|
Srpnové bouřky - 7. pokračování
Po vrácení nůžek na pult v krčmě U Přístavu se Oliva mohla znovu vydat na výlet. Ale zvědavost jí nedovolila odejít. Jak si Adámek běžně počínal, když přivezl nákup a z „motorkového“ se převlékal do „stánkového“? Na tohle myslela, a pobízel ji vzdor vůči Krouckému. Pro něho "převlékací" informace neměla význam. Olivě stačí vyčkat, až ve stánku bude volněji, a s Adámkovou znovu promluvit. Taktně a soucitně, s ohledem na city čerstvé vdovy. Vacínek se motal kolem nohou své paní, zabíhal až za pult do průchodu ke grilu, odkud to tak vonělo, ale nakonec se schoulil pod stoleček, odkud si hosté berou výtisky deníku „Radostný venkov“ na čtení ke stolům. Vacínkův útulek se Olivě nelíbil. Adámková při úklidu rejdila koštětem nedbale, v pavučinách a prachu tam uvízly nejenom naváté jilmové listí, ale i zmačkané výstřižky z novin. Oliva je posbírala. Snad z vrozeného smyslu pro pořádek, snad pro pomoc vdově, když krčma má být zametená a prach utřený. Byly to nevyplněné křížovky z luštitelské rubriky „Radostného venkova“. Křížovky měly v rámečku den vydání, aby luštitelé mohli tajenky odeslat do redakce pro případnou výhru. Jedna křížovka pocházela ze dne, kdy se Adámek důvěrně seznámil s vražednickými nůžkami, a další otiskly noviny před onou událostí. Oliva výstřižky prohlížela, ale nic pozoruhodného z nich nevyčetla. Ozval se za ní mužský hlas: „Copak jste objevila?“ Byl to pan Spěvák. Oliva se otočila. „Podívejte, někdo vystříhal prázdné křížovky. Potom výstřižky zmačkal a zahodil. Zlomyslná schválnost, co myslíte? Všiml jste si toho? Říkal jste, že čtete noviny jako první host.“ „Máte pravdu, dostávám „Radostný venkov“ do ruky první,“ souhlasil pan Spěvák, „Ale o tomhle nic nevím. Víte co, paní Foglová? Netrapte se tím. Vezmu si je. “ Než se Oliva nadála, zmuchlané papírky zmizely v dlani pana Spěváka. Oliva chtěla něco poznamenat, ale výstřižky musely jít stranou. Zaslechla totiž Adámkovou, jak naléhavě volá: „Paní Foglová, tamhle vás někdo shání!“ Adámková zrovna přebírala od cyklistů peníze (z nabídky stánku si nakonec vybrali jen nealkoholické nápoje), a přitom druhou rukou ukazovala k tavolníkovému plotu. Kolem vchodu pobíhala básnířka Karen, a pátrala po Olivě zmatenými výkřiky: „Paní Foglová, jste tady?“ Sešly se na udupaném plácku. Karen byla na pokrají zhroucení a skoro padla Olivě do náruče. „Musím s vámi mluvit,“ drkotala. „Běžím za vámi až z Chlumu. Musím si sednout.“ Pomalu míjel čas vymezený na poobědovou kávu. Lavice byly obsazené jen řídce, a po sklizených stolech, ještě před hodinou zavalených tácky, kelímky a popelníky, se volně pohybovaly dlouhé stíny jilmových větví. Oliva shodila tlumok, poskládala věci na okraj jedné z lavic poblíž stánku a pomohla mladé ženě se posadit. Karen se schoulila do předklonu, dýchala překotně a chvěla se vyčerpáním. Černě podmalované oči se jí nešťastně rozpíjely v slzách. „Co se stalo?“ naléhala Oliva. „Chce se mi omdlít,“ kvílela Karen. „Strašně mi buší srdce.“ A opakovala: „Běžím za vámi až z Chlumu.“ Pokud Karen opravdu od Kotíkova srubu až do krčmy U Přístavu běžela, byl to nadlidský výkon. Měla oblečenou širokou sukni kolem kolen staženou ve stylu aladínek, rafinovaně sešitou, umožňující jen gejšovské krůčky. Pro pohyb v přírodě nemožné. Zároveň její chodidla musela pod zašňůrkovanými ťapkami s tenkou podrážkou cítit každé zrnko písku, o oblázcích nemluvě. K běžeckému výkonu přidejme, že srdce a plíce bohémské básnířky byly k pohybu trénovány pouze vysedáváním v poříčské čajovně. Dramatický příchod Karen neunikl pozornosti stánkové obsluhy. Adámková na dálku zkušeně vyhodnotila její bledost, vyběhla zpoza pultu s naléhavou otázkou: „Je tu někdo doktor?“ Nad jedním stolem se zatřepala zdvižená ruka. „Tady! Fousek je doktor!“ Adámková tam ukázala a důrazně odpověděla: „Ten ne!“ Snaživá ruka klesla dolů, a ozval se tam smích. Adámková přisedla na lavici vedle Karen a zahleděla se jí do tváře. „Jste celá zelená,“ řekla. „Škoda, že tu není nějaký zdravotník. Když někoho zavoláme, přijede za celou věčnost.“ „Ale ten pán se hlásil,“ připomněla Oliva. Adámková udělala obličej. „To je známá firma. To by se mu líbilo, rozepínat halenky a pohmatem zkoumat, jestli mladým ženským tluče srdíčko.“ „Ten pán není doktor?“ „Ale je. Přes brouky a hmyz.“ Adámková se ještě jednou zkoumavě podívala na Karen, a zavolala do stánku: „Františku! Přines slečně minerálku!“ Za chvilku Karen dostala třetinkovou láhev a kelímek, poděkovala a na starostlivou otázku Adámkové přisvědčila, že se cítí lépe. Adámková s ulehčením vstala, aby se vrátila za pult. Oliva ji zadržela a otočila se k modelce s otázkou, co měla k obědu. „Ještě nic. Ale snídala jsem máslové sušenky,“ odpověděla Karen. „Sušenky na celý den? Není divu, že je vám špatně,“ řekla Oliva, a než Adámková odešla zpátky k pultu, objednala pro Karen něco lehkého k jídlu. Teď už se modelka mohla nadechnout a promluvit. „Paní Foglová - ty nůžky - prý jste je chtěla vrátit sem do stánku - tak jsem přiběhla za vámi - abyste to nedělala. To nejsou moje nůžky, dal mi je do úschovy jeden známý. Že je nemůže mít u sebe, protože to by byl malér, jde o kriminál, kdyby je u něj našli, ale že ten starý krám má cenu pěti tisíc. Schovala jsem nůžky za obraz, ale Kotík se zlobil, že jsem obraz pověsila obráceně. Já ty nůžky musím mít!“ „Ale paní ze stánku, co tu teď byla, je poznala!“ „To není možné,“ kvílela Karen. „To jsou moje nůžky!“ „Tak dobře,“ souhlasila Oliva, „vysvětlíme, že nůžky patří vám. Ostatně si paní nebyla jistá. Odnesete si je, Karen, nebojte se.“ Modelka odměnila Olivu vděčným pohledem. Krátce potom Adámková přinesla na tácku ohřátý dietní párek a krajíčky chleba. Ze soucitu přidala krajíček zadarmo. Oliva sáhla do lodenové brašny pro peněženku a řekla: „Paní Adámková, musím přiznat, že jsem se spletla. S těmi nůžkami. Nejsou odsud, ale patří téhle slečně. Těm vašim se jen podobají. Může si je slečna vzít zpátky?“ Adámková se nebránila. „Proč ne? Ale jak jste ty nůžky položila na pult, hned se ztratily. Ani nevím, kdo se tam motal. Už je zase někdo ukrad.“ To bylo nepříjemné překvapení. „Někdo je odnesl? Už podruhé?“ nevěřila Oliva. „Je to tak. Budu muset vyndat ze šuplíku ty manikýrky. Aby si je zase nějaké nemehlo vrazilo do ruky. Tak to máme minerálku, párek a chleba. Dáte mi pětačtyřicet korun, paní Foglová.“ „Kůrka mě zabije.“ hlesla Karen.
Srpnové bouřky - 7. pokračování
|
