Srpnové bouřky - 2. pokračování

5.  KAPITOLA

V rokli to vypadalo, jako by tam natáčeli dobrodružný film. Na předskalí se nadouval bílý igelit a do osudné rozsedliny svítil oslnivý reflektor. V okolí místa činu přecházeli černě odění mužové a pátrali po stopách. Ale bouře změnila rokli na soustavu písčitých naplavenin lemovaných ornamenty z tlejícího listí a odplaveného chrastí.

Kapitán Kroucký si vzal Olivu stranou, pod paží kožené desky.

 „Je to opravdu ten člověk, jak jste ho poznala, paní Foglová,“ řekl. „Jmenuje se Viktor Adámek, věk padesát a něco, žije na chatě s manželkou, která si v létě dole u řeky pronajímá stánek s občerstvením. Pomáhá jí s provozem, jezdí na nákup a tak podobně. Místní kolegové, co sem dorazili, o něm moc nevědí, jen že je to takový malý nechci říct šizunk. Povahově prý byl Viktor Adámek jízlivý člověk, nebylo lehké s ním mluvit. Dokonce ani úředně ne. Znala jste ho nějak blíž?“

Oliva vysvětlila, že s Adámkem příliš hovorů nezažila, ale ani jí nepřipadal zesnulý jako milý člověk. Mluvila s ním, jen když u pultu zastupoval svoji ženu, a to bylo zřídka.

Kroucký stočil pohled do černých desek a pokračoval:

„Rovněž máte pravdu, že smrt nastala násilně. Předběžně tady mám smrtelné zranění zespodu do přední části hlavy až k mozku. Vražedný nástroj nenalezen. Snad něco jako šroubovák. Oběť je mrtvá od dopoledne, řekněme, stalo se to dnes v jedenáct hodin, přibližně. Dobře, že jste se tudy vracela z výletu, při takové rychlosti nálezu to bude snadný případ. Informace prvního dne jsou rozhodující, to oba známe.“

„Ano. Prozradíte mi, pane kapitáne, jakým způsobem bylo usmrceno to druhé tělo?“

Kroucký dělal, že otázku neslyší, a pokračoval:

„Vypadá to, že mrtvý Adámek měl tady s pachatelem schůzku. Možná nastala nějaká hádka. Zatím se nemám čeho chytit, ale to přijde, až budu mít výpovědi pohromadě. Manželku, sousedy, kamarády, jako vždycky. Vražedná zbraň by možná leccos vysvětlila, kdyby byla. Vlastně mám se čeho chytit - v kapse vesty měl Adámek přeložený štůsek různých bankovek. Dohromady pět tisíc. Proto myslím na schůzku s pachatelem - předání peněz za nějakou službu, třeba vydírání, to už jsou různé verze pro motiv.“

„V téhle rokli nemohlo jít o schůzku,“ odporovala Oliva. „Domnívám se, že pana Adámka sem nějací lidé přinesli, možná na nosítkách, a pokusili se ho v té skále pohřbít.“

„Jak jste na to přišla, paní Foglová?“

„Měl na nohou pánské sandály, co se nosí v chatách. Není na nich přichyceno listí ani bláto, ale jen několik jehliček z nějakého uschlého jehličnanu. Kdyby chtěl pan Adámek dojít od stánku u řeky přes lesy až do téhle rokle, obul by si pevné boty, jako to dělají všichni - chataři i houbaři. Všímala jsem si totiž obutí - kvůli té lezečce, co můj pes stáhl tomu druhému. Tedy té druhé oběti. Mohu se zeptat, co o ní víte?"

Kroucký se od počátku jejich rozhovoru tvářil netrpělivě, ale teď už skoro nepříjemně. Mohlo to způsobit počasí - všechno bylo zmoklé, chladný vítr naháněl z lesů do roklinky mlhavé cáry, a Kroucký měl na sobě lehkou letní košili s krátkými rukávy. Oliva se tepleji oblékla už dřív. V tlumoku měla větrovku a pláštěnky, svoji a Vacínkovu, kterou šila Harryho žena, a největší nápor bouře přečkali v autobusové zastávce pod lesem.

 Když mluvili o Adámkových sandálech, kapitán se bezděky podíval dolů, na své pěkné pánské polobotky zvyklé na městské chodníky - teď se ztratily pod nánosem lepkavého mokrého písku.

 „Už zase, paní Foglová?“ opáčil Kroucký rozmrzele. „Žádné další tělo tu nebylo. Jenom Adámkovo. Netrapte mne. Už jsem vám to říkal. Žádné další tělo. Žádné stopy. Škoda, že přišla ta bouřka.“

Oliva se nedala zmást.

„Trvám na tom, co jsem uvedla ve výpovědi. Můj pes přivlekl botu toho druhého mrtvého, a tak jsem objevila dvě oběti. Pan Adámek ležel na zádech. Ten druhý ležel na břiše, hlavu otočenou k zemi. Popis jsem vašim kolegům dala. Teď bych ráda věděla, jestli máte tu horolezeckou botu, co přinesl můj pes. Silně obnošená, černá s barevnými proužky, takovým botám se říká lezečky. Myslím, že jsem ji položila na zem, když jsem uviděla ty mrtvé.“

„Okolí je prohledané do posledního oblázku,“ namítl Kroucký. „Myslíte, že by kolegové přehlédli odloženou obuv?“

Od skalní průrvy, stále ozářené oslnivým reflektorem, přicházel muž v kombinéze, a když se k němu Kroucký otočil, zakroutil hlavou. Olivě věnoval chmurný pohled a zase odešel.

„Je uzavřeno,“ řekl Kroucký. „Nic dalšího nemáme. Žádné stopy, žádné boty. Definitivně.“

Přiběhl praporčík Horáček a hlásil:

„Pane kapitáne, tak jsme se poptávali u turistů v okolí, ale nikdo podezřelého chlápka s lopatou neviděl. Tedy kromě paní Foglové.“

I v hlase jinak taktního Horáčka byla vůči Olivě cítit výčitka. Horáčkovo prohlášení způsobilo, že Kroucký skoro zvolal:

„Paní Foglová, já nechci běhat za nějakým fantómem. Já musím sehnat svědky a zajistit stopy. Pokud nějaké zbyly. Já musím udělat co se dá, abych případ vyřešil a zbytečně se nezdržoval. Případ jedna oběť. Dokud neobjevíme další tělo, nebudu ohledně „toho vašeho druhého“ dělat vůbec nic. Vy mi tvrdíte, že nějaký člověk s lopatou měl u těch dvou mrtvých čekat, až my přijedeme. Pokud ovšem podle vás nebyl pachatelem, to by utek. Podívejte, paní Foglová, já si myslím, že vás nález Adámka mimořádně šokoval. Není divu, takový konec výletu, kdo by se nevyděsil? Podlehla jste dojmu, že pachatel vtáhl do pukliny těla dvě. Třeba nějaký stín vás přivedl k představě další ležící postavy, a rozjitřená představivost vám do scény dosadila podobu násilníka v montérkách a s lopatou. Nevzala jste si předtím nějaké prášky? Třeba aspirin nebo tak… Říkám to nerad, paní Foglová, ale úředně vám sděluji, že vás nepovažuji za věrohodnou svědkyni. Vaše vnímání události mohlo být zkresleno tragickým zážitkem a prostředím.“

„Co jsem poskytla pro vyšetřování, to jsem skutečně viděla,“ řekla Oliva hlasem, který neztrácel trpělivost. Chtěla mluvit dál, ale Kroucký ji přerušil:

„Nic ve zlém, paní Foglová, ale já o vaše svědectví nestojím. Rozumíte, já ho nepotřebuju. Kdybych měl u násilného činu brát ohled na každý svědecký příspěvek, to bych se musel zbláznit. Ztrácím s pohádkou o botě, kterou někde vyčenichal váš pes, a o dvou mrtvých zastrčených mezi skály, hodně času. A čas potřebuju ze všeho nejvíc. Vraťte se na chatu, paní Foglová. Udělejte mi tu radost. Nemohu vás brát jako věrohodného svědka, bohužel, ale smiřte se s tím.“

„Jak si přejete,“ řekla Oliva. Sebrala tlumok, bílý psík se uraženě přiřadil k její nohavici (uraženě proto, že se tak tvářila i Oliva) a oba opustili prostor nevděčné kriminálky.

Oblačnost nad roklí propustila do lesů pruhy bělavé záře a vzápětí se objevil cípek modrého nebe. Olivě na cestu do Staré osady zasvítilo pozdně odpolední pobouřkové  slunce.

„Na shledanou,“ zavolal za ní Kroucký.

Ale bylo to ze slušnosti, ne že by si to přál.

Oliva se neohlédla.

Srpnové bouřky - 2. pokračování