|
Srpnové bouřky - konec
19. KAPITOLA
Poslední srpnové dny odcházely za daleký obzor, a ve Staré osadě nastalo zvláštní ticho. Vysoké štíhlé borovice nad střechami srubů usínaly a vyhřívaly se na slunci. Nebe zpomalilo běh oblaků, a ranní mlhy se plouhaly od rybníka stále dál a dál do nitra údolí Jordánky. Jen křik výletníků pobíhajících po starém hrádku zůstal stejný jako na začátku prázdnin, ale i ten brzy skončí, a skalní ostroh utichne. Možná jen kytary z trampských doupat ve zřícenině naruší klid pozdního léta, a jejich drnkavé poselství přivolá podzim... V posledních srpnových dnech se při večerních slezinách u První hlídky nad červeným vínem zkoumalo, kam mohl pan Spěvák ukrýt vražednické nůžky, když Olivě tvrdil, že v úkrytu je nůžkám dobře. „Do řeky je nehodil,“ tvrdila Oliva, „mohl ho přitom někdo vidět, nebo plavec na ně u břehu šlápnout. Kdyby se nůžky našly, někoho by napadlo, proč jsou v řece, oznámil by to policii, a kolotoč vyšetřování by se rozjel znovu. To by pro pana Spěváka nebylo dobré.“ „Zakopat taky ne,“ říkal Jeřábek. „To je stejné nebezpečí, že zrovna na tom místě bude někdo hledat poklady. Sázel bych na muzeum. Ale když říkal, že v muzeu nejsou, mohli bychom mu věřit.“ „Poslal je na falešnou adresu v balíčku s falešnou adresou odesílatele. Nůžky tak skončily v hlubinách pošty,“ napadlo Olivu. S tím docent souhlasil, to byl dobrý úkryt. Červené víno s nimi popíjel a západ mlhavého slunce za řekou sledoval i malíř Kotík. Nezapojil se do debaty, vypisoval dvě pohlednice s růžemi. „Poslyš, mazale,“ zeptal se Jeřábek, „ty posíláš dvě pohlednice?“ „Chci pozvat dvě modelky najednou,“ odpověděl Kotík. „Přivezou tašky narvané jídlem, tedy možná, a kromě toho jsem přišel na to, že malovat společně víc figur je dobrý námět. Udělám z nich klubko zmijí.“ „Dvě se ti nevejdou do lože,“ smál se Jeřábek. „Uskrovním se.“ „Nejdřív se modelky sežerou navzájem,“ smál se docent, „a pak si tě dají k večeři. Budeš mít ve srubu veselo.“ Kotík pěkným ozdobným písmem dopsal lákací prosby na zadní stranu pohlednic a zálibně si dílo prohlížel. Potom se otázal: „Odhalili jste, kam se ty prokleté nůžky poděly?“ „Ne,“ odpověděla Oliva. „Asi na to nikdy nepřijdeme. Je to tak lepší.“ Jeřábek přikyvoval. Ale každý by rád věděl, jak to bylo s jejich zmizením. Bylo to takhle: když je pan Spěvák ukradl, utíkal s nimi za mostkem cestou nahoru podle Horního potoka, zatímco Oliva s Adámkovou ošetřovaly během uštvanou Karen. Po cestě narazil na skupinku dívek ohnutých pod objemnými batohy. V čele kráčela starší dáma, na první pohled učitelka nebo mistrová z učňáku. Dívky se zastavily a ptaly místního chataře, zda jdou dobře ke skalnímu městu. Zatímco jim pan Spěvák popisoval směr cesty, podivně si šuškaly. „My jsme z oděvní průmyslovky na puťáku,“ vysvětlila učitelka, „jdeme postupně každý rok od pramene řeky až k jejímu ústí. A teď s úžasem vidíme, pane, že máte na sobě cvilichovou vestu!“ „To je nějaká vzácnost?“ divil se pan Spěvák. Ujistily ho, jedna přes druhou, že je to látka k nesehnání. A jestli by jim vestu neprodal. Že si vedou vzorníčky látek a shánějí staré vzácné látky, které se už nevyrábějí. A vlastně ani nenosí. A že mezi sebou vyberou peníze a vestu zaplatí. Pan Spěvák vzácnou vestu ochotně svlékl. „Co byste mi platily, děvčata, vždyť je to kus z první světové války. Z téhle látky se šily potahy na slamníky. Byla dobrá proti větru.“ „Nebude vám vadit,“ ujišťovala se učitelka, „že ji zničíme? Roztříháme ji na proužky a studentky si vezmou vzorek do sborníčku.“ Slovo „rozstříháme“ pana Spěváka ohromilo. Dostal nápad. Ostatně nůžky v boční kapse jeho kalhot ten nápad dostaly taky a vyzývavě ho zastudily do stehna. „Odneste si s sebou ještě tyhle nůžky,“ řekl honem pan Spěvák. „Našel jsem je v osadě, tady se povaluje krámů, ještě po starých chatařích z dvacátých let. Mohly by se vám hodit.“ Jak pan Spěvák předpokládal, dívky a učitelka byly nadšeny. „Víte, jak je taková starožitnost cenná?“ zvolala učitelka. „Takový dar si snad ani nezasloužíme!“ „Jen si je vemte,“ lišácky potvrdil pan Spěvák. „Ať vám dobře slouží!" „Bude s nimi ve škole stříhat jen ta, která přinese nejlepší domácí úkol,“ navrhla jedna z dívek s takovou vervou, že málem pod svým batohem upadla. Dívkám se návrh zalíbil. Kdyby nebyly na zádech tak zatíženy, radostně by poskakovaly. Líbilo se to i vražednickým nůžkám. Slastně se přimkly k jedné z dívek, když je opatrně balila do batohu, a jen jemně a neznatelně jí vyškrábly do dlaně srdíčko. Nůžky ze stánku opravdu skončily tam, kde jim bude nejlíp, v tom měl pan Spěvák pravdu. Jako důkaz v případu zabití krčmáře Adámka jsou pro kriminálku navždy ztraceny. Vždyť kdo by si pamatoval, jak přesně vypadaly, a která dívka, včetně učitelky, by uměla popsat chatařského důchodce! Nůžky i pan Spěvák zůstanou navždy v bezpečí. Ale v bezpečí nebyl docent Jeřábek. Jednou si vyšel za pěkného sobotního dopoledne za Mexickou hranici do lesa, a na pěšině si ho vyčíhal zemědělec Bezdušek. S lopatou stál před ním jako zjevení, a holé čelo měl orosené. „Hledám chlapa,“ vyrazil ze sebe Bezdušek. Významným pohybem potěžkal lopatu. Docent Jeřábek se zahleděl na pana Bezduška káravým pohledem svých krásných očí, kterým na fakultě srážel na kolena i ty největší studentské nezbedy. „Vždyť už bouřky nejsou, pane Bezdušku, blíží se podzim. Vývoj kumulů a kumulonimbusů včetně postupu atmosférického tlaku bouřkám nesvědčí. Ostatně ráno jsem viděl altocirrus v plném rozsahu obzoru. Velkolepá podívaná.“ „Kumulů…“ oslněně opakoval Bezdušek. „Kolumbonisů…“ Jeřábek navrhl: „Vezmeme to spolu dolů lesem do Lesního baru. Tam se vždycky najde hodně chlapů.“ Objal kombajnéra kolem ramen, sebral mu lopatu s poznámkou, že ji pomůže nést, a Bezduškovi nezbylo nic jiného, než souhlasit a docentovi se podvolit. Kdo by se vzpíral, když se jde do hospody. Tak šli.
KONEC
|
