|
Srpnové bouřky - 19. pokračování
Oliva zvedla hlavu, a jako při prvním setkání v krčmě se jejich pohledy setkaly. V očích pana Spěváka se objevila odpověď na jistou všetečnou otázku. Nikdo jiný, než pan Spěvák, se nemohl u stolů před stánkem a za ním v čase činu pohybovat. Protože právě časový průběh událostí, tak jak ho Oliva pracně zjistila u truchlící vdovy za pultem, svědčil proti němu. Současně si Oliva uvědomila, že není nejlepší stát s pachatelem na místě, kde se vraždilo, a kde se to může pohodlně opakovat znovu. Oliva vsadila na kartu upřímnosti a odpověděla: „Vy to tady v té houštině za stánkem znáte, viďte? Byl jste tu s Adámkem. A s tím horolezcem, co čekal na peníze. Našla jsem ho schovaného ve skalách a mluvila jsem s ním o chataři, který zabil Adámka.“ Hlas pana Spěváka byl stále drsný. „Řeknete mi, kde bych toho kluka našel? Nebo jak se jmenuje?“ Oliva zavrtěla hlavou na znamení, že na tohle neodpoví. „Nemusíte si s ním dělat starosti. Ten horolezec si vaši podobu v paměti neuchoval. Vždyť to znáte - mladí lidé si tváře starých lidí nepamatují. Ani při přímé konfrontaci by vás nebyl schopen poznat. Kromě toho rychle odjel. Daleko. Je pryč a nedosažitelný.“ Poněkud tišeji dodala: „Nemusíte si dělat starosti ani se mnou. To co vykládám o tom horolezci a o pátrání je vlastně pohádka. Mnou vymyšlená pohádka. Nalezla jsem ve skalách tělo Adámka. To je skutečná pravda. Pobouřilo mě, že kriminálka nebere moje svědectví vážně. To je také skutečná pravda. Ale jak sám víte, kapitán Kroucký mě považuje za nevěrohodného svědka. Nemám s tím případem nic společného. Kromě vlastní pohádky, která nemá váhu skutečnosti.“ Pan Spěvák přemýšlel a pohlížel dolů na jehličí. Potom řekl: „Mohu vám, paní Foglová, vyprávět moji pohádku?“ „Jistě,“ s úlevou souhlasila Oliva. „Nikdo nemůže brát vážně, když si budeme navzájem vyprávět pohádky.“ Pan Spěvák zvedl oči k vrcholků proschlých smrků, jakoby sbíral správná slova. Potom začal: „Víte, paní Foglová, moje paní je hodná ženská. Umí vařit, starat se o domácnost, o mně pečuje víc než vzorně. Ale lidi ji nemají rádi. Je moc přísná, nikdy nemá dobrou náladu, nikdy se neusměje. Říká se o ní, že si myslí, že se před ní i řeka rozestoupí. Je už taková, co dělat. Tady u Horního potoka máme chatu dlouhé roky, jsme tu spokojeni, ale stáří nás dostihlo, a už na tohle chataření nestačíme. Vždyť to znáte, chybí elektrika, a pro vodu daleko. Dokud tu moje paní měla kamarádky, bylo dobře. Ale všechny se pomalu z osady vytratily. Zbyly jenom dvě, ale jedna má kyčle, a druhá nedávno umřela. Tak moje paní zůstala na osadě sama. Nějak se zamilovala do zahrádkaření a sehnala mladé manžele, co zdědili zahrádku a nevěděli co s ní. Že prý by raději skály a přírodu. Tak moje paní naši chatu s jejich zahrádkou vyměnila. Naši chatu jsem poctivě udržoval, prkna vyměňoval a natíral, je stále jako nová. Tak se u nás bude mladým jistě líbit. Dneska jsem tu naposled. Stěhujeme se. Bude lepší zmizet i kvůli kriminálce.“ „Ale co vy, pane Spěváku? Nebude se vám po Přístavu stýskat?“ „Největší radost jsem měl tady v krčmě. Ráno na kafíčko, pěkně v tichu a sám, přečíst noviny. To mi bude chybět.“ „Ale jak do toho poklidu vstoupil Adámek?“ „Dostával jsem „Radostný venkov“ jako první. Možná se mi budete smát, ale já se zamiloval do rubriky „Dívky pro tento den.“ Ty dívky se na mě vždycky tak pěkně smály a hezky se na mě dívaly… Jejich obrázky v „Radostném venkově“ je to nejlepší v mém životě, co mě potkalo. Větší štěstí jsem nenašel.“ Hlas pana Spěváka se zachvěl, ale pokračoval: „Ten zloduch Adámek to nějak objevil, jednou mi přinesl noviny, šklebil se přitom jako čert, a „Dívka pro tento den“ byla vystřižená. Nic jsem neříkal, ať si dělá co chce, třeba to bylo jen jednou. Ale on nepřestal. Každé ráno mi s úšklebkem hodil ke kafi vystřižené noviny. Jednou, když tu nikdo nebyl, jsem to nevydržel, vletěl jsem na něj a seřval ho. On vzal s pultu ty nůžky, mával s nimi a utíkal přede mnou kolem potoka za boudu. Tam jsem ho dohonil, a stalo se to. Ani nevím jak. Jako kdyby si sám na ty nůžky naskočil, nebo co. Nebo jako kdyby něco vedlo moji ruku, nevím.“ „Stejně popisuje tu událost i ten horolezec,“ poznamenala Oliva. Pan Spěvák se pousmál. „Jestli myslíte, paní Foglová, že toho činu lituju, tak nelituju. Dostal co si zasloužil. Ohrozil moje dívky. A já jsem se jich zastal. Bránil jsem svoje dívky, a ubránil jsem je. Už je nikdo z výtisku v krčmě vystřihovat nebude.“ Zarazil se, a dodal: „Vlastně ať si je třeba nějaký chatař vystříhá, ale musí to být pouze z obdivných důvodů. To bych dovolil.“ Oliva se zasmála, a i pan Spěvák se usmál. „Povídali jsme si hezké pohádky, viďte, paní Foglová!“ „Ano, ale nesmíme to nikomu říkat, protože by si z nás dělali legraci, že si v našem věku takhle dětsky hrajeme,“ souhlasila Oliva, ale s vážnější tváří dodala: „To jste tedy byl vy, kdo sebral ty nůžky. Hned potom, co jsem je položila k těm košíčkům. Když si pro ně přiběhla slečna od toho horolezce.“ Pan Spěvák to přiznal . „Vlastně je to dobře,“ řekla Oliva. „Nejsou nůžky, není důkaz.“ „Rozejdeme se v dobrém, paní Foglová? Už bychom se neměli potkat.“ „Ale to už nikdy neuvidíte "Dívku pro tento den", když opustíte osadu!" Pan Spěvák se tajemně uculoval. „Říkal jsem vám, že moje paní chce zahradničit. Je do toho úplně zapálená, a ta zahrádka má chatku s verandou, altán, studnu, elektriku, stromy, záhony, jezírko a skalku. Připadá si jako v ráji. Víte, že v „Radostném venkově“ je denní dvoustrana pro zahrádkáře? Tak si moje paní objednala roční předplatné, aby se mohla zahrádkářsky vzdělávat. A koupila si slamák a oboustrannou motyčku.“ Pan Spěvák se odmlčel a jeho obličej už nepřestal zářit. „Představte si, paní Foglová, že já budu dostávat "Dívku pro tento den" každé ráno do schránky! Sama bude chodit za mnou domů.“ „Ale co když „Radostný venkov“ rubriku zruší?“ namítla Oliva. Pana Spěváka to nerozhodilo. „To nevadí. Pro mne je důležité, že jsem se dokázal zastat svých dívek. Celý život opravuju stará auta. A teď alespoň jednou jsem dokázal něco velkolepého! Ubránil jsem svoje dívky… Ten nádherný pocit chrabrosti mi vydrží do konce života, to vím. Nerad bych kvůli Adámkovi šel do kriminálu, to přiznávám, ale snad to dobře dopadne.“ „Určitě to skončí bez obvinění,“ ujistila ho Oliva. „Byl jste přece u vyšetřování tady v Přístavu, a víte, co se všechno zjistilo. Případ se chýlí k uzavření, a je jisté, že zůstane neobjasněný. Bez nůžek není důkaz, že se jednalo o násilný čin. Beze svědků a stop nejsou důkazy, jak se to stalo. K tomu ten zmatek s převozem těla do Lovčích dolů… Peníze v kapse vesty… Uplynulo už mnoho dní.“ Trochu od sebe poodstoupili. To důležité si řekli, byl čas se loučit. „Já toho činu nelituju,“ zdůraznil pan Spěvák na závěr. „Věřím vám,“ řekla Oliva. „Ale můžete mi ještě prozradit, samozřejmě jako pohádku, co jste udělal s těmi nůžkami? Zahodil jste je?“ Pan Spěvák se teď usmál doširoka. Tajemně odpověděl: „Paní Foglová, ujišťuji vás, že ty staré nůžky ze stánku jsou na místě, které si zaslouží. Kde je jim dobře. Nikdo je nenajde.“ „Jsou v muzeu řemesel? Poslal jste je do muzea?“ Chatař si položil ukazováček na ústa a udělal pššššt! na znamení, že tajemství nebude prozrazeno. „Sbohem, paní Foglová.“ „Sbohem. Hodně štěstí…“ Pohádkám o chmurném osudu zlomyslného krčmáře Viktora Adámka odzvonilo, a řev vodáků plujících na řece to stvrdil jako úmluvou. Pan Spěvák odešel za roh boudy jako první. Oliva až za ním, ale dávala pozor, aby někde pod břehem na ni nečíhal s ostrým pracovním nářadím v ruce. Přece jen už jednou k tomu došlo, a řekli si příliš důvěrné věci, než aby jí pachatel činu věřil, že ho neudá. Mohl ji nechat vyprávět co ví, a pak se jí v houští nad potokem zbavit. Ale Oliva se dostala k mostku bezpečně, a pana Spěváka už nespatřila. „Půjdeme na výlet na Zdenčinu skálu,“ řekla Oliva Vacínkovi, když na ni zdola z trávy upřel malá černá očka. „Tohle už opravdu není naše věc.“
|
