|
Srpnové bouřky - 4. pokračování
Z nečekané odpovědi se první vzpamatoval Jeřábek: „Nepovídej, Tóňo. Copak ten lopatový fantóm skutečně existuje?“ Oliva mu pohledem věnovala němou výčitku. Ani docent Jeřábek jí příběh z Lovčí rokle nevěřil! Tóňa pokračoval: „Jo, potkal jsem ho. Chlapa i jeho lopatu. Víte, já si někdy zaběhnu za kuchařkou do Lázeňských domů pro pár pusinek a zbytky z kuchyně, a ona mi jednou po pusinkách dala mísu oschlých houskových knedlíků. Vypravil jsem se do lesa, že si nasbírám borůvky, rozvařím je na žahour, poleju tím ty knedlíky a pořádně se nadlábnu. Jak tak lezu po čtyřech v borůvčí, připlížil se ten zatracený chlap a plácnul mě lopatou do zad. Vyrazil mi dech, nemohl jsem se nadechnout, měl jsem strach, že mi přerazil žebra. Tak jsem se nad něj postavil a zasípal: co děláte, člověče? A on se otočil a zmizel.“ „Měl jsi štěstí,“ prohodil Kotík. „To měl. Vyložili mi pak v restauraci U nádraží, že je to nějaký Bezdušek, co o něj na poli u kombajnu zavadil blesk. Když se blíží bouřka, má šílený nápady, popadne lopatu a honí chataře. Místním to nevadí, protože chatařů je hodně a bouřek do roka málo.“ „Místní úřady nechají občana s takovým druhem zábavy volně pobíhat?“ podivil se Jeřábek. „To jsem se taky zajímal, ale v hospodě mi řekli, že Pražáci by hned každého zavřeli do blázince.“ „Pěkná povídačka,“ pochválil ho Jeřábek. „ale jak to vypadá, muž od kombajnu měl tehdy, jak přišla ta přívalová bouřka, dobrý lov. Dostal dvě oběti najednou a schoval si je do skal. Když ho při činu přistihla naše Oliva, stačil si, než přijela kriminálka, odnést úlovek mladší a lehčí.“ Kotík se smířlivě zeptal: „Olivo, neměli bychom začít běhat po lesích a hledat hrob toho druhého?“ „Ne. Vyhodnotili mě jako nevěrohodného svědka, a nemám se o případ dál zajímat,“ řekla chladně Oliva. „Mám to úředně doporučeno policejním důstojníkem.“ „Jeho chyba,“ poznamenal Kotík a otočil se na Jeřábka: „A ty se, docente, tak o samotě nahoře nad námi v Oklahomě nebojíš? Jeřábek se zamyslel. Potom řekl: „Poslední dobou se mi zdá, že mi někdo zvečera kolem Oklahomy bloumává. Viděl jsem postavu, jak se pohybuje pod verandou, a nemohl jsem si vzpomenout, jestli jsem zamknul dveře. Docela jsem měl strach. Tuhle mě napadlo vzít hrábě a kolem chaty uhrabat písek. A co byste neřekli - ráno jsem našel stopy od těžkých bot! Olivo, ty jsi v minulých nocích něco podobného nezažila?“ „Myslím, že ne,“ odpověděla Oliva. „Ale Vacínek poslední dobou neklidně spí a poštěkává.“ Údolí se naplnilo tmou, zčernalé nebe poslalo nad osadu hrst rozechvělých hvězd, Oliva přinesla svíčky a sklenice na víno, a Jeřábek otevřel láhev červeného. „Poslyšte, vy dva osadníci,“ řekl Olivě a Kotíkovi, „mně se to přestává líbit. Vražednická rokle, odkud kriminálka vyhnala Olivu, není tak daleko, aby se nedalo projít lesem, podle potoka východní Starou osadou, a potom nahoru sem k nám na kopec. Jsme tu pod Chlumem sami. Jen my tři. Tady Tóňa musí zítra do práce.“ Kotík namítl: „Je tu přece kovboj Střecha v Druhé šanci a Calvera s vlčákem v Mexické hranici, oba tu bydlí celé léto, například Střecha až do první jinovatky. V chatách dál v lese musí být někdo na dovolené, pořád jsou prázdniny…“ „Dovolené pomalu končí. Calvera se vydal do Prahy na vyšetření a pro léky, a nevíme, kdy se vrátí. Střechu jsem potkal, když odcházel na vlak - jel domů pro důchod a potom na pohřeb kamaráda někam k Děčínu. Taky se vrátí za pár dní. Asi jste si nevšimli, že nad Druhou šancí nevlají hvězdy a pruhy? Střecha před odjezdem stáhl vlajku, abychom věděli, že není doma. Zůstaneme tu pod chlumskými skalami sami a můžeme se strašit navzájem.“ „Je tu ještě Karen!“ vzpomněla si Oliva. „Tvoje modelka, Kotíku. Ta básnířka z poříčské čajovny, co u tebe bydlí. Proč k nám nepřišla s tebou?" „Karen u mě nebydlí. Jenom nechce odejít, a to je rozdíl. Teď zrovna sedí ve srubu na palandě zabalená do mojí deky a píše poezii,“ odpověděl Kotík. „Mezi nás nepřijde, protože tvoříme věkově vzdálenou společnost a jsme hluboko pod úrovní jejího uměleckého ducha. Ostatně málokdo z vás by si oblíbil odhalený styl její poezie. Já ho kupříkladu nechápu, ale líbí se mi ta odhalenost. Víte, že mi věnovala báseň? Pár veršíků si pamatuju. Je to nějak takhle: Vpřed míří hnět a šmouh židle zavrzala škvár škára prahne v zelenou tvarem se barva vzdala hlas kopyta udeří i hladí země je studená. Ta báseň je hezká, i když nerozumím, o čem vlastně je. Já Karen přece nedovolím pózovat ve studené trávě, vždyť by mi nastydla. Vadí mi na ní něco jiného…“ Kotík sáhl do kapsy haleny a položil na stůl kovovou starožitnost. Byly to dlouhé těžké krejčovské nůžky. Kdyby tu byl zesnulý krčmář Adámek, jistě by radostně zvolal: „Ty znám! Ty jsem měl v hlavě!“ Ale pozván nebyl, tak nemohl nic říkat. Kotík pokračoval: „Když jsme u Karen, nevzala tyhle nůžky někomu z vás? Ptám se, protože Karen si pořád chodí něco půjčovat. Našel jsem je zastrčené za jedním obrazem. Mám ve srubu po stěnách obrazy, aby bylo co nabízet, kdyby se zatoulal kupec, a zdálo se mi, že jeden visí obráceně. Tak ho chci narovnat, aby mi akt neseděl na hlavě, a vzadu byly do rámu zastrčené tyhle nůžky. Byly zašlé a upatlané. Takový vztah ke kráse řemesla jsem nemohl unést, myslím, že je vyrobili v posledních letech secese, tak jsem je umyl a vyčistil. Prakticky jsem je zrestauroval. Jsou jako nové s mírně zachovanou patinou.“ „Za kterým obrazem?“ zeptal se Jeřábek. „Za copánkovou Zuzí? Nebo za tou baculkou, co se štítila pít vodu ze studánky?“ „Ne, byly schované za tou otravnou, co chtěla vařit, ale u mě neměla z čeho.“ „Moje nůžky to nejsou,“ řekla Oliva. „Moje také ne,“ řekl Jeřábek. A dodal: „Proč se Karen nezeptáš, od koho je má?“ Na to měl Kotík rozumnou odpověď: „Já s ní sice sdílím společné lože, ale naše vztahy nejsou tak důvěrné, abych se jí zeptal, komu ty nůžky čmajzla. Navíc nejsem schopen určit, jakou mají sběratelskou cenu, třeba s nimi stříhala nějaká osobnost módního průmyslu na počátku století, a není to tedy jen kus pěkně vytvarovaného starého kovu, ale hodnotná historická památka.“ Chvíli posuzovali ladný tvar a zdobení, docent Jeřábek dokonce nadhodil, že tenhle kousek by si zasloužil samostatnou vitrínu v muzeu řemesel, a nůžkám se obdiv chatařů líbil. Nenápadně protahovaly ostré čepele, aby jejich půvab vynikl co nejvíc, a hlavně byly rády, že je malíř zbavil nánosu krčmářových krvinek, destiček a plazmy. Oliva si vzpomněla a řekla: „Takové nůžky mají v krčmě u řeky. Používají se na kapsičky s hořčicí nebo kečupem. Kapsičky nejdou prsty roztrhnout, a když si někdo koupí buřty, půjčí si nůžky a kapsičky rozstřihne. Chci jít zítra na výlet na Zdenčinu skálu, co kdybych zašla do krčmy na kávu a ověřila, jestli je Karen nevzala právě tam?“ „Dobrý nápad,“ pochválil ji Jeřábek a obrátil se ke Kotíkovi: „Proč si myslíš, že by Karen schovávala za obrazem zrovna staré nůžky?“ „Abych po ní nechtěl přišívat knoflíky. Ale to je celá Karen, ani ten obraz nepověsila pořádně. Myslel jsem si, že si je u někoho z osady půjčila a neobtěžovala se vracením. Schovala je za obraz, aby je vrátil někdo jiný. Nebo aby je nikdo nenašel. Karen je prostě taková.“ „Zvláštní povaha. Ale ještě jsem nezažil, aby některá modelka zůstala s tebou tak dlouho,“ poznamenal Jeřábek. Kotík zavzdychal, aby si osadníci všimli jeho trpkého rozpoložení, a spustil: „Znáte to přísloví: co je v domě, není pro mě? Toho jsem se měl držet, než jsem k sobě nalákal poetickou bohémku z Poříčí! Víte, jak to dělávám - posílám modelkám do Prahy pohlednice ze stánku na nádraží, aby za mnou přijely. Slibuju hory doly. Přijedou, na víkend nebo na pár dní, v tašce bůček nebo pečený kuře, já si je namaluju, zaženu hlad, a holky zase odjedou. Potřebuju obrazy na podzimní výstavu, potřebuju prodávat, potřebuju peníze! Děti mi pořád ještě studujou! A Heluška, moje bývalá žena, má jen invalidní důchod. Za Karen jsem chodil do čajovny v Poříčí, okouzlila mě svými verši, je literárně taková pohansky upřímná, a má mimořádně placatou figuru. Její klíční kosti bych mohl kreslit do nekonečna a užil bych si zábavy, jenomže já k tvůrčímu vzepětí potřebuju špetku naléhání. Abych já naléhal, ona se zdráhala, ostýchala, bránila a nakonec podlehla. To se to pak maluje, to je inspirace, hned mi představivost ukáže, jak se ta ostýchavost bude na obrazech vyjímat. Moje modelky jsou vždycky tak krásné, když jsou na zadní pasece jen tak ostýchavé. Jenomže Karen, bohémka prohnaná, sebou plácne na pařez, bez cavyků odloží oděv a řekne: maluj! Copak takhle se mi inspirace probudí? Žádná fantazie, žádné oblouznění, já jsem umělec, já vznešené povzbuzení potřebuju! Kromě toho mám pocit, že se v mém srubu Karen vyskytuje až příliš. Někdy sejde domů do Poříčí, a když se raduju, že už tam zůstane, tak zase přijde. Bez peněz a bez jídla. Já nevím, jak se jí zbavit. Co je v domě, není pro mě, toho jsem se měl držet.“ „Maloval jsi ji vůbec?“ zeptal se Jeřábek. „Jenom jsem to zkusil. Pár skic a nějaký pastel. Prostě s Karen to nejde. Nebaví mě to. Mám s ní jen trápení. Tuhle mi všechnu vodu z konve vypatlala na obličej, a pak mi do špinavého hrnku udělala kafe. Když jsem jí to vyčítal, tak se bránila, že hrnek vytřela borovým jehličím. Nevím, co si s ní počít.“ Odmlčeli se. Svíčky na stole pomalu dohořívaly a tma se tlačila do všech stínů. „No, dopili jsme, jde se spát,“ řekl Jeřábek. „Kam jsem dal baterku?“ Kotík rovněž vstával a zeptal se: „Uhrabal jsi písek kolem Oklahomy?“ „Uhrabal,“ odpověděl Jeřábek, „a hrábě dám na noc pod deku, abych měl po ruce zbraň, kdyby někdo slídil kolem.“ „Měl sis je nabrousit,“ radil malíř. „Ale chci se zeptat – zbyly v krabici nějaké sušenky? Abych měl pro Karen snídani.“ Tóňa zachrastil krabicí, ale až na pár drobečků byla prázdná. Kotík se zatvářil zklamaně. Ale bylo to předstírané zklamání, protože sušenky ze souhvězdí Velké Medvědice měl tajně schované v kapse haleny. S nimi souhvězdí Labutě a Hadonoše. Docent Jeřábek se obrátil na Tóňu se žádostí: „Potřebuji posilující četbu. Viděl jsem nad osadou poletovat žluté lístky vadnoucího léta, a zmocnila se mě beznaděj. Nemáš ke čtení něco drsně optimistického, třeba „Prokletí jezdců savany“ nebo „Pomstu starého ranchera“? To by pro první pomoc stačilo.“ „Mám. Přinesu, až půjdu na vlak.“ Znatelný obrys chlumského skalního ostrohu se nad střechami chatové osady ponořil do vesmírného moře bíle zářících hvězd jako mohutný koráb, a kdo by se do nebeského prostoru před jeho přídí díval déle, rozpoznal by Mléčnou dráhu. Ovšem to nijak nezajímalo temný stín s lopatou, který ještě před chvílí netrpělivě postával opodál na travnaté pěšině, vedoucí od studánky kolem Kotíkova srubu k První hlídce. „To je hodin, to je hodin,“ zamumlal stín. „To je doba, než se rozejdou. Půjdu domů.“ A zmizel.
Srpnové bouřky - 4. pokračování
|
