Srpnové bouřky - 3. pokračování

6.  KAPITOLA

Přešlo pár dní, odezněl víkend. O víkendu se chaty Staré osady pod vrcholem skalního ostrohu Chlumu zaplnily halasem, pěšinky ve svahu mezi vysokými kmeny borovic ožily, z toho nejvíc ta ke studánce a potom ta spádová do údolí, co odvádí žíznivce k Lesnímu baru. V sobotu večer vzplál oheň u Mexické hranice a kytary hrály do nedělního úsvitu, dokud Calverovi sloužily prsty a nepraskla struna G. Potom Harry sesbíral prázdné lahve a docent Jeřábek řekl, že jde spát, protože by nerad, aby ho nevinné jitřní slunce zastihlo v tomhle stavu.

V těch dnech se v poříčské rekreační oblasti mluvilo jen o ukrutném zavraždění krčmáře od Přístavu. Nebožtík Adámek nebyl oblíben - lidem vadila zlomyslná povaha, s níž si k hostům dovoloval, zejména k těm, kteří museli při útratě počítat s každou korunou. Proto více než lítostí nad jeho skonem se chataři zabývali otázkou, jestli krčma bude zavřena, nebo Adámková potáhne provoz dál. S nabídnutou pomocí přispěchal dávný ctitel z jedné chaty od Horního potoka, a byla to spásná nabídka, protože Adámková si nemohla dovolit stánek zavřít. Leží tu zboží, jenom skrovná zásoba, ale jsou v ní peníze. A konkurence natahuje lačné drápy příliš blízko. Na pobřežních loukách poblíž řady topolů se bělá úhledná hospůdka U Zelené vodnice, a i když je jako stvořena pro dámská kafíčková „soirée“ a těžiště podnikání leží na rodinách s dětmi, jistě by širší klientelu přivítala. Stačilo by za roh hospůdky, kam není vidět z dětského pískoviště, přihodit pivní stoly. Pokud by si štamgasti zvykli táhnout přes pobřežní louky až do téhle osvěžovny, kdo ví, jak by to s krčmou U Přístavu dopadlo.

 „Však ona Adámková truchlit nebude,“ vykládala onehdy znalkyně místních poměrů. „Spíš se jí uleví - s tím chlapem si užila svoje, a věřím, že litovala, že si ho vzala. Vždyť už nebyla nejmladší, když se vdávala, a mohla mít rozum.“

Znalkyně poměrů narážela na skutečnost, že Adámkové v mladších letech připadali nápadníci z chatových osad, co kolem ní kroužívali jako mlsní čmeláci, příliš usedlí a málo do světa. Ona toužila po někom protřelejším, obratnějším a výstřednějším. Přes zimu chodívala vypomáhat do pražských hospod a podařilo se jí získat slib manželství od hodně protřelého provozního Adámka. Aby si to nerozmyslel, rychle se za něj na žižkovské radnici provdala a tehdy, před pár lety, od začátku sezóny vedli stánek spolu. Před Adámkem jí s prodejem pomáhal vzdálený příbuzný, starý pán, co měl záduchu a vlhký vzduch u řeky mu dělal dobře.

Někdo z posluchačů po slovech o Adámkové zaváhal:

„Jen jestli si mužíčka nezamordovala sama...“

„Předložila omluvenku podepsanou od doktora,“ zněla jasná odpověď. „Ona je hodná ženská, aby se chudinka zbláznila - stará se o kšeft, někdo s nekalými úmysly číhá za bukem, policie se jí motá pod nohama, a k tomu ještě ty zuby…“

Přes všechny dohady krčma U Přístavu nepřestala díky snaživému ctiteli od Horního potoka nabízet pohostinnou náruč. Pivo teklo proudem, klobásy se kroutily na grilu, a bujaré víkendové sleziny bouřily jako dřív.

Jediné místo, kde se řeči o zamordovaném Adámkovi nevedly, bylo území u chaty zvané První hlídka. Kdo se bláhově pustil do takových řečí, byl odměněn ledovým chladem paní domu a naléhavým vyzváním, aby mluvil o něčem jiném. Pokud tak neučinil, byla Oliva připravena odebrat se do chaty a zabouchnout dveře.

Jednou v podvečeru se Oliva a docent Jeřábek sešli před První hlídkou u venkovního stolu na jednoduché chatařské večeři. Oliva schovala zbylé krajíčky do ubrousku (ještě poslouží na snídani jako topinky) a na plynový vařič dala vařit studánkovou vodu. Jeřábek si přitáhl popelník a škrtl sirkou. Po chvilce už cigaretový dým vyplétal do větví alpské borovice obrazce chatařské magie, vhodně doplňující kulisu usínající krajiny. Nahoře ve svahu, nad střechou První hlídky, zářila mohutná stěna skalního ostrohu Chlumu jako filmové plátno promítající příběh zapadajícího slunce. Byl to dárek stvořený pro snivé povahy, vkusně zabalený do mlhy v údolí, ozdobený dekorací bílé hvězdičky nad pásmem západních kopců, a k dokonalosti dovedený vůní právě zalévané kávy.

Brzy Oliva dávala na vařič konvici znovu, protože na večerní táčky dorazil od vedlejšího srubu malíř Jan Kotík, a zastavil se tu hromotluk Tóňa z chaty U pistolníka, známý jako sběratel sešitových románů a podporovatel jejich četby v širokém kruhu Staré osady. Tóňovi končila dovolená a chtěl se s osadníky rozloučit, než za pár dní zase přijede na víkend.

Jeřábek se k němu otočil s výčitkou:

„Co to bylo, Tóňo, včera u tebe v chatě za řev? Chtěl jsem zajít, ale měl jsem nějakou práci.“

„Kamarádi z dolní osady vybírali něco ke čtení,“ odpověděl Tóňa, „a trochu se zdrželi.“

„Zdrželi? S takovým řevem?“

„Přinesli pár lahví piva, popili jsme, ale v tom horku nám to stouplo do hlavy. Kamarádi se vydali dolů k potoku před setměním a na četbu zapomněli. Musel jsem ty sešity do osady odnést sám. A co vy pořád děláte, tady na začátku světa?“ stočil Tóňa hovor a dodal: „Už jste slyšeli, že propíchli toho náfuku, co prodával v krčmě U Přístavu?“

Jeřábek se na židli zaklonil dozadu a nenápadně odesílal tajné signály.

„Co je?“ nechápal Tóňa. „Tak slyšeli, nebo ne?“

Jeřábek pokus o varování neopakoval, přestože Oliva míchala cukr v kávě tak usilovně, až lžička cinkala, a její obvykle příjemná tvář se choulila do nevlídných vrásek. Od vzhledu chladného kamene ji dělilo pár neopatrných slov.

„My o tom nemluvíme,“ vysvětlil Jeřábek s omluvným pohledem na Olivu, kterým se pokoušel udržet její náladu pod kontrolou. „Protože toho nebožtíka z krčmy U Přístavu objevila právě naše Oliva. Narazila v rokli pod vyhlídkami na dva brutálně zavražděné chlápky, ale policie uznala jen jednoho, protože druhého jí ukradli. Taky tam potkala vraha - muže v montérkách a s lopatou, ale o tom nechtěli detektivové ani slyšet. Naopak ji nevděčně odehnali jako klamavou svědkyni. Proto jakmile zaslechne slova krčmář nebo lopata, tváří se příšerně zarputile a nás to děsí. Je lepší si s tím nezačínat. Máme svoje zkušenosti.“

Oliva se pohoršeně vložila se do hovoru:

„Netvářím se příšerně. Zarputile možná, ale příšerně zarputile? Prostě jim to nezapomenu. Kriminalistům. Snažili se mě na místě činu přesvědčit, že jsem se před tím příšerným nálezem ovlivnila užíváním drog. Jako kdybych já někdy polykala prášky! Jejich jednání bylo urážející.“

Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala:

„Jenom jsem si vyšla s Vacínkem na výlet. Nahoru do skal na vyhlídky. Po poledni se blížila bouřka, tak jsem běžela zpátky do chaty přes Lovčí doly.“

„To je hodně děsivá krajina,“ poznamenal Kotík. „Do Lovčích dolů bych nevlezl ani za krásného dne, natož za bouřky.“

„Jenomže mně nic jiného nezbývalo, než utíkat zrovna tudy. A když jsem pospíchala dolů jednou z roklí, Vacínek přinesl lezečku,“ pokračovala Oliva. “Chtěla jsem ji vrátit tam, kde ji našel, a ve skalní průrvě jsem objevila oběti zločinu. Dvě oběti zločinu. Adámka a cizího horolezce. Poblíž té průrvy se nacházel muž s lopatou a hovořila jsem s ním. Já jsem očitá svědkyně, já si zasloužím ohleduplné obletování, kvůli mně měli z Prahy volat psychologa! Místo toho jsem skončila odehnáním jako nežádoucí rušitelka vyšetřování.“

Malíř Kotík vybíral ze společné krabice, kterou Oliva přinesla zároveň s konvicí vroucí vody, máslové sušenky jednu po druhé a skládal si před sebou na stole souhvězdí Velké Medvědice. Když Oliva dokončila svůj projev,  shrnul to slovy:

„Měla jsi právo se urazit, a my ti to rádi dosvědčíme, viď, docente? S naší osadnicí nebude nikdo jednat bez náležité úcty. To nepřipustíme. Ale když se to vezme z druhé strany - uznej, Olivo, že předložit ve svědecké výpovědi informaci o chlapovi v montérkách a s lopatou, co se potuluje v pracovní době ve skalách, může být i pro otrlé kriminalisty velké překvapení.“

„Mluvila jsem s ním, měl montérky a lopatu - ptal se mě na cestu - šel za někým k nám na Chlum,“ trvala na svém Oliva. „Neměla jsem halucinace!“

„Nám se, Olivo, můžeš přiznat. Jak to doopravdy bylo?“ dotíral Kotík.

Oliva se začínala zlobit. S důrazem se zeptala:

„Potkal někdy někdo z vás v lese dělníka s lopatou? Nevěřím, že to štěstí jsem měla jenom já.“

Docent i malíř shodně tvrdili, že oni ne, oni nikdy, ale hromotluk Tóňa se ozval:

„Já jsem ho potkal. Chlap v montérkách a s lopatou mě málem dostal. Už jsem moh bejt mrtvej.“

Všichni ztichli.

Srpnové bouřky - 3. pokračování