|
Srpnové bouřky - 16. pokračování
V podobě svazku blesků pod bouřkovou oblačností proběhlo Olivě hlavou, jak mohl pes lezečku znovu sebrat. Blesky napověděly, že to udělal snadno. Kůrka včera přišel, hodil kletřík k židli u stolu, kde trucoval Vacínek. Lezečky (tedy i tu, co Olivě u skalní skrýše vypadla z ruky) měl Kůrka po horolezeckém způsobu přivázané za tkaničky navrch kletříku. Dnes dopoledne, když přišli s Karen k První hlídce na oběd, hodil Kůrka kletřík znovu ke své židli do Vacínkova dosahu. Kdo by si všímal, co si pejsek pod stolem žužlá. Vacínkovi stačilo překousnout tkaničku, odnést botu do pelíšku, a milovaná lezečka byla jeho. V téhle chvíli bylo kriticky nutné udržet pohledy kapitána Krouckého dál od dveří chaty. Naštěstí Kroucký seděl zády k chatě, a na psí pelíšek neviděl. Tedy pokud by se neotočil. Oliva jako v rozmýšlení vstala a popošla k zábradlí nad údolím. Aby ji Kroucký musel očima sledovat. Zahleděla se na kopce nad údolní částí Staré osady směrem k Lovčím dolům a předstírala, že se snaží na události rozpomenout. „Víte, pane kapitáne,“ začala zvolna, „tam v Lovčích dolech to byl strašný zážitek. Sám jste mi tehdy říkal, a byla to správná připomínka, že v takové šokující chvíli se nemohu spolehnout na svůj úsudek. Na to, co vidím před sebou. Pamatuji si Adámkovo oblečení, ale vzpomínka na tu krev,“ Oliva zachvěla hlasem, ale opatrně, aby citový výlev nepřehnala, „je příliš drastická. Následující dny jsem se snažila hrozné vzpomínky v sobě utlumit, zahnat, zapomenout… Teď si nejsem jistá, jestli to, co jsem zažila, byla skutečnost. Ale sám jste mě na možné halucinace ze šoku upozornil.“ Kroucký souhlasně přikyvoval. „Je mi to jasné, paní Foglová. Například - žádnou botu jsme na místě činu nenašli. Už to bylo divné a mířilo proti vaší výpovědi. Ten zmizelý mrtvý horolezec - kdyby se ho snažil někdo odtáhnout, i přes silný déšť by pod převislou stěnou zůstaly stopy. Vaše výpověď měla silně nereálné body, a do toho muž v pracovním obleku s lopatou - po tom také nezůstaly stopy.“ Oliva souhlasila. „Dnes už si nejsem jistá, co jsem vlastně viděla, a nová výpověď by vypadala jinak. Jenom skutečnosti. Jenom to, co bylo naprosto reálné. Tělo Adámka a dost.“ I přes usilovnou snahu zamést původní svědectví do kouta, Kroucký nebyl ochotný ho jen tak odložit. „Paní Foglová, chápu, že světelné skvrny a stíny Adámkova těla mohly ve tmavé rozsedlině vyvolat dojem dalšího těla. Chápu, že se před bouřkou stmívalo, a členité okraje skal vypadaly jako postava muže s lopatou. Ale na druhou stranu právě ve vašem případě si myslím, že ty představy mohly mít reálný základ. Pochopte, já dnes nic jiného, než vaši výpověď v ruce nemám.“ Kroucký si zklamaně povzdechl a dodal: „Přišel jsem za vámi, abych se dozvěděl víc o tom horolezci, a nakonec přijdu i o základní popis situace krátce po činu.“ Zavřel desky a povstal. Vacínek v pelíšku rovněž povstal a lezečku uchopil do zubů. „Měl jsem se hned na místě o toho mrtvého horolezce zajímat,“ zalitoval Kroucký. „Posuzovat to, jako kdyby se vám jeho tělo jen nezdálo. Tehdy jsem měl rozhodit sítě mezi lezce. Kdo z nich chybí, co kdo kde provedl, a podobně. Zmátlo mě těch pět tisíc, co měl Adámek v rybářské vestě. To mě táhlo soustředit se na podezřelé kšefty. Ty peníze dostane Adámková v dědictví.“ Oliva se neodvážila na Vacínka podívat, aby Kroucký nesledoval její pohled. Naopak ho upozornila, že muži, kteří čekali dole na dřevařské cestě u policejních vozů, na něj mávají. Nejspíš požadují, aby si s návštěvou u kafe pospíšil. „Označíte případ jako neobjasněný?“ zeptala se Oliva a snažila se vypadat zkourmouceně. „To bych nerad. Ještě mám možnosti. Musím prověřit toho chataře, co Adámkové najednou tak snaživě pomáhá s provozem stánku. Můj místní pomocník, pan Spěvák, ho dobře zná, tak mi s vyšetřováním pomůže. Škoda, že pan Spěvák trvá na jistotě, že s ním ve stánku ten den dopoledne nikdo nebyl. Byl bych raději, kdyby se vaše a jeho svědectví z hlediska důvěryhodnosti prohodila. To bych měl dobrý odraz pro vyšetřování. No, nebudu zdržovat, už půjdu.“ Kroucký poděkoval za pohoštění a s Olivou se loučil. Vacínek ho pozorně sledoval. Počkal, až host od stolu vykročí podle chaty k pěšince do údolí, popadl do zoubků Kůrkovu lezečku a vlekl ji na rozloučenou Krouckému ukázat. Aby za odměnu dostal pochvalu a příslušný výkřik „to je šikovný pejsek, přinesl botičku!“. Oliva byla rychlejší. Stačilo pár kroků od zábradlí k pelíšku. S laskavými slovy „kam se chystáš, Vacínku?“ se hbitě sehnula, překryla lezečku dlaní a jediným pohybem odtrhla od tkaničky růžovou šňůrku. Zpuchřelá tkanička a nedbale navázaná drhaná šňůrka to bez protestu usnadnily. Odtržením růžové šňůrky zmizela Kůrkova lezečka ze seznamu nalezených stop a stala se bezvýznamnou. Takové lezečky nosí do stěn ve skalním městě skoro každý horolezec (kromě Šenberka ovšem), a snadno je může ve skalách poztrácet. Kdo dokáže, že tahle pochází z místa činu… Kroucký na vyskakujícího Vacínka a botu v jeho zubech významně ukázal a řekl: „Vidíte, paní Foglová, odtud zřejmě pochází představa chybějící sportovní obuvi u toho mrtvého horolezce. Pes vám ve skalách přinesl klacek, to psi dělají, a v šoku z mrtvoly Adámka se vám propojily dva příbuzné vjemy.“ Oliva omluvně rozhodila ruce (dávala pozor, aby z dlaně nepustila růžovou šňůrku), zatvářila se provinile, její pohled do očí Krouckého věnoval závěrům pana kapitána obdiv a uznání, a pak konečně nezvaný host opustil území První hlídky. Sestupoval pěšinkou po svahu dolů k autu. První, co Oliva udělala, když osaměla, byl rychlý odchod do chaty. Z poličky nad palandou vzala vyplétaný košíček se šitím po mamince. Růžovou šňůrku vmotala do chomáčku mašliček a stužek do vlasů. Zavřela ozdobné víko, uložila košíček na poličku, a teprve potom si oddechla. „Vy jste tomu dal, Vacínku,“ řekla psíčkovi, který ji od prahu sledoval a nabízel paničce lezečku ke hrám. „Tu věc si můžete ponechat, ale nekousejte ji, prosím. Kůrka se bez ní nějaký čas obejde, ale jsem si jistá, že se k nám brzy vrátí.“
|
