|
Srpnové bouřky - 13. pokračování
14. KAPITOLA
Docent Jeřábek byl celý nesvůj. Blížil se podvečer, a Oliva se psem nikde. Nebe nad Chlumem se zatáhlo a v dálce hřímalo. Jenom dvakrát, znělo to jako když se z náklaďáku sype štěrk, ale bylo to znamení bouře, což Jeřábka vystrašilo. Z verandy svého srubu viděl na východní stěnu První hlídky a mezi větvemi pokroucené borovice i na plácek před chatou, a tam stále pusto a prázdno. Jeřábek v neklidu přecházel po verandě a nevěděl, co dělat. Vyhlásit povinnost pátrání po Olivě pro všechny dospělé a hledání schopné muže Staré osady? Nebo na špičku střechy Mexické hranice umístit svítící maják, aby osadnice trefila domů? Zrekvírovat psy v osadě a sestavit z nich čmuchací rojnici? Začalo poprchávat. Když byl v nejhorším rozpoložení, Jeřábek konečně spatřil dole na travnaté pěšině pod Kotíkovým srubem přicházet Olivu s tlumokem a Vacínkem. V jedné ruce nesla láhev, zřejmě nabrala pro sebe a Vacínka čerstvou vodu ve studánce. Vacínek se schlíple a vzdorně vlekl za ní. Jeřábek strhl z věšáčku za dveřmi pláštěnku s medvídky (po své třetí manželce), ve spěchu zamkl srub a pospíchal stezičkou mezi borovicemi dolů k První hlídce. Doběhl k otevřené chatě, zrovna když Oliva rozsvítila lampu. Dávala vařit vodu na kávu, zatímco Vacínek byl uložený na palandě na patchworkové dečce a trucovitě otáčel hlavičku ke zdi. První Jeřábkova otázka byla: „Tak co, Olivo, zabloudila jsi?“ Oliva odpověděla s lehkostí, s jakou se sdělují samozřejmé věci: „Samozřejmě. V Jámě zabloudí každý. Nejsou tam žádné pěšiny, zato hodně zrádných odboček. Přistihl mě jeden lesák. Nejdřív hrozil pokutou za volný pohyb v přírodní rezervaci, ale pak mě vyvedl na značenou stezku.“ „A co ten horolezec? Našla jsi ho?“ „Setkali jsme se. Přijde zítra na oběd.“ „To ti slíbil?“ „Neslíbil. Vlastně to není jisté. Ale hlad a vidina plného talíře ho jistě přižene. Možná, že i vzpomínka na Karen.“ Do okenních tabulek zprudka zaduněl déšť. Setmělo se. „To jsem ráda, že jsem stihla doběhnout domů,“ vzdychla Oliva. „No, a co,“ Jeřábek byl už netrpělivý. „Zabil Kůrka toho krčmáře? A čím to udělal?“ Oliva pokrčila rameny. „Vlastně nevím. Je to zamotané. Kůrka byl podle jeho slov jen svědek činu. Adámka zabil starší chatař, který po činu Kůrkovi předal vražedný nástroj - budeš se divit, docente, ale byly to ty nůžky, co měla Karen v úschově. Jak je ukradli v krčmě U Přístavu. Kůrku nenapadlo nic chytřejšího, než Adámka odvézt na kolečku do úschovy v Lovčích dolech. Když mě tam uviděl procházet, myslel si, že odbočím pod skály, tak dělal mrtvého, aby podezření svedl na pana Bezduška. Ten se tam potloukal, protože zabloudil.“ „Ale to nebyl špatný nápad,“ chválil Jeřábek. „Svést vraždu na známého šíleného kombajnéra.“ „Kdyby kapitán Kroucký netrval na tom, že těch pět tisíc v Adámkově kapse ukazují na pachatele z jiných kruhů,“ řekla Oliva, „určitě by pan Bezdušek byl první na seznamu podezřelých. Ale mně se nevěřilo. Nebudu se tím případem už dál zabývat.“ Jeřábek se na Olivu významně podíval. Nebudeš se zabývat? Ale Kůrku jsi na oběd pozvala… Oliva jakoby četla jeho myšlenky. „Jenom si ještě zjistím pár okolností.“ Kývla hlavou na stůl, kde ležely noviny „Radostný venkov“. „Zastavila jsem se před chvílí u Střechy. Zítra ráno pojede s dvoukolákem na nákup, tak aby mi vzal nějaké zásoby. A půjčila jsem si u něj tenhle deník.“ „Je tam stopa k případu, kterým se už nebudeš zabývat?“ Oliva přešla jemnou ironii. „Ten lesák mi řekl: Tady v Jámě je krásná příroda, ale má i druhou stranu. Jeho slova mi stále zněla v hlavě. Mají druhou stranu. Tak mě napadlo, že jsem se příliš zaměřila na zlomyslně vystříhané křížovky bez legendy, a nepodívala se, co je na opačné straně vystříhaných křížovek. Navíc Kůrka mi tvrdil, že Adámek volal na toho chataře, že si něco vystříhá a mával prý těmi osudnými nůžkami.“ „Tak si to najdeme,“ řekl Jeřábek a začal „Radostným venkovem“ pečlivě listovat. Potom překvapeně mezi stránky zíral, a nakonec tu hledanou Olivě ukázal. Z opačné strany vyplňovala rozměry rámu křížovky pravidelná každodenní fotografie „Dívky pro tento den“. Od počátku vydávání deníku v něm každý den jedna nová dívka svým úsměvem těšila zkroušená mužská srdce. Zpočátku velmi spoře oděná, až skoro vůbec, ale když v redakci zavedli rubriku pro dětské čtenáře, oblékli „Dívku pro tento den“ alespoň do plavek. „Dva dospělí mužové se pobili nůžkama kvůli obrázku v novinách?“ zajásal Jeřábek. „To jsem tedy nezažil! To by ani moji jankovití studenti nedokázali.“ „Ale není to jisté,“ váhala Oliva. „Není jisté? Kdo by si vystřihoval křížovku bez legendy, když si může vystřihnout krásku v bikinách?“ „Ale Kůrka tvrdil, že nůžky měl Adámek, a že on chtěl stříhat.“ Jeřábek byl rozdováný jako ti studenti a neprozřetelně zvolal: „Tak si toho chataře vypátrej a zeptej se ho, kdo chtěl stříhat!“ Vzápětí se vzpamatoval a svého zvolání litoval. Oliva totiž hrdě zdvihla hlavu a prostě, ale rozhodně řekla: „Však já si ho najdu.“
|
