|
Srpnové bouřky - 14. pokračování
15. KAPITOLA
Další den po dlouhém výletě do záhadného jámského údolí Vacínek trucoval. Zlobil se na paničku, že musel pobíhat dalekými lesy a kvůli jejímu rozmaru poskakovat neschůdnou divočinou. Bolely ho tlapky, a dobroty snědl Kůrka. Vacínek sežral ranní dávku granulek a místo do měkkého pelíšku zalezl pod venkovní stůl pokračovat v trucování. Oliva neměla na Vacínkovy vrtochy čas. Před polednem dorazil Střecha s nákupem, s ním přišel docent Jeřábek. Rozhodlo se, že k obědu budou chalupářské špekáčky, a Jeřábek šel rozdělat oheň v ohništi vedle chaty. Venku bylo hezky a slunečně, po modrém nebi nad zbořeninou Hrádku putoval závoj bílých obláčků, a vršky borovic pod skalní stěnou se houpaly podle větříkova přání. Jak Oliva předpověděla, brzy se u První hlídky objevil Kůrka s kletříkem a nejistým úsměvem. V poledne se už u oběda sešli všichni. Oliva, horolezec Kůrka, Jeřábek, malíř Kotík, ten přivedl básnířku Karen. Zatímco se dole pod stolem Vacínek nadšeně tulil ke Kůrkovým teniskám, Karen se stejně radostně přimkla ke Kůrkovi. Malíř Kotík se při pohledu na jejich přítulnost kabonil, ale závist jenom předstíral. Mluvilo se o tom, že Kůrka musí zmizet někam, kde ho kriminálka nebude hledat. Nejlépe i s Karen, protože pokud se prozradí, že nůžky z krčmy U Přístavu byly vražednou zbraní, zasáhne vyšetřování i ji. Od Karen povede pohodlná vyšetřovací cesta rovnou ke Kůrkovi. Pokud se tedy nenajde starší chatař, o němž Kůrka přísahá, že Adámka zabil. Ale právě to, že Kůrka přemístil tělo na kolečku do Lovčích dolů, bude u trestního soudu jistě považováno za jasnou vinu. Odstranit z dosahu kriminálky zednické kolečko, to bylo snad jediné, co se Kůrkovi povedlo. Mazaně ho odložil u jedné pobořené chaty, kterou se někdo pokoušel znovu postavit. Byla tam hromada stavebního materiálu, a zednické kolečko se v kopřivách vyjímalo přirozeně a zapomenutě. „Hned bych odjel za kamarádem pomáhat mu s horskou chatou. Jenomže nemám peníze,“ kvílel Kůrka. „Potřebuju pět tisíc, co jsem měl dostat od Viktora. A peníze na letenku.“ Karen se obrátila na malíře: „Jendo, nemohl bys prodat obraz?“ „To bych mohl,“ řekl Kotík. „Jeden frajer z Poříčí po mně pořád chce obraz, který mu nechci namalovat. Dá mi za něj, co si řeknu. Říkal, že klidně i dvacet tisíc.“ „Jaký obraz?“ zajímal se Jeřábek. Kotík odpověděl, že nestydatý. „Nestydatý obraz?“ opakoval Jeřábek. „To je problém?“ „Já takové scény nemaluju.“ Karen položila dlaň na Kotíkovu ruku a pohlédla mu do očí. „Kvůli Kůrkovi a mně bys snad mohl?“ Kotík se ošil, ale když viděl, jak se na něj všichni s nadějí dívají, neochotně souhlasil. „Když mi Karen a Kůrka postojí… tedy poleží modelem…Ale jenom proto, že na mě tlačíte.“ Bylo rozhodnuto. Hned po obědě se začalo s přípravou malování. „Potřebuju oheň. Ten rozděláme u Mexické hranice, tam se mi to líbí,“ rozhodoval Kotík. „Taky potřebuju asistenta na udržování toho ohně. Někoho rozumného.“ „Co Harry?“ navrhl Jeřábek. „Ten je k udržování ohně rozumný.“ „Harry je ženatý muž,“ zamítl Kotík. „Musí to být někdo, kdo se umí ovládat.“ Vybrali kovboje Střechu. Vychoval dvě dospělé dcery, tak ho jistě malování nestydatého obrazu nepřekvapí. Nastala rušná měsíční noc. Skoro nikdo nespal, nebo jen pár hodin. Kůrka s Karen se uložili za svítání do jednoho spacáku na verandě malířova srubu, stuleni k sobě jako Vacínek s teniskou. Když slunce ozářilo skalní stěnu Chlumu, a Oliva s Jeřábkem snídali venku před První hlídkou, Kotík přinesl hotový obraz. Dostal hrnek čaje a chléb s pomazánkou. Po snídani postavil obraz na venkovní stůl a obřadně stáhl obal. Oliva s Jeřábkem pohleděli na malbu a zůstali v úžasu. Jeřábek po chvilce pronesl: „Tohle mít pověšené na stěně v ložnici, tak týden neusnu.“
|
