Srpnové bouřky - 12. pokračování

13. KAPITOLA

Oliva rozvazovala béžovou šňůru nahoře na tlumoku.

„Přece bych vám neublížila, pane Kůrko. Nic neriskujete tím, že mi povíte, jak to bylo.“

„Mám hrozný hlad,“ řekl Kůrka. „Ale Viktora Adámka jsem nezabil. Vlastně si naběhl sám!“

 Kdyby se Kůrka neostýchal, pomáhal by Olivě vytahovat z batohu chleba a konzervy s paštikou rychleji. Víme, že lezci bývají hladoví. Hodně hladoví, zvláště ti, co nemají peníze na živobytí. Nebo ti, co se schovávají před policií.

„Myslela jsem si,“ nabídla Oliva, „že se vám zásoby na den nebo dva hodí. Tak jsem přinesla, co jsem našla v chatě ve spížce. Kdy jste jedl naposledy?“

„Nedávno. Jak jsem zahlíd v turistickém centru policajty. Chodili po lidech a ptali se. Polekal jsem se, že mě hledají, tak jsem se zašil mezi skály. To mě prásknul Šenberk, že jo? Slitoval se nade mnou a poslal mi anděla se svačinou. Tedy vás, paní Foglová. Na to, jak tady žiju, se už nemoh koukat. Šenberk je hodnej.“

Kůrka vypadal sešle. Kruhy pod očima, shrbená záda, sebevědomí odplulo s mračny nad skalami, a za pár dalších dní by se  mu jistě strachy a hlady začaly třást ruce. Rovněž působil špinavěji než obvykle.

Z tlumoku byl osvobozen další poklad.

„Pivo!“ vykřikl Kůrka radostně. „Vy jste mi přinesla pivo! Důvěřuji vám, paní Foglová! Můžu si to otevřít a trochu se najíst? Máte otvírák na konzervy?“

„Jistě, prosím vás, pořádně se najezte. Ale všechno mi povíte, ano?“

Kůrka přisvědčil. A začal hned, s vyprávěním i se svačinou. Bylo na čase, aby se vzchopil.

Prozradil Olivě, jak se to stalo. Jak čekal za stánkem, až Viktor Adámek, podle domluvy, přinese pět tisíc za dodání nějakého zboží (Kůrka cudně sklopil oči). Jak Viktor najednou vyběhl zpoza rohu, tam od potoka, mával dlouhými nůžkami a volal na staršího chataře, co běžel za ním, že si je vystříhá. A ten chatař mu ty nůžky vyrval, otočil je proti jeho obličeji, a Viktor se na ty nůžky nabod. Alespoň se to Kůrkovi zdálo. Možná měl Kůrka utéct, ale chtěl Viktorovi pomoct, nevěděl, že vražednické nůžky mířily přesně tam, kam se jim zachtělo. Pak se to začalo zamotávat.

Kůrka vyprávěl příběh zavražděného Adámka do nejmenších podrobností. Nezapomněl vylíčil ani to, že mu na záda, když si bral od prkenné stěny stánku zednické kolečko, padaly pavučiny i s pavouky.

Během líčení tragické události snědl skoro celý chleba a tři malé paštiky. Dvakrát se málem udusil hltavostí.

 „Možná byste se nemusel bát vězení, pane Kůrko, pokud to co říkáte, se skutečně stalo,“ chlácholila ho Oliva. „Vyšetřování se po vašem svědectví obrátí jiným směrem, a jistě ten chatař v důchodovém věku bude vyhledán a zajištěn. Ale tvrzení, že vám po činu volně bez vaší reakce předal do ruky vražedný nástroj, je trochu neuvěřitelné.“

Odpoledne ubíhalo rychle. Než Kůrka Olivě vysvětlil, proč odvezl Adámka do Lovčích dolů, než objasnil, proč sebou plácl jako mrtvý vedle něj - nebyl si totiž jistý, jestli Oliva nezamíří podle skal a bál se, že poběží pro pomoc a označí ho za vraha (místo ní přiběhl Vacínek a odnesl si lezečku), obloha se celá schovala do mračen a potemněla. V srpnu se stmívá rychleji.

„Kdybyste poznal toho důchodce,“ vrátila se Oliva k vražednickým nůžkám, „a mohl odevzdat vražedný nástroj, byla by situace pro vás příznivější. Kromě manipulace s tělem, to vám hodně přitíží.“

Kůrka dopil pivo, a vypadal už mnohem zdravěji.

„Toho útočného důchodce nepoznám. Jako on vypadají všichni staří chataři z osady Přístav. Vůbec jsem se na něj nedíval, chtěl jsem oživit Viktora, byly to vteřiny. Nůžky jsem nechtěl mít u sebe, kdyby mě chytli, tak by to byl důkaz, že jo, paní Foglová? Dal jsem je Karen. Říkal jsem si, že nůžky u ženský jsou přirozená věc. I když u Karen…“

Teď byla řada na Olivě, aby Kůrkovi vysvětlila, jak to bylo v krčmě U Přístavu s Karen a vražednickými nůžkami. A že je znovu někdo záhadný odnesl.

„Byl to jistě někdo,“ pokračovala Oliva, „kdo v krčmě pobývá často a kdo způsobil Adámkovu smrt. Ale v poledne bylo v krčmě plno. Nemáme svědky, že by někdo nůžky bral do ruky, ani paní Adámková si nikoho nevšimla.“

Oliva se na chvíli odmlčela. Potom dodala:

„Víte, pane Kůrko, co jste měl hned po činu ve svůj prospěch udělat? Měl jste někam zmizet, hodně daleko, a hodně dlouho se do Poříčí nevracet.“

„To jsem chtěl,“ vzdychl Kůrka. „Jeden známý si pronajal horskou chatu a chce, abych přijel jako domovník. Ale já nutně potřebuju těch pět tisíc. Potom můžu odjet. Něco totiž dlužím, a z toho dluhu se nemůžu vyvlíknout.“

Kůrka znovu cudně sklopil oči.

„Kvůli těm penězům jste prohrabal Adámkům chatu a krčmu,“ uhodla Oliva.

„Myslel jsem, že Adámek je měl někde po ruce, když mi chtěl přinést dozadu. Ale žádné prachy jsem nenašel,“ přiznal Kůrka. „Jsem v hrozným průšvihu.“

„Podívejte, pane Kůrko,“ řekla Oliva, „bez nůžek není důkaz, že neznámý chatař, co se nacházel tehdy dopoledne do stánku, zabil Adámka. Jestli se chcete vyhnout vyšetřování a možná obvinění, opravdu musíte zmizet. Nejlépe, kdyby Karen zmizela s vámi. Promyslete to, a pokud usoudíte, že by se vám pomoc hodila, přijďte za mnou do Staré osady. Ale uvědomte si, že situace je vážná. Nemůžete vyloučit, že vás někdo viděl, ale ten někdo otálí se svědeckou výpovědí. Může se najednou odhodlat. To nelze riskovat.“

Kůrka se rozhlédl po obloze.

„Už je pozdě, paní Foglová. Bude se stmívat. Měl bych vás doprovodit do civilizace. Tady každý zabloudí.“

Oliva balila tlumok a doprovod už tradičně odmítla.

„Já nezabloudím, pane Kůrko. Jenom projdu tady nahoru strání a dostanu se na vyhlídky.“

Kůrka si sesbíral, co mu zbylo ještě na večeři, a rozešli se.

Oliva vzala Vacínka na vodítko a vyrazila dál těžko prostupným dnem údolíčka. Objevily se popadané stromy a jejich větve zabořené do bláta.

„Tady někde, Vacínku, za jednou hranatou skalkou musí být kamenné schody. Budeme je hledat.“

Kamenné schody se objevily po pravé straně v nehostinné řadě drobných pahorků, končících ve stráni hustým lesem.

„No vida! Našli jsme je. Ale jsou jenom tři, a takové široké… Mají  být čtyři a úzké… Asi jsem to zapomněla. Ale nad nimi už bude pěšina přímo k vyhlídkám.“

S nadějí se dostali nad neschůdné údolíčko, ale místo spásné pěšinky se ocitli v mechovém dolíku. Oliva najednou nevěděla, kudy dál. Ale co bylo horší, nevěděla, odkud do dolíku přišla. Porost a okolní skalky se navzájem podobaly, nedal se z nich určit potřebný orientační bod. Začal se zvedat vítr, mezi stromy se tmělo, a ve vzduchu byla cítit voda.

„Vacínku,“ řekla znepokojeně Oliva, „tady si to nepamatuju. My jsme zabloudili?!“

Vacínek se ostražitě ohlížel a v uzavřeném dolíku se mu viditelně nelíbilo. Najednou se přitiskl Olivě k nohavici plátěných kalhot. Někde vzadu to zašramotilo a zcela blízko se ozval hrubý mužský hlas:

„Tak jsem vás dostal, ženská! Už vás mám.“

Srpnové bouřky