|
Srpnové bouřky - 15. pokračování
Bylo to něco jiného, než letmá kresba modelky pózující na pařezu, podstrčená za dvě stovky pod stolem v restauraci U nádraží. Byl to nádherný obraz. Temný, v hloubce pozadí padající do ještě větší tmy. Obrazu dominoval oheň plápolající na zuhelnatělých polenech, a všechny tvary a obrysy malovaly odlesky jeho plamenů ve všech barvách ohně. V popředí poloseděl Kůrka, a v náručí a přes nohy mu leželo štíhlé tělo Karen. Jejich ramena a hlavy se stáčely k sobě a zdálo se, že se musí každým okamžikem setkat a políbit. Kůrku vykreslily plameny mužněji, než je ve skutečnosti, a také básnířce přibylo na ženskosti. V průhledu ohně byla nezřetelně vidět veranda Mexické hranice a pod ní starý muž, štípající dříví na špalku. Byl to obraz, který si na výstavě zaslouží vlastní stěnu. Kotík ho pečlivě zabalil, převázal provázkem, a řekl: „Odnesu ho do Poříčí. Snad bude ten člověk doma, nebo se za ním zastavím v práci. Držte mi palce, ať přinesu peníze.“
16. KAPITOLA
Kotík peníze přinesl. Vrátil se po poledni, kdy horolezec Kůrka a básnířka Karen poobědvali s Olivou a Jeřábkem ze zbytků Střechova nákupu. V těchto dnech bujel společenský život u První hlídky na plné obrátky. Kotík se do Staré osady vrátil bez obrazu, ale v povznesené náladě. Na hruď tiskl obálku s penězi a několikrát opakoval „utrženo jest“. Společnosti u venkovního stolu oznámil, že nový majitel obrazu „jak ho zmerčil, šmátnul do štrozoku.“ Vyplatil malíři nejen slíbených dvacet tisíc, ale na cestu přidal láhev slivovice. Kotík se na oslavu dobrého prodeje zastavil v Lesním baru, a tudíž se mu oči leskly více než radostně. „Čestně se rozdělíme, mládeži,“ prohlásil významně, „a potom vy dva, Karen a Kůrko, odsud vypadnete co nejdřív.“ Radost byla na obou stranách. Také Oliva byla spokojená. Jenom Jeřábek znejistěl. Podíval se přes zábradlí dolů do údolí a prohlásil: „U Jordánky něco hučí. Přijela návštěva.“ Po dřevařské cestě přijížděly a posléze pod svahem zaparkovaly dva temné vozy. Jejich dveře se postupně otvíraly a z nich vystupovali muži. „Kriminálka? Zrovna teď?“ překvapeně hlesla Oliva. Kůrka vykřikl něco, co vykřikují lezci, když se ve stěně jediný možný pískovcový chyt začne drolit. Karen vyskočila od stolu a s nadějí pohlédla na Olivu. „Co máme dělat, paní Foglová?“ Oliva se vzpamatovala. „Utéct. Musíte okamžitě utéct.“ Rozpřáhla ruce, jako když matka shání děti do houfu: „Utíkejte k Mexické hranici. Přejděte kopec do skalního města a nastupte v turistickém centru do autobusu. Mezi turisty a horolezci se ztratíte, nikdo si vás nebude pamatovat. Do Poříčí nebo na nádraží už nesmíte chodit.“ „Já mám doklady a všechno s sebou,“ řekla Karen. „Můžu zmizet kamkoli. Třeba jet k moři. Naši jsou na to zvyklí.“ „Dobře, ale teď rychle.“ Uprchlíci dostali od malíře příslušnou odměnu za práci modelů, Karen k tomu letmý polibek na rozloučenou, a Kůrka popadl kletřík. Společnost se rozprchla. Nejhbitěji z ní pádil Jeřábek ke své Oklahomě a těšil se, až za sebou zabouchne dveře. Kotík pospíchal travnatou pěšinou ke svému srubu a přeříkával si, co všechno má pro Karen zabalit do gobelínové tašky. Rozhodl se, že ze svého podílu za obraz jí něco přidá na cestu, když má tak velkou naději, že se jí zbaví. Po nějaké chvíli se kapitán Kroucký vyšplhal z údolí k První hlídce, udýchán a mírně zarudlý, Oliva volně odpočívala u stolu, knihu v ruce a četla si. Venkovní stůl by sklizený. Jen uprostřed v kameninové vázičce žlutě svítila snítka janovce. Před chatou ani stopa, že by se tu konala obědová sešlost, nebo pobíhali prchající chataři. Oliva zvedla hlavu od čtení a překvapeně vstala. „To je vzácná návštěva,“ zvolala. „Dobrý den,“ řekl Kroucký mezi dvěma výdechy. „Mně jste tu nečekala, paní Foglová, viďte?“ „To ne,“ přiznala Oliva. „Copak jste případ Adámek ještě neuzavřel?“ „Mám s tím starosti. Paní Foglová, dáte mi trochu vody? Musím se napít,“ požádal Kroucký. „Jak to vy osadníci děláte, když se musíte pořád škrábat do těch strání tady? Tohle bych nevydržel.“ Oliva se zasmála. Neustálé „škrábání do strání“ bylo tajemství štíhlosti chlumských osadníků. Její úsměv pokračoval otázkou: „Právě se chystám uvařit kávu. Dáte si se mnou, pane kapitáne? Nemám na chatě vhodné zákusky, ale snad vám přijdou vhod máslové sušenky?“ Prostý zdržovací manévr. Kroucký souhlasil, že by kávu rád a ztěžka se posadil na židli, na které před chvíli doobědval Kůrka. Ještě drobečky na stole po něm zbyly. Oliva šla do chaty, aby dala konvici na vařič a připravila hrnečky. Zdržovací manévry byly v plném proudu. Když před Krouckého postavila parádní hrnek s horkou kávou, jen koutkem oka zahlédla, jak mezi chatami pospíchá Kotík nahoru k Mexické hranici a v náručí objímá gobelínovou tašku. Zdálo se, že útěk probíhá podle plánu. „Sladíte, pane kapitáne?“ velmi sladce nabídla Oliva cukřík. Kroucký zavrtěl hlavou a řekl: „Cukr do kávy nemusím, ale od vás, paní Foglová, bych potřeboval osladit život.“ „To snad ne,“ podivila se Oliva a přisedla ke stolu. Svoji kávu si osladila a nabídla talířek s máslovými sušenkami. „Byl jste si přece jistý štamgasty z Nuslí, že v kritický den byli na výletě ve skalním městě, vylákali Adámka do Lovčích dolů a z neznámého důvodu se ho zbavili.“ „Tenhle směr pátrání už padl,“ vzdychl Kroucký. „Když jsme dali dohromady svědectví a sestavili časový plán, navzájem si poskytovali drobná alibi. Hlídač na parkovišti s nimi měl rozmíšku. V restauraci se hlučně nemohli dohodnout, co si objednat, tak si je tam pamatovali. Jeden z nich vybafnul na turistku na jiné straně lesa, a ta si potom stěžovala v informační budce na sexuální napadení. Různá svědectví máme, a máme jich hodně. Štamgasti nemohli doběhnout do Lovčích dolů a vrátit se v použitelném čase zpátky do aut na parkovišti. Taky je tu problematické spojení s Adámkem. Neměl vlastní mobil, se ženou měli společný, ukládají ho u pokladny. Pachatele musím hledat jinde.“ Oliva vychovaně upíjela kávu a ze svého místa u stolu, to je nejblíž kmeni pokroucené borovice, zahlédla, jak se Kotík spokojeně vrací domů od Mexické hranice. Zeptala se: „Proto jste přijel za mnou? Ale jak vám mohu pomoci?“ Kroucký vytáhl z tašky černé kožené desky a položil je rozevřené na stůl. „Řekl jsem si, že musím začít od začátku. To znamená, od vaší výpovědi. To byl první počin v tomhle případu. Víte, paní Foglová, tam v Lovčích dolech za bouře byla situace příliš napjatá, myslel jsem si, že najít pachatele bude snadné. Ale případ Adámek je složitější. Vaše svědectví je to jediné, co mi z celého vyšetřování zbylo.“ „Ale označil jste mě za nevěrohodného svědka…“ Kroucký přátelsky pohladil Olivě ruku, kterou měla položenou u hrnečku na stole, hned se zase stáhl, uchopil kožené desky a řekl: „Že už se na mě nezlobíte? Písemné vyjádření jsem vám k vaší výpovědi nedal, tak se na mě ani zlobit nemůžete. Trochu spolupráce, o to vás teď žádám.“ Oliva se zatvářila, jakoby zaslechla ze švýcarské dáli hlas doktora Šimečka: bacha na něj, Foglová! Jste v pasti. Teď mi předveďte, co jste se v mé kanceláři naučila! „Nevím, jak si tu spolupráci představujete, pane kapitáne,“ řekla nejistě, jakoby jeho autoritě podléhala. Kroucký začal listovat v dokumentech. Chtěl, aby mu znovu potvrdila, co v Lovčích dolech zažila, když našla dvě těla ležet na zemi ve skalní díře. A zopakovala svědectví o přítomnosti chlapa s lopatou. „Začneme tím, že jste utíkala dolů roklí před bouřkou, a váš pes přinesl cizí sportovní botu. Tady to mám: obnošená, černá, s barevnými proužky, tkanička přetržená, doplněná růžovou šňůrkou. Podle vašich slov takhle začal váš vstup do Adámkova případu.“ Kroucký začal v deskách listovat, zaujatě se probíral svými papíry, a Oliva se mimoděk ohlédla po Vacínkovi. Bílý pejsek spočíval ve svém pelíšku u dveří chaty. Nebyl sám. Packy měl majetnicky položené na silně obnošené botě, a ve psích očkách radostný výraz teď mi ji nevezmeš! Byla to Kůrkova černá lezečka s barevnými proužky. Růžová drhaná šňůrka zářila do všech stran. Olivu napadlo, že nastal čas předstírat infarkt.
|
