Srpnové bouřky - 6. pokračování

8.  KAPITOLA

Na vyšlapaném plácku pod westernově zdviženou okenicí bylo prázdno, poledne minulo, a hladovci byli obslouženi. Slunce pozdního léta svítilo do boudy a jilmovými větvemi promítalo mihotavé stíny na police s alkoholem. Nastal čas útulného spočinutí po obědě, kdy se u stolů mlčí, popíjí káva, nebo volně a pomalu hovoří o počasí.

Adámková pobývala vzadu v boudě se dvěma muži z kriminálky, ale jakmile zahlédla přicházet Olivu, pospíchala k pokladně. Ve tváři si udržovala výraz uštvané servírky, a kolem šíje měla na znamení smutku ovinutou černou šifonovou šálu. Naopak z nesmuteční marnivosti ji vinilo čerstvé přebarvení vlasů, rudě zářící s oranžovým pruhem, a pestrá tunika s potiskem mořských hvězdic. Výstřednost krčmářky vhodně doplňovala podobu krčmy U Přístavu jako válečným loďstvem deptaného pirátského škuneru chvíli před potopením.

Oliva položila hrneček na plechový tác pro použité nádobí a natočila ho tak, aby Adámková zahlédla, že vrací i lžičku. Dostat turka do hrnku, k tomu lžičku a vlastní cukříky, je v krčmě U Přístavu výsada pro šerify, hudebníky a chatařské celebrity. Oliva kdysi na doporučení chatařů Adámkové „zkoukla“ nájemní smlouvu s lesním podnikem, a stala se tak celebritou z vděčnosti. Adámková jí proto přidělovala bucláček s logem místního pivovaru a hliníkovou lžičku, zatímco ostatní hosté se musí spokojit s krystalem ve společné cukřence, nabíraným lžičkou připevněnou k pultu splachovacím řetízkem. Tureckou nebo instantní kávu tito nevýznamní lidé fasují do kelímku.

 Adámková řekla:

„Hned jsem si všimla, že kafe bylo pro vás. Ten člověk si vás nějak předchází.“

Kývla hlavou směrem ke stolu, kde stále seděl Kroucký s panem Spěvákem. Ještě dodala:

„Dlouho jsem vás neviděla, paní Foglová.“

Oliva pronesla omluvná slova, vyjádřila Adámkové lítost nad tím, co ji potkalo, a Adámková si hřbetem ruky otřela oči. Za soucit poděkovala a řekla:

„Že jste se tak sešli - ten důchodce byl poslední, kdo zastal muže živého, a vy jste byla první, kdo ho viděl… v tom stavu.“

Znovu si otřela oči navyklým pohybem, jako by stírala neviditelnou slzu, a pokračovala:

„Já vím, že jste muže našla. Nahoře ve skalách. Říkal to tamten.“

 Adámková znovu kývla k tomu stolu.

Oliva se zeptala:

„Vy jste manžela znala nejlíp. Nemáte tušení, kdo mu tak hroznou věc mohl udělat?“

„Víte, paní Foglová, co jsem muže přivedla z Prahy sem na osady, každý den se snažil lidi něčím naštvat. Měl už takovou nešťastnou povahu. Varovala jsem ho, že chataři jsou samý kovboj a že si to nenechají líbit, ale on se poškleboval ještě víc. Ale tamten říká,“ znovu kývla směrem ke stolu Krouckého, „že ho zabili chlapi z pražské hospody. Že přijeli do skal na výlet. Z toho nejsem moudrá. Viktor se v lese nevyznal. Jak si mohl dát schůzku v Lovčích dolech? Vždyť ani nevěděl, k čemu jsou turistické značky. Jak by cizímu popsal cestu do těch roklí? A od otevřeného stánku by nikdy neodešel. Pověděla jsem to tamtomu,“ Adámková počtvrté kývla bradou ke Krouckému, „ale on mě odbyl, že muži mívají před manželkami tajemství.“

Adámková si otřela oči, tentokrát použila kapesník. Mluvila dál:

„Chudák Viktor. Ráno mě na motorce odvezl do města k zubaři, abych nemusela běžet přes louky, a mohla jsem být v čekárně před osmou. Viděla jsem ho naposledy.“

„To se vydal na nákup hodně brzy,“ řekla Oliva.

„Bylo to brzy,“ souhlasila krčmářka. „Jindy jezdí na devátou a vrací se v deset, když otevíráme stánek.“

„Takže přijel s nákupem o hodinu dřív, než obvykle,“ řekla Oliva. „Ale ten pán, co tamhle sedí u stolu s vyšetřovatelem, vypověděl, že na motorce přijel v deset hodin.“

„Ale paní Foglová, co by muž v Poříčí dělal tak brzy po ránu, hospody zavřený, nakoupil a hurá domů. Kdepak až v deset hodin, vždyť musel všechno připravit a otevřít krám beze mě!“

Adámková se přes pult naklonila blíž k Olivě a tiše vykládala:

„Víte, že mi někdo včera vyloupil chatu? A dneska v noci stánek. Nic se neztratilo, ale zavolala jsem tamtoho,“ Adámková znovu kývla směrem ke Krouckému. „Kriminálka přijela a celou chatu mi rozhrabali. A stánek taky. Že hledají stopy! Ale žádné nenašli. Bodejť by našli - než přijeli, tak jsem v chatě i tady ve stánku uklidila,  zametla a otřela police. Aby mě nepomluvili, že nedbám na hygienu.“

Oliva na ni hleděla rozšířenýma očima, jako by chtěla něco poznamenat k tomu úklidu, ale neřekla nic. Raději položila na pult vražednické nůžky a zeptala se:

„Paní Adámková, jsou to vaše nůžky? Tady na pultě jste přece měli podobné.“

„No jistě, ty jsou naše!“ zvolala Adámková. „Ale jsou světlejší a hezčí. Tyhle ornamenty byly zapatlané, ani to nešlo umýt. Sama jsem si říkala, kdo je asi ukrad, staré nůžky... Patřily k vybavení už tenkrát, když mi stánek předával správce polesí. Kde jste je našla?“

 „Jedna dívka od nás z osady je odnesla omylem, tak je vracím.“

Adámková poděkovala a řekla:

„Začala jsem shánět náhradní, to víte, nůžky jsou potřeba. Museli jsme otvírat kečupky šmajdavými manikúrkami, a jedna ženská si je vrazila do palce. To bylo křiku! A krve po pultě. Položte je ke košíčku, prosím vás.“

Adámková si dlaněmi několikrát přejela paže, jakoby jí byla zima, naposledy kývla ke stolu Krouckého a řekla:

„Už aby tamti byli pryč. Aby to všechno skončilo. Co si dáte?“

Otázka nepatřila Olivě, ale partě zbloudilých cyklistů, kteří opřeli horská kola s karbonovými rámy o tavolníkový plot a sundavali barvami hýřící brýle a helmy. Obklopili Olivu, a zaraženě prohlíželi denní nabídku: KÁVA, ČAJ, GROG, VÍNEČKO, DŽUS, CIGARETY, LÍZÁTKA, CUKRÁTKA, TATRANKY, a posléze i stálý jídelní lístek OPEČ BUŘT PIVKO. Tihle cyklisté, přivyklí náročné stravě aktivních sportovců, netušili, že zabloudili opravdu tragicky. Z krčmy U Přístavu mohou i přes výtečné schopnosti horských kol vyrazit kupředu jen pěšky. Vlevo břeh řeky, vpravo neprůjezdné údolí Horního potoka, a před nimi strmý hřeben Zdenčiny skály, kam kromě žluté značky cestičky nevedou. Ale když si objednají grilované klobásy, nebudou se vracet do ubytování v Lázeňských domech hladoví.

Oliva se vymanila z hloučku cyklistů, popošla za cukrovinkový etažér, a jak si Adámková přála, odložila vražednické nůžky na pult ke slaměnému košíčku. Nůžky se slastně přimkly k pultové desce. Byly doma! Tady spočívaly nejraději. Odtud je zvedaly něžné ručky výletnických slečinek, aby nastřihly dochucovací kapsičky, a nůžky je za dívčí něžnost odměnily rozverným cáknutím kečupu na tričko.

Srpnové bouřky - 6. pokračování