|
Srpnové bouřky - 17. pokračování
17. KAPITOLA
První Jeřábkova slova, když plný obav a zvědavosti dorazil po odjezdu kriminálky ke dveřím První hlídky, byla následující: „Jak dopadl pohovor s kriminalistou? Budeme sdílet vězeňskou celu?“ „Zatím neví o nás nic,“ odpověděla Oliva. Ale neznělo to přesvědčivě. „Ale co je horší - Vacínek tajně sebral Kůrkovi lezečku s růžovou šňůrkou, kterou jsem uvedla do výpovědi, a odnesl ji do pelíšku u dveří. Kroucký si toho snad nevšiml. Pokud všiml a tají to, jen aby získal čas na získání dalších informací, je s námi konec. Růžová šňůrka! To je důkaz, který nás může potopit.“ Docent Jeřábek se zatvářil tak vážně, až jeho nadpozemsky krásné oči ztemněly. „Olivo, uvědomuješ si, že hra na uraženou svědkyni nás přivede do kriminálu? Nemohl bych učit na fakultě, kdybych dostal třeba jen podmínku. Víme přece, co je naše občanská povinnost, pokud jsme svědky zločinu. To jsme nesplnili. Navíc jsme pomohli vrahovi k útěku.“ Oliva s tak chmurnými vyhlídkami do budoucnosti nesouhlasila. Snažila se docentovy obavy vyvrátit tvrzením, že jejich podíl na událostech se dá těžko vysvětlit, natož dokázat, ale to také neznělo přesvědčivě. „Nepochybuji o tom, že se všechno kolem Adámka seběhlo tak, jak mi popsal Kůrka,“ řekla Oliva. „I když Kůrka mohl Adámka kvůli jejich obchodům zavraždit nůžkami ze stánku, a svůj čin svést na jiného. Ale mluvil o tom, že Adámek na vraha volal, že si je vystříhá. Potom se objeví výstřižky pod stolečkem vedle pultu. Jeden z těch výstřižků pocházel ze dne, kdy k události došlo. Kůrka do krčmy nechodil, aby ho nikdo neviděl s Adámkem pohromadě. Tohle pravidlo by musel porušit. Pan Spěvák dostává „Radostný venkov“ jako první. Jak by mohl Kůrka před panem Spěvákem „Dívku pro tento den“ někde u stánku vystřihovat? To nejde dohromady…“ „Mám v tom zmatek,“ řekl Jeřábek, ale zdálo se, že ho slova Olivy utěšila. „Skočím do Oklahomy najít něco k jídlu, a dáme si svačinu, co říkáš? Čaj a topinky s něčím navrch, to bych rád. Tvoji špajzku už asi dnešní hosti vyjedli.“ Oliva souhlasila. Zdálo se, že volný čas na přemýšlení teď potřebuje. Jeřábek odkvačil nahoru ke svému srubu. Odpolední slunce se schovávalo v mlhavé oblačnosti, a vítr od řeky byl srpnově chladný. Oliva zašla do chaty připravit svačinu, a ze skříně si vzala teplý šál. Než se Jeřábek vrátil, čaj byl uvařený a topinky na stole. Průběh kriminálního činu v krčmě U Přístavu byl také pohromadě. „Kůrkovi věřím,“ opakovala Oliva, když zasedli ke svačině, „protože jeho verze odpovídá průběhu času. V Kůrkově svědectví Adámek přijel s nákupem dříve než obvykle. Proto ho uviděl už převlečeného do domácího, a což nevěděl, s připraveným podílem v kapse vesty. Naopak ve svědectví pana Spěváka přijel Adámek s nákupem později, ale hned mu přinesl ke stolu turka a noviny. Kdy se převlékl? To pan Spěvák prý netuší. Ale co tedy pan Spěvák od stolu sledoval, když ještě neměl noviny? Musel vidět Adámka, jak mu od pultu nese hrnek. To vidí všichni, co si něco objednají. Pan Spěvák by si určitě všiml, že začal prodávat v oblečení na motorku. Ale kdyby se Adámek už převlékl, a turka a noviny mu přinesl v domácím, celá scéna by neodpovídala časově.“ Jeřábek z toho výkladu byl nesvůj. Otázal se: „Z toho plyne co?“ Blížil se triumf Olivina pátrání. I slunce se v té chvíli vynořilo z oblaků a vítězně ozářilo krajinu. „Z toho plyne, že pan Spěvák někoho kryje. Třeba dlouholetého kamaráda. Musí to být někdo důležitý, když riskuje křivé svědectví. Byli v tom stánku sami dva. Pan Spěvák a zatím neznámý kamarád. Určitě chatař, protože Kůrka ho tak popsal.“ „Někoho kryje - to zní velice dobře!“ souhlasil Jeřábek. „Ještě mě napadlo,“ pokračovala Oliva. „Že by do příběhu dobře zapadalo, kdyby vrahem Adámka byl sám pan Spěvák.“ „Nesmysl,“ pokáral ji Jeřábek. „Copak by ten člověk pomáhal kriminálce a byl jí pořád na očích? Nemohl by se spolehnout, že se neprořekne. Ten pravý vrah je už dávno za horama. Jako Kůrka s tou básnící krasavicí.“ „Musím s panem Spěvákem mluvit, jinak nebudu mít pokoj,“ vzdychla Oliva. „Zítra vezmu Vacínka na výlet do Přístavu a k Hornímu potoku. Musíme být v krčmě brzy, abychom ho zastihli.“ „Hlavně mu neříkej, že sis myslela, že vrahem je on sám,“ radil Jeřábek. „Aby se neurazil.“ Vacínek si po celou dobu hrál před chatou s Kůrkovou lezečkou. Jakmile uslyšel od Olivy slovo výlet, podezřívavě se podíval na docenta Jeřábka a začal lezečku zahrabávat pod pelíšek.
|
