Srpnové bouřky - 1. pokračování

3.  KAPITOLA

Kůrka ví o skalní skrýši v jisté roklince, kam by Adámkovo tělo mohl odložit z dosahu trestního zákona na dobu, než se na něj zapomene nebo navždy. Pro opuštěnost toho místa měl naději, že to navždy opravdu bude. Od krčmy U Přístavu se tam dostane hlubokým údolím Horního potoka a potom ponurostí zanedbaného lesa na západní straně vyhlídkových skal. V roklince není horolezecký terén, nikdo tudy nechodí, nikde žádná pěšina, jen haldy rozpadlých pískovců. Mezi ně se za války uchyloval velitel partyzánů, a to je pro úkryt dobré doporučení.

S naloženým zednickým kolečkem přikrytém plachtou na uhlí se Kůrka prodral zarostlým údolím kolem potoka, dostal se do lesů pod náhorním hřebenem skalního města, a nakonec sestupoval divočinou listnaté roklinky stále níž až dolů k okrajovým skalám. Kdysi v nich objevil hlubokou díru ve skalní rozsedlině. Zvenku se do ní vstupuje zpříma a pohodlně. Ale po pár krocích se světlo z rokle ztrácí, stěny se rychle přibližují k sobě, a zvědavého odvážlivce zastaví černota, zkažený vzduch a vlhké dno se shora napadanými plesnivými klacky. Do téhle skrýše Kůrka schovává věci, o kterých nesmí nikdo vědět. Teď bude patřit Adámkovi.

Kůrka stáhl tělo z kolečka na zem, uchopil ho pod rameny a vsoukal se s ním dovnitř tak daleko, dokud si nebyl jist, že Adámkovy nohy nebudou z předskalí vidět. Vzal si na to z kletříku ploché lezečky, aby po jeho botách se vzorovanou podrážkou nezůstaly stopy. Ostatně tohle z opatrnosti dělával při každé návštěvě.

Zdálo by se, že přesun Viktora Adámka do divoké přírody začne Kůrku děsit, ale počínal si uvolněně, až rozjařeně. Schovat mrtvé tělo bylo snadnější, než si myslel. Krčmář stále vypadal, jako by spal, a krev pod bradou zahnědla. Zbývalo vrátit zednické kolečko za krčmu k plynové chladničce. Ale to už bylo riskantní.

„Musím vymyslet, co udělám s kolečkem,“ řekl si mazaný Kůrka. „Jsem chytrej kluk, štěstíčko mi přeje, já na něco přijdu…“

Ale Kůrka štěstí, podobně jako pan Spěvák, neměl.

Kolečko s plachtou na uhlí a pohozeným kletříkem čekalo opodál ve stínu nizoučkého převisu, ale v okamžiku, kdy Kůrka dostal nápad, jak s ním naložit, a spěšně k němu vykročil, vrazil do zemědělce s lopatou.

 „Šmarjápano,“ zvolal Kůrka, „to jsem se lek. Co tu strašíte, pane Bezdušek?“

„Bude bouřka,“ řekl muž v pracovním overalu a zvedl oči k obloze. Násadu lopaty pevně svíral.

Kůrka ten den opravdu neměl štěstí. Dokonce dvakrát. Nahoře v rokli směrem od vyhlídek se ozval ženský hlas, volající na psa.

Takový provoz jsem tu nečekal, pomyslel si Kůrka.

4.  KAPITOLA

Jako třetí v pořadí neměla radost z blížící se bouřky paní Oliva Foglová, bývalá sekretářka věhlasného pražského advokáta a podnikatelka přes poradenství v citlivých poloprávních problémech. V těchto dnech pobývala na své chatě zvané První hlídka v západní části Staré osady pod rozsáhlou skalní stěnou zříceného hrádku Chlumu. Na chatě dodržovala pravidelný režim - dvakrát týdně výlet nebo koupání v řece, v pátek nákup v Poříčí, v sobotu táborák před srubem Mexická hranice, a pak zbývalo uklízení chaty, obstarávání vody, návštěvy u sousedů, praní prádla a procházky do údolí Jordánky s bílým Jack Russel teriérem pojmenovaným Watson (podomácku Vacínek), spojené s menšími nákupy a odpolední kávou na stinné terase Lesního baru. K večeru při západu slunce byly dny ve Staré osadě završeny společnou večeří nebo jen povídáním s nejbližšími sousedy, dokud nenastala noc a oblohu nezaplnily hvězdy, případně dokud nezačalo pršet.

V onen na události bohatý srpnový den zvala paní Olivu na pěkný výlet jen lehce zamlžená obloha, a po bouřkách, které v minulých dnech trápily krajinu, ani památky. Oliva se svým oblíbeným tlumokem na zádech, lodenovou brašnou po boku a Vacínkem na vodítku zamířila od srubu Mexická hranice po hřebeni Chlumu až nad údolí staroosadního potoka, a odtud přímo na červenou turistickou značku k vyhlídkám. Tam se z náhorního hřebene otevírají široké rozhledy do skalními galeriemi tísněných borových dolů, zakončených v dálce střechami turistického centra.

Po poledni Oliva s pejskem zdolala vyhlídkovou trasu a ocitla se na odbočce žluté značky, lákající k výletní restauraci na kávu a zmrzlinu, když srpnová barevnost shrnula zářivé letní barvy do přimodralého odstínu. Nebe od západu potemnělo, zavanul vítr a v dálce zahřmělo.

„Vacínku, to je kolikátá bouřka, co jsme přijeli na chatu,“ postěžovala si paní psíčkovi. „Co je tohle za počasí? Musíme se dostat nejbližší zkratkou domů, abychom nezmokli.“

Nebyli sami, kdo utíkali před bouřkou. Zatímco výletníci pospíchali východním směrem do bezpečí restaurace, parkoviště a stánků s občerstvením, Oliva se k odbočce žluté značky obrátila zády a zamířila k západu do roklinky, vrostlé do zdánlivě neprůchodné lesní houštiny. Je to dobrá zkratka. Jistě nás nepřekvapí, že příslušníci Staré osady znají své okolí velice dobře. Zdejším ponurým roklinám se říká Lovčí doly, a jak víme, nikdo sem nechodí.

Začátek roklinky je strmý a ovládá ho dubový les. Je tu tajemné přítmí, mechem zarostlé balvany a hromady trouchnivých větví. Nevlídný zapomenutý kout. Ani stopy zvěře tu nejsou.

Vacínek při rychlém sestupu po balvanech hopkal bez vodítka. Když se dostali k světlejšímu závěru rokle a míjeli příkrou stráň s hradbou šedavých skal, Vacínek se na chvíli ztratil. Za chviličku se objevil a celý nadšený vláčel za sebou cizí botu. Byla to bota mužská, nízká, zavázaná na tkaničky.

„Copak to máte, Vacínku?“

Oliva pejskovi vyká, jak si přál jeho dárce a její dlouholetý šéf, věhlasný pražský advokát JUDr. Šimeček. Ten, který tráví seniorské časy u dcery ve Švýcarsku.

„Copak to máte, Vacínku?“ opakovala Oliva.

Sehnula se a hračku zabavila. Vacínek vyskakoval na nohavice jejích plátěných kalhot, toužebně se snažil získat ji zpátky, ale paní nedbala.

 „Vypadá to jako lezečka,“ řekla nahlas. „Možná ji ztratil nějaký horolezec.“

Byla to lezecká bota. Původně černé barvy s barevnými proužky a měkkou gumovou podešví, ošlapaná a často používaná. Oliva ji proto opatrně držela dvěma prsty za patu. Tkanička lezečky byla zauzlovaná a nastavená růžovou krajkovou mašličkou.

 „Kdepak jste tu botu našel, Vacínku?“ zeptala se Oliva. „Musíme ji položit na stejné místo, protože majitel si ji přijde vyzvednout. Jistě je k ní citově vázán. Víte, myslím to tak, že s ní prožil hodně náročných výstupů. Je to na ní vidět.“

Vacínek souboj vzdal. Ale s nadějí, že získá další hračku, vyvedl svou paní nahoru mezi balvany a rovnou na písčité předskalí pod vysoké okrajové skály. Oliva obešla nízký převis, a za ním objevila úzký průlez do skalní rozsedliny. Z průlezu táhne vlhko a ztuhle trčí mužské nohy.

„Copak je tohle, Vacínku?“ řekla mimoděk Oliva a zastavila se. Potom hlasitě a zbytečně zavolala: „Dobrý den! Haló? Potřebujete pomoc? Je vám špatně?“

Oliva vyčkávala. Když zjistila, že nehybnost nálezu trvá, odložila tlumok, vodítko a lezečku na zem. V opuštěnosti Lovčích dolů není moudré podrobně zkoumat podivné události spojené s nehybně ležícím mužským tělem. Ale čas na útěk minul a zvědavost vítězila. Oliva nahlédla do Kůrkovy skrýše, čímž se její stín rozložil po stěnách a učinil skrýš ještě strašidelnější. Přesto odvážně vkročila mezi hrubé vlhké stěny, opírala se o ně rukama a přitahovala se stále dál až ke hranici černoty. Za tělem, jehož nohy trčely do rokle, ukázal poslední slabý přísvit zvednutý hrudník dalšího ležícího. Oliva pochopila, kolik uhodilo. I přes chabé světlo poznala nájemce krčmy U Přístavu. Viktor Adámek ležel v blátivém písku na zádech s vytaženými rameny, jeho silný odhalený krk byl tmavý vyteklou krví. Měl na sobě pruhované námořnické triko, rybářskou vestu s hlubokými kapsami, široké bavlněné bermudy s motivem palmové pláže, a na bosých nohou těžké kožené sandály.

Oliva už v Kůrkově skrýši nezůstala ani vteřinu. Chvatně se sunula zpátky ke světlu, přestože se jí halenka na zádech nevypratelně špinila o drolivý pískovec. Dávala pozor, aby se ani špičkou turistické boty nedotkla toho druhého. Ten je o mnoho let mladší než krčmář Adámek, spočívá obličejem k zemi, uvolněně, jako by ho někdo srazil na kolena, a potom padl na tvář. Podle sportovních kostičkových kalhot Oliva odhadla, že druhá oběť by mohl být místní horolezec, majitel lezečky. Ostatně nad pískem se zvedá bosá pata a druhá noha ležícího mladíka je obuta do dvojčete Vacínkova nálezu.

Když Oliva stanula venku na předskalí, chvilku držela dlaň na žaludku a zhluboka dýchala. Potom řekla psíčkovi:

„Tohle nám scházelo, Watsone. Stáhl jste botu z nohy nebožtíka! Nepřibližujte se ke mně, dokud si tlamičku nevymácháte v potoce.“

Vacínek neposlouchal. Hrábl packou a zavrčel.

Oliva zvedla oči.

Opodál na předskalí pod dalším mírným převisem postává menší muž, ramena silná a rozložitá, hlava téměř holá, kulatá a silně opálená. Na sobě má zanedbaný pracovní overal zemědělského dělníka a opírá se o lopatu.

Vzhledem k Vacínkově ostražitosti se Oliva nelekla příliš, i když zjev muže s lopatou měl daleko do podoby přívětivého turisty, kterého je milé potkat na opuštěné stezce.

Oliva se narovnala. Chvíli na sebe hleděli, odhadovali, kdo je komu více nebezpečný. Oliva byla aktivnější.

„Dobrý den. Ráda bych se zeptala - vy o těch… dvou zesnulých, co tady leží ve skále… vy o nich asi víte, viďte?“

Muž s lopatou místo odpovědi chvilku přešlapoval. Díval se na Olivu láskyplně, ale nijak srdečně. Jeho pohled před otázkou neuhnul, tak v podstatě souhlasil.

Oliva se znovu nadechla a přidržela si Vacínka u nohy. Šlo o tu lopatu. O možnost, že mezi těly uloženými ve skalní rozsedlině a lopatou došlo k důvěrnému seznámení. Lépe předstírat, že tomu tak není. Oliva se pokusila příchozího odehnat slovy:

„Mohl byste, prosím, běžet někam pro pomoc? Nejspíš rovnou na policii. Počkala bych tady s tím… nálezem.“

Byla to dobrá lest. Kdyby jí muž s lopatou vyhověl, mohl být zadržen a měl by co vysvětlovat. Kdyby neběžel, patřila by mu na žebříčku podezřelých první příčka.

Žádná odezva. Ten člověk jen stál a prohlížel si ji. Měl před sebou světlou plavovlasou dámu před padesátkou, věkem si byli blízcí. Ovšem Oliva neměla lopatu, ale na zádech turistický tlumok, vyrobený někdy před válkou, a přes rameno lodenovou brašnu s koženou aplikací dubových lístků. Tvář zajímavá, i když poněkud hranatá s výraznějším nosem, ale to zavinili středomořští předkové její matky. Kdybychom se na ty dva dívali z úkrytu, řeklo by se, že se Oliva muži s lopatou líbí. Ovšem ten měl jiné starosti, ohlížel se vzhůru k nebi, neboť docela blízko tlumeně zahřmělo. Bouřková temnota zakryla velkou část oblohy a stále postupovala.

„Dobře, tak to uděláme jinak,“ řekla Oliva s větší jistotou. „Počkáte tu, a já uvědomím úřady, souhlasíte?“

Mohla se ptát okolních balvanů, odezva by byla stejná. Mlčení a netečnost si Oliva vysvětlila jako souhlas.

Nečekaně muž s lopatou promluvil. Měl běžný hlas, prachem polí mírně chraptivý, ale příjemný:

„Zabloudil jsem. Poradíte mi, paní, jak se dostanu k chatám pod tou zříceninou na Chlumu? Já tam jdu za jedním…chmm…známým.“

„Směr máte správný,“ řekla Oliva s ulehčením, že se napětí prolomilo. „Když budete pokračovat tímhle údolím, přijdete k potoku a ten vás dovede k dolní osadě. A pak už jen půjdete po pěšině stále do kopce, až uvidíte obrys zříceniny a narazíte na první chaty. Ale teď, prosím, počkejte tady, než se vrátím, ano?“

Muž s lopatou znovu přešlápl, ale Oliva na souhlas nečekala. Vyrazila s Vacínkem dostatečně hbitě, aby lopata za jejich zády nebyla hbitější. Ležet jako třetí oběť v temnotě a blátivém písku skalního úkrytu se Olivě nechtělo.

Spěch byl na místě. Za chvíli se lesem prohnal vítr, a v jeho patách kráčela bouře, zběsilá a nelítostná. Lijáková voda pleskala do vrcholů skal, klouzala po kmenech stromů, propadávala větvemi na dno rokle a měnila se v blátivou říčku.

Rychle se setmělo a hřmělo každou chvíli.

Srpnové bouřky - 1. pokračování