Srpnové bouřky - 18. pokračování

18. KAPITOLA

Z konvice na plynovém sporáku se začalo pářit. Adámková ji přenesla k pultu a nalila vroucí vodu do prominentního bucláčku. Přidala k tomu cukřík, lžičku a oplatku. Vůně kávy ovládla okolí pultu až k etažérku s cukrovím.

„Pan Spěvák? To je ten chatař, co se navezl ke kriminálce? Ten k nám přichází vždycky první. Dávala jsem mu před chvílí kafe, a odnášel si "Radostný venkov". Někde tamhle bude sedět a číst,“ Adámková mávla rukou ke stolům a řekla si o peníze.

Olivě se krčmářka zdála podezřele jiná. Minule se za pultem choulila sklíčená vdova obklopená policií. Teď zmizel černý šifonový šál, a vzhled uštvané servírky nahradil šibalský ruměnec. Oranžový pruh v rudých vlasech přímo zářil. Co se stalo? Vysvětlení přišlo samo. Adámková se důvěrně naklonila přes pult k Olivě:

„Víte, co je nového, paní Foglová? František mě požádal o ruku. Tak jsme se domluvili, že se nastěhuje ke mně, a budeme bydlet spolu. V zimě nemusím shánět brigádu, říkal František, ať si odpočinu a jsem doma. Vystačíme si s jeho platem. V listopadu mě vezme do Bulharska k moři. František ví o levném ubytování, jezdí tam každý rok. Bude tam snad chladno, ale já na koupání nejsem. Uvidím moře. Alespoň jednou v životě! Kde bych já ušetřila na dovolenou u moře?“

Adámková se za pultem narovnala, jakoby ji bolela záda. Na omluvu dodala se špetkou vdovského zármutku:

„Je to sice moc brzy, dát se dohromady s jiným mužským po tom, co zabili chudáka Viktora. Ale vždyť jsem s ním nežila tak dlouho.  Chataři z osady Přístav příští léto obnoví staré molo, co se muselo rozebrat, když se pod ním utopil ten záletník. Chtějí to oslavit velkou akcí, tak ji spojíme s naší svatbou. Jen mě mrzí, že jsem Viktorovi neudělala řádný pohřeb. Chataři chtěli, aby měli hostinu, ale jiní mi to rozmlouvali. Stejně bych na pohřeb neměla peníze.“

Vzpomínka na chudáka Viktora se Olivě hodila. Chystala si klíčový dotaz, ale nechtěla vdově připomínat chmurné chvíle. Teď nastal vhodný čas.

„Promiňte mi, že se stále vracím k té neštastné události, ale vzpomínáte si, jak to bylo, když váš muž přijížděl na motorce z Poříčí… jak přesně si počínal? Co udělal nejdříve? Převlékl se, nebo vybaloval nákup?“

„Vždycky se nejdřív převlékal, býval i v horku nabalený jako pumpa,“ odpověděla bez rozmýšlení Adámková. „Předtím jezdíval do Poříčí po lávce, to byl nalehko, ale lidi si stěžovali. Chudák Viktor kvůli lidem musel zajíždět až do Borové na most. Po ránu od řeky táhne studený vítr, měl strach z prochladnutí, tak se navlékal do silné větrovky a manšestráků.“ Ukázala dozadu do boudy. „Nejdřív tam na tu štokrdli odložil batoh. Potom odtlačil motorku na místo. Šel se dozadu převlíct, a já jsem zatím z batohu přendavala párky a klobásy do ledničky, a pečivo do šuplat. Naposled se nosí noviny na stolek, aby si je štamgasti brali. Zároveň bych obsluhovala, kdo by dopoledne přišel.“

„Pokud jste musela třeba k tomu zubaři, jak by to probíhalo?“

Adámková se musela zamyslet.

„Nejdřív by Viktor odložil nákup na štokrdle. Potom by odvezl za roh motorku. Převlékl by se a ukládal nákup do krámu.“

„A kdyby už byl někdo ve stánku a čekal na občerstvení?“

„To by musel počkat,“ řekla rázně Adámková. „Musel by čekat, až se zboží uloží a obchod otevře. To se nedá nic dělat, když tu nejsem.“

Kasa zašramotila, hovor skončil.

Stoly před stánkem byly volné. Jen poblíž tavolníkového plotu trávila občerstvovací přestávku rodinka výletníků, a kolem největšího stolu se chataři domlouvali na budoucí sešlosti. Nahoře na větvi nad stolem se pohupovala dřevěná tabulka s umně vyřezanými slovy REZERVÉ OSADY ŠANGHAJ. Na zadní stěnu tabulky někdo černou fixou načmáral NEUZNÁVÁ SE NAVĚKY.

Oliva se s kávou, tlumokem a Vacínkem složila tam, kde s Krouckým seděli posledně. Ať se rozhlížela jak chtěla, pan Spěvák nikde. Nejspíš před ní utekl, když ji zahlédl procházet mezi tavolníky do krčmy. Mimoděk řekla nahlas:

„On mi lhal. To ráno ve stánku probíhalo jinak. Pan Spěvák někoho kryje, to už je jisté.“

Řeka souhlasně zašplouchala. Možná její vlnky rozdováděl vítr, možná za rákosím proplouvali vodáci.

Bylo po jedenácté hodině, když Oliva zklamaně opouštěla stánek. Vrátila hrneček a lžičku, rozloučila se s Adámkovou, a vykročila k mostku přes Horní potok. Mostek ale nepřešla. Pěšinkou po zarostlém břehu obešla stánek, a i když se to Vacínkovi nelíbilo, vstoupila do smrkového lesa. Ani by tady k vraždě dojít nemuselo, prostředí je strašidelné už od pohledu. Pavučiny a temné stíny. V takovém lese si ani otrlý tramp spacák na zem nehodí.

„Za zadní stěnou stánku se to stalo,“  zašeptala pro sebe Oliva, „jak říkal Kůrka. Tady za stánkem pod těmi proschlými smrky.“

Bezmyšlenkovitě prohlížela závěje rezavého jehličí kolem sebe, aby snad náhodou objevila místo činu s prolitou krčmářovou krví. Jak se tak otáčela se skloněnou hlavou, ozval se tvrdý mužský hlas:

„Copak to hledáte, paní Foglová?“

Těsně za ní stál pan Spěvák.

Srpnové bouřky