|
Srpnové bouřky - 5. pokračování
7. KAPITOLA Jeden chatař od Horního potoka prohlásil, že by nevstoupil do hospody, kde by neměl dovoleno jíst zálesáckým nožem, a potom ho nesměl zabodnout do dřeva stolu, aby zůstal po ruce, kdyby něco. Krčma U Přístavu plní taková přání. Z nějakých zářezů si těžké stoly, rozptýlené před prkennou boudou jako stádo na pastvě, hlavu nedělají. Jsou navyklé dešti, sněhu a větru. Jsou vybělené pivní pěnou, ohlazené zpocenými dlaněmi, a zčernalé od cigaret spadlých s popelníků, když je prsty unavené strunami nezachytily. Na mobiliář krčmy nejsou stížnosti, neboť se tu schází osazenstvo drsnému tábornickému stylu odpovídající. Příchozí rádi spočinou na hrubých lavicích podepřených špalky, když předtím u pultu pod okenicí, westernově zavěšenou na řetězech, objednali nápoje a teplé uzeniny. Po jídle pak natáhnou nohy k odpočinku před další cestou, nebo věnují víkendový čas zpěvu starých trampských písní. Krčma U Přístavu slouží chatařům a pocestným od předválečných let. Je schována ve stínu jilmů na soutoku řeky a Horního potoka, je obklopena rákosím, z něhož ke stolům vycházejí kolébavé žebravé kachny, a od pobřežních lučin ji odděluje živý plot z tavolníkových keřů. Vzadu za potokem a řadou starých olší jsou vidět do houfu seběhnuté chaty osady Přístav, a ještě dál za posečenou loukou prosvítají napůl v lese schované střechy osady Šanghaj. Ještě dál nad lesem začínají příkré srázy mohutného do vzdálených kopců protáhlého ostrohu Zdenčiny skály. Nazítří po večerních táčkách u První hlídky přicházela Oliva s výletním tlumokem na zádech, vražednickými nůžkami pečlivě uloženými v lodenové brašně a s Vacínkem pobíhajícím kolem nohou k tavolníkovému plotu. Poledne sotva minulo, nad vršky keřů hlaholil ruch obědvajících a rozplývala se dotěrná vůně připálených uzenin. Nůžky v brašně se zachvěly, neboť poznaly, že jsou doma. Zachvěla se i Oliva, ale nepříjemným překvapením. Poblíž průchodu v keřích, zdobeného vývěsní tabulí s nápisy DNES OTEVŘENO a VÍTÁME VÁS!!!, parkují zlověstně tmavé vozy. Tak daleko od civilizace je dovoleno zajíždět jen sanitkám, hasičům, filmařům nebo kulhavé dodávce s týdenním zásobováním. Dnes i kriminálním vyšetřovatelům. Přední kola tmavých vozů jsou s bezohledností úřední autority zabořena do trávy pobřežních lučin. Oliva vytušila přítomnost kapitána Krouckého a mohla se mu vyhnout, kdyby pokračovala cestou ke Zdenčině skále, a vrátila se do krčmy pozdě odpoledne. Jenomže obědvala palačinku plněnou tvarohem a marmeládou v hospůdce U Zelené vodnice, a nyní nastal nezrušitelný čas na kávu s cigaretou. Odhodlaná Oliva s Vacínkem přidrženým na vodítku vstoupila do průchodu v keřích a zamířila k pultu. V řadě tam postávala rozverná skupinka turistů, halasila a netrpělivě čekala na klobásy z grilu. Někdo zvědavě otáčel stojanem s nabídkou pohlednic, turistických map a místních barevných průvodců. Oliva se za stojan přikrčila. Chtěla s turisty splynout a zůstat nepovšimnuta, ale nápadně světlý zjev ji prozradil. Od jednoho vzdáleného stolu poblíž rákosí se na ni přes hlavy spolustolovníků zahleděl statný muž. Bez váhání vstal a spěchal, aby ji zastihl dřív, než turisté dostanou svoje klobásky. „Přeju hezký dobrý den, paní Foglová,“ volal tak příjemně, jako nikdy. „Posadíte se k nám? Uděláme vám místo. S radostí.“ Samozřejmě - byl to kapitán Kroucký. Tvářil se, jako by ho těšilo, že Oliva před ním neutekla, i když věděl, že od pultu už nemá kam. „Tak pojďte,“ vyzval Kroucký Olivu a jen tak tak, že ji nevzal pod paží. Oliva se pohnula rychleji, aby se jejího ramene nemohl dotknout a vykročila k místu, kam Kroucký ukazoval. Ten se zdržel tím, že předběhl všechny čekající a do pološera boudy požádal o kávu. Potom Olivu následoval, a když si na lavici ukládala tlumok s brašnou a Vacínkovi odepínala vodítko, představil jí svého společníka, sedícího za stolem naproti. „Možná se znáte tady s tím pánem,“ řekl Kroucký společensky. „To je pan Spěvák, zdejší chatař a moje pravá ruka. Nevím, co bych si bez něj počal. Je tu stálý host, pomáhá mi vyznat se ve zdejších poměrech, vysledovat Adámkovy zvyky, ten den byl totiž zrovna on poslední, kdo viděl Adámka živého.“ „To ano,“ řekl ochotně pan Spěvák, napolo povstal a Olivu přes stůl pozdravil. Slunce v té chvíli ozářilo postavu Olivy přes větvoví jilmů, vypadala velmi půvabně, a pan Spěvák se na ni usmíval šedýma, do vrásek ponořenýma očima. Je to podsaditý muž s kulatými rameny a přihnutými zády, nad ušima se mu bělá pruh šedivých povlávajících a dlouho nestříhaných vlasů, na holé hlavě a na předloktí má do ruda spálenou kůži, jak už chataři neustále zvelebující letní příbytky mívají. Přimknout se k vyšetřovateli kriminálky byl další úskok pana Spěváka. Jiný pachatel by se schoval a chvěl obavami z dopadení, ale pan Spěvák vyměnil ustrašené obavy za možnost být vyšetřování vlastního skutku co nejblíž. Kromě toho správně odhadl, že uprostřed vyšetřovatelského týmu ho jako pachatele nikdo hledat nebude. V temném stínu prkenné boudy pohasly modré plamínky, z konvice se mohutně zapářilo, a Kroucký pospíchal pro objednanou kávu. Vrátil se a řekl: „Tady to máte, paní Foglová. Vidíte, ani kapičku jsem nevylil. Paní Adámková vám posílá oplatku. Čím ještě posloužím?“ Tohle prostě nebyl on. Olivu ta nečekaná srdečnost zmátla. Jen stroze poděkovala a sáhla do lodenové brašny pro cigarety. Kroucký pohotově přisunul z popelníků různých stupňů otlučenosti jeden právě vhodný pro členku vážené chatové osady. Otázal se: „Ani se nedivíte, co tu dělám?“ „Ne. Nejspíš třídíte výpovědi svědků podle věrohodnosti.“ Kroucký nepochopil břitkou poznámku, naopak ji vzal vážně a Olivě odpověděl: „S tím nemám problém. Výpovědi svědků jsou ověřené. Rodina je mimo podezření. Adámková má na čas činu alibi. Byla v Poříčí u zubaře, zhruba od osmi hodin ji viděla plná čekárna. Vrátila se v poledne, a to už manžela ve stánku nenašla. Ale víte, proč tu jsem? Včera během dne, když tady ve stánku měla paní plno práce, někdo násilně vniknul do chaty, kde Adámkovi přes léto bydlí. Násilně - no, ten jejich zámek… Pachatel nic neodnesl, ale zotvíral šuplíky a přeházel nádobí. Dnes v noci se dostal do stánku. Zase všechno prohledal a přeházel. Adámková nás nechala zavolat. Říká, že se nic neztratilo. Ona toho moc ve stánku nemá. Co se nakoupí, to se prodá, a tržbu si paní hlídá. Kdo ví, co pachatel hledal. Domnívám se, že ty peníze, těch pět tisíc, co měl Adámek u sebe, když se stal obětí.“ Oliva zvedla hlavu. Taková vyšetřovací důvěrnost by se neměla pronášet před panem Spěvákem, ale když ho Kroucký považuje za svou pravou ruku… Pan Spěvák se nepřestal usmívat. Zatímco Vacínek rejdil pod stolem a očichával trsátko, které tady včera večer rozlomily prsty vonící po buřtech, a zatímco se Olivě rozpouštěl v kávě cukr a vůně cigarety se mísila až s otravně silnou vůní grilu, Kroucký spustil, jakoby trpěl samomluvou, s pohledem před sebe: „Ještě tak dva tři dny, a chataři se nás zbaví. Jenom mě mrzí, že o vražedné zbrani nevíme nic. Soudní lékař mi tady do spisů napsal: dlouhý špičatý plochý zřejmě kovový hrot uprostřed s hranou! Tak toho moc nevím. Zbraň se ještě nenašla. Ale to je otázka času, já si ji najdu.“ Olivě zachovala důstojné mlčení. Mlčely i nůžky v lodenové brašně. Kroucký chvilku pozoroval její chladnou tvář a pak pokračoval: „Naštěstí tu mám pana Spěváka, jak jsem už říkal, byl poslední, kdo viděl Adámka živého.“ Pan Spěvák potvrzoval Krouckého slova a přes stůl Olivu oslovil: „My jsme se s paní tady asi nikdy nepotkali, já chodívám do krčmy hned po otevření, na desátou. Dám si kávičku a čekám, až stánkař přiveze noviny, abych si je v klidu přečetl jako první, než se přihrnou další štamgasti. Ten den to bylo stejné jako jindy, jenom Adámková chyběla. Přišel jsem na desátou, stánkař zrovna přijel na motorce, uložil motorku, postavil vodu na vařič a hodil mi noviny. Za chvilku mi kávičku sám přinesl, dal jsem mu peníze, četl jsem si a nevnímal, co se kolem děje. Najednou byl stánkař pryč. Ani nevím, jestli odešel a jakým směrem. Zvedl jsem hlavu od novin, a nikdo tu nebyl.“ Byla to jen vteřinka. Jen na malinkou vteřinku se jejich oči nad stolem setkaly, a pan Spěvák pochopil, že tady bude muset našlapovat opatrně. To už věděl, kdo je tahle dáma a čím se živí. Probudit v Olivě zájem by mu neprospělo. Ale na ústup bylo pozdě, zájem byl probuzen. Oliva se ho zeptala: „Zahlédl jste jak přijela motorka?“ „Neviděl jsem přes keře. Slyšel jsem motor.“ „Takže nemůžete říct, jestli s Adámkem přijel někdo cizí?“ ptala se Oliva. Kroucký se shovívavě pousmál, a ani pan Spěvák nešetřil shovívavostí, když odvětil: „Krčmář vozí pečivo a noviny ve velikém batohu na zádech. Za ním nemohl při jízdě sedět někdo další.“ „Pokud ten další jezdec si batoh nevzal na záda sám. To by s Adámkem mohl přijet na motorce a později ho napadnout uvnitř ve stánku,“ řekla Oliva. Kroucký se na Olivu podíval pohledem: vy mi to zase zamotáváte, paní Foglová. Že jsem vám to kafe kupoval… Ale pan Spěvák opatrně řekl: „K tomu vám víc nepovím. Měl jsem pocit, že jsem v celý krčmě sám, ale nepřemýšlel jsem o tom.“ Oliva začala naléhat: „Musel tu být někdo třetí. Protože je divné, že by stánkař nechal stánek otevřený, odešel na záhadnou schůzku do skal, řekněme na dvě tři hodiny, a nikoho nepožádal, aby mu stánek pohlídal. Mohl také zavřít okenice, vyvěsit cedulku ZAVŘENO a odejít. Ale to neudělal.“ Kroucký seděl trpělivě, jeho shovívavost pracovala na plné obrátky. K dámám jako je Oliva je třeba být zdvořilý, a o to se kapitán snažil, zvláště když Oliva si nemohla pomoct a vyzvídala dál. Změnila téma: „Řeknete mi, kolik bylo hodin, když jste odešel?“ „Asi před jedenáctou,“ odpověděl pan Spěvák. „Pobýt si hodinku v krčmě a jít pak něco dělat, to je moje.“ „Nepřipadal vám Adámek rozčilený, nebo že někoho očekává? Víte, když jste zvyklý pobývat tady tak často, jistě byste rozpoznal jiné chování …“ Pan Spěvák krčil rameny. „Jak už jsem říkal, byl to den jako jiné dny, přijel na motorce s přívěsem, připravil mi turka místo své ženy, hodil mi noviny a šel vyložit zboží.“ Pak Oliva řekla něco, co přimělo Krouckého, aby zpozorněl: „Jistě řídil motorku tak brzy po ránu ve správném obutí a oblečení. Nevšiml jste si, pane Spěváku, kdy se převlékl a nazul volnější sandály? Předtím, než vám přinesl kávu a noviny, nebo až potom?“ Rovněž pan Spěvák vypadal překvapeně a chviličku byl podezřele tiše. Načež odmítavě zavrtěl hlavou. Kroucký se na Olivu podíval zklamaně, jakoby chtěl říct: nezlobte mě pořád, paní Foglová, s těma botama. Nebo vás zase pošlu do té vaší První hlídky! Ale Oliva na Spěváka naléhala: „Musel jste přece vidět, jak byl oblečený, když před vás ty noviny dával.“ „Já jsem se nedíval,“ řekl rychle pan Spěvák. A opatrně připojil: „Proč myslíte, že je to důležité?“ „Na rozdíl od úředního vyšetřování se domnívám,“ Oliva se jen lehounce pousmála, „že někdo zaútočil na Adámka hned po vašem odchodu a pak ho nějakým zatím nezjištěným způsobem přepravil na místo nálezu. Nejde jen o to, že si do skalnatého terénu obul domácí sandály, ale na podrážkách chyběly stopy po blátě nebo písku.“ Pan Spěvák chtěl namítnout, že Adámek kráčel lesem opatrně. Ale Olivu nezastavil. Teď už mluvila ke Krouckému bez obalu: „Možná vám, pane kapitáne, připadá otázka, kdy se Adámek převlékl, zbytečná, ale nejspíš by pomohla vyřešit celý případ. Kdyby s ním přijel ještě někdo jiný, kterému se chystal předat peníze, určitě by se před ním nesvlékal, nešel by vařit vodu na kávu tady pro pana Spěváka a neukládal by peníze do rybářské vesty. Je tedy jisté, že Adámek měl s útočníkem schůzku tady ve stánku, a jeho tělo bylo přemístěno do roklinky. Útočník se z nějakého důvodu nedozvěděl, že Adámek má peníze připravené v kapse.“ Kroucký jí skočil do řeči, jak byl nedočkavý trochu popíchnout: „Přiznejte se, paní Foglová, že vás ten případ zajímá? Ale mýlíte se. Nevíte, že jsme ve vyšetřování pokročili. Parta z pražské hospody, kde byl Adámek v zimě zaměstnán a měl všelijaké kšefty, se vydala náhodou v osudný den na skupinový výlet do skalního města. Kdokoli z nich si mohl dát s Adámkem schůzku ve skalách. Postupně si skládám obrázek o jejich pohybu, a za pár dní budu mít pachatele. Stopy vedou do Nuslí. Je to vyřešeno, paní Foglová.“ Kapitánova slova připomněla Olivě potupný cejch nevěrohodného svědka. Dala najevo, že končí s debatou, beze slov dopila kávu, vstala a sbírala si věci. „Musím už jít, děkuji za pohoštění,“ řekla ke Krouckému. „Ještě chci do stánku vrátit tohle. Našly se u nás v osadě.“ Sáhla do brašny pro vražednické nůžky a položila je na stůl vedle popelníku, aby byly po ruce, až si bude brát batoh, brašnu a vodítko. Kapitán Kroucký se po nůžkách podíval, ale ani náznak, že by ho napadla nějaká myšlenka. Pan Spěvák se přestal usmívat. Možná postřehl, že na něj nůžky škodolibě zamrkaly. Dobře tušily, že patolog při pitvě nebožtíka Adámka pronesl: „Kdyby útočný předmět mířil špicí jen o milimetr vedle, ten člověk by v pohodě přežil. O jediný milimetr! Tomu se říká vzdálenost mezi být či nebýt.“ Patolog byl romantik, ale vražednické nůžky myslely prakticky. Tehdy, když šermováním před obličejem krčmář Adámek ponoukal pana Spěváka k neuváženému činu, s potěšením využily pohyb pana Spěváka, aby se krčmářovi podívaly do lebky a se vší ostrostí mu vyčetly špatné zacházení. Neurvalec Adámek používal noblesní krejčovské nůžky jako nástroj na uvolňování šroubků, jako dláto na dřevo, případně jako kladívko na přitloukání plakátků country večerů. Dokonce s nimi rýpal mastnotu z grilu! To bylo nepřijatelné. Kroucký vychutnával převahu vítěze a loučil se přívětivými slovy: „Nejspíš se už nepotkáme, paní Foglová, užijte si zbytek léta.“ Oliva přikývla, vzala tlumok, brašnu, vodítko s Vacínkem, nůžky a použitý hrnek, a proplétala se mezi stoly ke stánku. Pan Spěvák za ní hleděl a zdálo se, že k jisté myšlence nemá daleko.
Srpnové bouřky - 5. pokračování
|
