Srpnové bouřky - 11. pokračování

12. KAPITOLA

Horolezec Šenberk, a možná i docent Jeřábek, by jistě nevěřícně kroutili hlavou nad vymyšlenou léčkou, která měla v Jámě nalákat Kůrku k vážnému pohovoru. Nazvali by ji výstřední, třeba i bláznivou. Oliva ji proto nikomu neprozradila. Ale ta léčka měla úspěch.

Když Oliva sestoupila do Jámy pod temné listnaté srázy vysoké až k nedohlednu, když začala předstírat nehodu a úpěnlivě lkát o pomoc, skutečně to někde nahoře ve skalách zachrastilo. Představa, že dáma v nesnázích přivolá z úkrytu i cti nedbalého gentlemana, byla správná.

 Dolů srázem se k ní hnal mladý muž.

Ale nebyl to Kůrka.

Už zdálky bylo vidět, že je pěkně oblečený, a když připádil blíž, měl nápadně hezky upravenou tvář i vlasy.

Do lezeckých bivaků v Jámě se takový zjev nehodí. Sem se za letních nocí stahují temné stíny, přicházející po bujarých oslavách v turistickém centru s radostí „že hnáty mají pořád ještě celé“. Stíny zalézají do písečně vyválených spacáků, a ráno putují zpátky ke skalnímu městu, ověšeni lezeckou výzbrojí, odpočatí a s novým morálem.

Mládenec už zdálky volal:

„Co se vám  stalo,  paní Foglová? Zlomila jste si nohu?“

„Vy mě znáte?“ podivila se Oliva.

„Vídám vás v recepci v Lázeňských domech. Já tam v sezóně dělám brigády na výpomoc. Co máte s tou nohou?“

Oliva se jakoby z trávy obtížně zvedala.

„Ne, snad ne, jen jsem špatně šlápla, a dostala jsem strach, že mám podvrtnutý kotník.“

„To se nedivím, že jste se lekla. Sem nikdo chodit nesmí. Je to tu opuštěný. Tady můžete zůstat bez pomoci. Není tu signál. Každý zabloudí. Taky zabloudíte.“

Rozpřáhl ruce, aby Olivě předvedl okolní nevlídnou divočinu. Nikde v dohledu bezpečí cesty, značka, patníček, nebo pohozený papírek od cukroví. Nic lidského tu nebylo. Jen nahoře ve stráni se ťukavě činil pracovitý strakapoud.

 Oliva s dojetím poděkovala za přispěchání na pomoc, a trochu ironicky dodala:

„Ale co vy, mladý muži, tady děláte, když říkáte, že do Jámy by turisté neměli chodit?“

„Já tu bydlím,“ řekl prostě mladík. „Mám odsud blízko do skalního města, a můžu si vyrazit za lezením, kdy se mi zlíbí.“

 „To nechápu,“ divila se Oliva. „Jak se vám daří spojit lezení se zaměstnáním v recepci? Máte přece noční směny?“

„Dělám turnusy, pak mám volno. Jdu si zalézt. Potom přeběhnu kopec a jsem v Lázeňských domech. Když je špatné počasí, přespím v hotelu. Dali mi pokojík pod střechou. Teď pospíchám do práce, tak jsem rád, že se vám nic nestalo. Pojďte se mnou, paní Foglová - vyvedu vás nahoru z Jámy na stezku. Ať se můžete v pořádku vrátit  do Staré osady. K večeru přijde bouřka.“

 Oliva zalhala, že doprovod nepotřebuje, protože se v Jámě dobře vyzná a sama si najde cestu domů. A přidala otázku:

„Hledám pana Kůrku. Neviděl jste ho tady někde?“

„Kůrka?“ zamyslel se recepční. „Ten se tu potlouká. Narazil jsem na něj dvakrát nebo třikrát. Vypadal schlíple. Ale pod kterým převisem byste ho zrovna teď našla, to nevím.“

Po mladíkově spěšném odchodu do práce si Oliva oddechla, a spustila druhý pokus. Dopředu si včera nakreslila plánek Jámy, a v něm si vyznačila čtyři stanoviště, odkud by se dalo volat o pomoc. Volání mělo přilákat každého, kdo by se v okruhu stanoviště nalézal.

To se dařilo až příliš.

Když s Vacínkem překonali břehy blátivé stružky a kořeny letitých vrbiček na další stanoviště,  druhý pokus prosby o pomoc přivolal mladou sportovní dvojici. Oliva nejdřív dostala účastnou nabídku na záchranu, a pak ostré varování, že do Jámy se nesmí chodit a každý zabloudí.

„Však v Jámě taky zabloudíte, paní,“ trochu mstivě řekla Olivě mladá lezkyně. Kolem zápěstí měla jako náramek obtočenou lavinovou šňůrku.

Při třetím pomoc přivolávacím pokusu se z březového mlází, kde bylo další stanoviště, vynořil jakýsi mladíček a halekal:

 „Nebojte se, paní, odnesu vás na zádech!“

Ukázalo se, že mladíčkovi je šestnáct, rodiče ošálil, že je s kluky na táboře, a svobodné dny trávil ve společnosti lezců ve skalním městě. Někdy ho vzali na lano, někdy jim hlídal věci pod stěnou. Jedno předloktí měl v tlustém obvazu, vypadalo to jako hodně špinavá sádra.

„Spadnul jsem a praštil se o skalní hranu. Šenberk mě vzal do Poříčí do nemocnice na rentgen, ale mám to jen naražený. Tak mi to pořádně zavázal, abych se mohl vzepřít, kdybych ten loket při lezení potřeboval.“

„Postaral se o tebe pan Šenberk,“ opakovala Oliva.

„Jo, tak to bylo. Předstírali jsme na pohotovosti, že je můj taťka. Slíbil mi ve stánku zmrzlinu, chyběly nám dvě koruny, a sestřička nám je dala. Všichni se nám tam smáli, ale pak nás vyhodili, že po chodbách trousíme písek a musí se tam vytřít.“

Mladíček zvedl ruku s obvazem.

„Tady se mi Šenberk podepsal, abych měl památku.“

Na spodní straně obvazu bylo propisovačkou načmáráno „SIR SHENBERK L.O.F.“

To „L.O.F.“ Eda často používal, hlavně do vrcholových knížek, zápisů do deníků a podpisů v jídelních lístcích. Nikdo neměl potuchy, co je to za označení. Ale znamenalo to „Miluji Olivu Foglovou“. Správce skal tímto způsobem posílal svoji touhu do světa, jako se posílají papírové vlaštovky.

Oliva se trochu zakabonila a povzdechla si.

Podobně jako ostatní přivolaní, mladíček cizí paní sedící v trávě zkušeně poradil, aby do Jámy nechodila, že se tady (kromě něho) každý ztratí nebo tragicky zabloudí. Oliva mu z batohu dala čokoládu.

Na čtvrté stanoviště k předstírání kotníkové nehody se Oliva netěšila. Bylo poslední, a už to vypadalo, že pracně připravený výlet za Kůrkou setkání s ním nepřinese. Dokonce ji napadlo, že by čtvrtý pokus měla vzdát a vrátit se do osady, protože se obloha nad skalami zatahovala stále víc.

Strž se postupně měnila v soutěsku, skály ztrácely ponurou strohost, zaoblily se a přiblížily k sobě. Lesní srázy se snížily, zato stružka se změnila v potůček a přibylo bláta. Oliva jen stěží našla vhodnou planinku s trávou a listím, kde se dalo předstírat zranění.

Příhodné místo bylo nalezeno. Oliva se usadila na zkroucenou nohu a do volání o pomoc dala všechnu zbylou sílu. Dokonce se jí povedlo přidat hysterii.

Toužebně očekávaný úspěch se dostavil. Za nedalekou skalkou se objevil obličej, potom vykoukla celá postava. Rychle přicházela blíž a před sebou třímala červenou plechovou lékárničku.

Pár kroků od Olivy se postava zastavila a řekla:

„Aha. Pro dobrotu na žebrotu.“

Byl to Kůrka.

Vacínek, do té chvíle schovaný za zády své paní, vyskočil na bílé nožky a s radostným štěkotem vítal jeho otrhané špinavé tenisky.

Srpnové bouřky - 11. pokračování