „Bude polévka?“ Oliva přikývla. „Houbová, se zeleninou.“ „Moučník?“ „Palačinka a horké borůvky.“ Tohle menu Oliva ráno pečlivě probírala s Harryho ženou. Eda Šenberk to vzdal. „Ty to s chlapama umíš, co? Olivo, ty moje Olivo, moje zlatíčko...,“ a pak strašlivým hlasem zařval, až to nad nimi v koruně pokroucené borovice zašustilo, „kde by se Kůrka asi tak před lidma schovával? Přece v Jámě! Kůrka přespává v Jámě! Kde jinde by mohl být?“ A pak klidněji dodal: „Stejně ti to není nic platné, Olivo, protože v Jámě jsi nikdy nebyla. To je na zdejší chataře moc daleko.“ „Byla jsem tam s tatínkem.“ „Jednou.“ „Dvakrát.“ „A stejně vím, že to s tím Kůrkou vzdáš. Jáma je neprostupná strž, to je území pro nás, pro lezce. Každý turista zabloudí. Olivo, jak můžeš sama najít Kůrku, vždyť ani nevíš, jak vypadá.“ „Já vím, jak vypadá,“ řekla Oliva s důrazem. „Podívej, Olivo, slibuju ti na svou nejlepší karabinu, že až Kůrku ve skalách zastihnu, tak mu řeknu, ať k tobě zaběhne, že mu chceš v nějaké jeho záležitosti pomoct. Co říkáš?“ „Sám by nepřišel. A za pár dní může být pozdě.“ Na chvíli unaveně zmlkli a dívali se na sebe. Pak Šenberk připomněl: „Aby nám to nevystydlo…“ Když se po obědě před chatou loučili, věčný nápadník nabídl: „Známe se tak dlouho, Olivo, víš, že mám pro tebe slabost, a teď máme kvůli Kůrkovi společné tajemství. Co kdybychom to dali dohromady?“ „Ne.“ „Vylezu nejtěžší cestu na Příkrou věž a dám jí tvoje jméno. Celý lezecký svět bude vědět, že nejhorší výstup u nás ve skalním městě je Oliva.“ „Ne.“ „Můžu se na Příkrý věži kvůli tobě zabít. Je to na vrchol opravdu drsná cesta.“ „Ne. Házel jsi po mně kamení.“ „To jsme byli děti! Ale hodil jsem jen pár oblázků, abych se ti ukázal. Když mě tvůj táta nechtěl k tobě pustit.“ Oliva mlčela. „Budu čekat, dokud si to nerozmyslíš. Klidně třeba až ti bude devadesát. Mně je to jedno. Já si tě vezmu vždycky.“ Oliva se pousmála. Šenberkovi to připadalo nadějné, a byl spokojen. Spustil se dolů pod chatu strmým svahem a zamířil na cestu do Lesního baru. Ve tváři měl výraz prozření - zradil přítele na laně za obsah kastrůlku! Ale pochutnal si a těšilo ho, že jeho vyvolená umí dobře vařit. Bylo pozdě si vyčítat, že měl zvednout cenu tajné informace a vyloudit na Olivě alespoň kamarádský polibek.
11. KAPITOLA
Na mapě Poříčska vypadá proslulé skalní město jako chumel barevných klikatin. To jsou značené turistické stezky. Jak se chumel roztahuje do zelené barvy lesů a kopců, barevné klikatiny končí, a dál už je zeleň protkaná hnědými symboly opuštěných skalních dolin. Každá poříčská mapa schovává údolí V Jámě pod bílý čtvereček legendy s vysvětlivkami symbolů. Všude jinde jsou cesty co někam vedou, všude jinde je skalnatá krajina pohledná a přístupná, ale údolí V Jámě si nic jiného než bílý čtvereček nezaslouží. Z toho důvodu nikdo nemá potuchu, jak utajovaná severní výspa skalního města vlastně vypadá. A kdo se neprodral alespoň dílem té strže, nikdy nepoznal, co je to pořádné dobrodružství. Tohle věděla i Oliva. Přesto se vydala s Vacínkem do Jámy hned následující den. Bylo podezřele předbouřkové horko, ale bílá oblaka na modrém nebi měla nevinnou tvář. Pomalu dobíhal srpen, kdy bouřky hrozily každý den. Někdy přišly, někdy ne, ale v krajině vládlo vlhko a po ránu na polích průsvitná mlha. Nejbližší přístup do údolí V Jámě je z náhorní plošiny nad osadou Ladovky, kde končí údolí Horního potoka a začíná vyhlídkový hřeben skalního města. Smíšeným lesem střídavě protkaným listnatým mlázím se tu do všech světových stran rozbíhá rozcestí pod staletým dubem. Možná proto na kmen stromu zavěsili dřevěnou kompasovou růžici, kdysi barevnou, po letech rozpraskanou a zašlou. Když Oliva s Vacínkem přicházeli k dubu, oba poněkud znejistěli. Ve stínu do široka rozrostlých spodních větví postával zemědělec Bezdušek. Opíral se o lopatu a zaujatě hleděl do jednoho místa v březovém mlází. Naslouchal neznatelnému zvuku, který odtud vycházel, ale Oliva nepostřehla nic. Možná proto, že nad lesem kroužila a hlasitě vřískala mladá káňata. Jak Bezdušek zahlédl přicházející Olivu, popadl lopatu a beze slova zmizel. Oliva za ním chtěla vykřiknout: „Dobrý den, pane Bezdušek, jak se máte?“ ale bylo pozdě. Podivné šramocení v březovém mlází zesílilo, a na plácek pod větvemi dubu vyšel usměvavý docent Jeřábek s košíkem. „To jsem ráda, docente, že jsi se objevil,“ zvolala Oliva. „Obchází tu Bezdušek s lopatou!“ „To je náhoda, že zrovna tady,“ poznamenal Jeřábek a rovnal si hříbky v košíku. „Je houbový rok,“ řekl. „Musím nasušit na zimu. Rozložil jsem po verandě Oklahomy velká síta na sušení hub, a je jich tam tolik, že ani hrnek s kafem nemám kam položit.“ A ještě dodal: „Zapomeň, Olivo, odkud jsem přišel. Mám tu svoje houbařská místa. Pěkně natočené k západu, vlhko, teplo… Kam máš namířeno?“ „Šenberk mi prozradil, že Kůrka je schovaný v Jámě. Tak jsem se vypravila ho najít.“ „Do Jámy? To je nebezpečná pustina. Tam bys neměla chodit. Tam každý zabloudí.“ „Já nezabloudím. Byla jsem tam s tatínkem.“ „Když jsi byla malá.“ „Když jsem byla malá, ale pamatuju si, kudy jsme chodili.“ Docent Jeřábek si povzdechl. „Už jsem ti radil, Olivo, abys toho Kůrku nechala na pokoji. Mohlo by to dopadnout špatně. Poslouchej, co kdybych šel do Jámy s tebou?“ „Není potřeba, docente.“ Znělo to rozhodně a hrdě. Jeřábek se snažil dát najevo zklamání, že tedy osadnice jeho mužnou pomoc odmítá, ale byla to spíš úleva, že ji doprovázet nemusí. Ať si tam pro Olivu raději zajde služba horské pomoci. „Ten Bezdušek mi nejde z hlavy,“ vrátila se Oliva k prvnímu dojmu pod rozcestním dubem. „Na koho tady asi číhal?“ „Určitě má v merku nějakého chataře. Koho jiného,“ řekl Jeřábek s jistou veselostí a připojil: „Nechtěl bych být v kůži toho, kdo je na lopatě právě na řadě.“ „Měli bychom jeho oběť varovat,“ řekla Oliva. „Ale jak zjistíme, o koho se jedná?“ „Jsme nad Ladovkami, tak je to někdo z osady Ladovky,“ doplnil Jeřábek. „V téhle osadě nikoho neznám.“ Hotovili se k odchodu od dubu, každý svým směrem. Oliva k severu a Jeřábek na jihozápad. „Olivo, ale dávej si v té strži pozor. Navíc mám pocit, že přijde bouřka. To by byla šestá od začátku srpna.“ „Sedmá,“ opravila ho Oliva. „Nepočítáš ty, které přitáhly v noci.“ Rozešli se. Oliva s Vacínkem na vodítku zamířila do průchodu v mladém smrčí, a když na jeho konci rozhrnula smrkové větvičky, dostala se na okraj téměř neviditelné údolní propadliny. „Je to tady, podívejte, Vacínku,“ ukázala na pískovcový balvan, z jehož oblého vršku už téměř vymizela rytina letopočtu 1841. „Obejdeme tenhle kámen dozadu, a tam se spustíme přímo dolů mezi skály.“ Jak Oliva Vacínkovi řekla, tak udělala. Ještě než prvním krokem začala sestupovat do tajemného údolí V Jámě, zhluboka se nadechla. Potom prohodila k Vacínkovi: „Co myslíte, Vacínku? Možná to s tím pátráním po Kůrkovi nebyl dobrý nápad…“ Vacínek na svých bílých nožkách směle vykročil dolů do strže, co mu vodítko dovolilo.
Srpnové bouřky - 10. pokračování
|
