Srpnové bouřky - začátek

l.  KAPITOLA

Od západních kopců se do krajiny kolem městečka Poříčí roztahují temná mračna. Srpnové slunce ještě před polednem s důvěrou prosvětlovalo mlhavou oblačnost, ale nyní bázlivě ustoupilo za řeku. Prach z podmítnutých polí se větrem žene přes náves, a růže u pomníku padlých vadnou.

Dvakrát zahřmělo, vzdáleně a dlouze.

V zahrádce venkovské hospody sedí u piva místní zemědělec a upřeně hledí na vchodové dveře. Osud ho vyzývá, aby trpělivě čekal, kdo z hospody vyjde jako první. Je to takový přirozený výběr. Muž pravou rukou svírá lopatu, chvílemi otírá zpocenou dlaň o ušpiněný pracovní overal a mumlá si pro sebe:

„Jen aby to nebyla ženská. Tu nechci. Ženská se nepočítá.“

Znovu vzdáleně zahřmělo, a muž s lopatou se zachvěl.

V chodbě za dveřmi zazněl hovor. Někdo tam pronesl:

„…aby nás to nechytlo - mraky nad hlavou a na Chlum daleko!“

Z hospody vychází první mužská osoba. Je to Doc. PhDr. Ivo Jeřábek, chatař ze Staré osady. Díky rozevlátým šedinám, poustevnicky zarostlé tváři a na muže nezvykle krásným očím připomíná pan docent bájnou bytost, která  připlula na pohádkové lodi ochutnat zlatý nektar, zurčící z pramene zvaného pípa. Rovněž ústroj pana docenta neodpovídá zvyklostem - praním zašedlá bílá košile u límce jištěná elegantním motýlkem naznačuje, že pan docent na chatě dotrhává pracovní oděv. Originální celek dotvářejí krátké letní kalhoty v barvě khaki, opasek se skautskou sponou a černé polobotky vyložené lyžařskými ponožkami, nejlepší ochranou proti drsnému chlumskému písku. Není divu, že docent Jeřábek je v poříčské rekreační oblasti známá osobnost. Alespoň od vidění.

I muž s lopatou zasténal:

„Toho ne - toho znám - ten se mi vymluví!“

Když hlouček rozjařených chatařů prošel hospodskou zahrádkou a zamířil mezi chalupy, aby se včas dostal k mostu v Borové a potom přes řeku do rekreační oblasti na protějším břehu, zemědělec se zvedl od piva. Výraz jeho tváře ztvrdl jako na těžkou práci navyklé dlaně. Pevně uchopil lopatu a potácivým krokem se vydal za nimi.

Jako lovec za kořistí.

Osudu neunikneš.

Znovu zahřmělo, tentokrát se i zablesklo.

2.  KAPITOLA

Radost z blížící se bouřky neměl ani důchodce pan Spěvák (přes léto bydlí se svou protivnou ženou v chatě ve stráni nad Horním potokem), který právě v návalu spravedlivého hněvu vrazil do chřtánu Viktora Adámka, provozovatele krčmy U Přístavu, staré krejčovské nůžky. Bylo to hned po tom, co ho Adámek zlomyslným poskakováním lákal za sebou, mával mu těmi nůžkami před obličejem a odporně volal:

„A já si je vystříhám! Všechny si je vystříhám!“

Pan Spěvák mu nůžky z dlaně vytrhl, obrátil je proti Adámkově pokřivené grimase, dal do pohybu rozhodnost a sílu, a už to bylo. Osudný čin provázel pan Spěvák výkřikem:

„Tak si je sežer, blbečku!“

K činu došlo za krčmou U Přístavu, starým kioskem stlučeným z prken tam v jilmovém háji, kde se Horní potok probíjí porostem rákosí do širokého ohybu řeky. Za zadní stěnou krčmy, zčernalou a plnou pavučin, panuje celodenní šero z přerostlého smrkového lesa a nohy tu kloužou v závějích rezavého jehličí. Sem nikdo nechodí, a to je pro pana Spěváka výhoda, protože po útočném bodnutí se Viktor Adámek sesul na zem a zůstal ležet. Do jehličí se z jeho podbradku těžce, ale rychle roztékala kaluž krve.

Kdyby se jednalo o zakulacené nůžky pro prvňáčky nebo levné nůžky pro domácnost, snad by stánkař Adámek odešel z místa činu s obrovskou modřinou pod krkem nebo s povrchovým zraněním, které by si ošetřil náplastí z příruční lékárničky. Ale tady útočily těžké kovové nůžky s dlouhými úzkými čepelemi spojenými do ostré špičky, jaké používají profesionální krejčí na rovné střihy plášťových látek. Proto se stalo, že nůžky vjely pod bradu příliš razantně, až pronikly, kam neměly. Krčmář Adámek délku a kvalitu kabátových nůžek nepřežil.

Pan Spěvák zůstal stát nad zhrouceným tělem, smrtící nástroj v ruce, a jeho rozhořčení přecházelo do zlostné zarputilosti. Měl by udělat něco, aby se nevědělo, kdo tuhle závažnou věc spáchal, až se začnou po Adámkovi shánět a najdou ho tady zhrouceného s krvavou ránou pod bradou. Ale kdo by se sháněl? U stolů před stánkem je prázdno. Pan Spěvák a Adámek tam byli sami. Adámková pospíchala brzy ráno do Poříčí k zubaři, v noci se jí uvolnila stolička, a měla strach, aby ji nespolkla. Pan Spěvák mohl jít domů, a nikdo by neměl tušení, že má s louží pod Adámkem něco společného. Jenomže dnes kolem pana Spěváka štěstí nekroužilo. Na místě činu se objevil svědek.

Od zadní stěny boudy se odlepil do té chvíle neviditelný mladík v oblečení lezce po pískovcích. To není nic zvláštního. K hospůdkám v Nových osadách takoví mladíci chodívají, vždyť za údolím Horního potoka začíná horolezecky vyhlášené skalní město. Mladíkovu zálibu dokazují sedřené lezecké kalhoty s nápadnými čtverci našitých záplat, na rameni mu visí kletřík ověšený svazkem barevných smyček, a u pasu cinká karabina, nutná k upoutání na stěny pískovcových věží, ale především k upoutání obdivných pohledů výletnických slečinek.

Mladík udělal pár kroků k místu činu, poklekl k ležícímu Adámkovi, počínal si jako zkušený horský zachránce, poté zdvihl hlavu k panu Spěvákovi a chmurně pravil:

„To jste tomu dal. Je po něm! Jsem si jistý, že je po něm. Až se přikodrcá sanitka, jen to potvrdí.“

„Zasloužil si to,“ zahučel pan Spěvák. „Byl to neřád.“

„To byl,“ souhlasil horolezec. „Ale co chcete dělat? Měl byste se rozhodnout, jak z maléru ven. Na to jsou těžký roky kriminálu.“

„Co myslíte vy?“

„No, já myslím, člověče,“ pouvažoval horolezec, „že by se více než sanitka hodilo, kdyby se prostě ztratil. U tohohle chlapa nic divnýho. Sebral se, a je pryč. Co vy na to? Jo, a ještě něco, my jsme s Viktorem měli kšeftík. Dodal jsem mu do stánku za pět prstů koupenou ohnivou vodu, a mám dostat z tržby pětici. Právě si pro ni jdu. Takže spravedlivý by bylo, kdybyste mi ty peníze dal vy. Co říkáte?“

„Pětici? To myslíte padesát korun?“ zmateně řekl pan Spěvák.

Horolezec se rozesmál.

„Pět tisíc, člověče! Tak co? Souhlas? Hrajete o čas, než sem někdo přijde.“

Pan Spěvák přikývl.

Ve stínu zčernalé prkenné stěny stojí za vyřazenou plynovou chladničkou rezavé zednické kolečko, vozívá se v něm dřevo na táboráky. Horolezec se po něm ohlédl.

„Kdyby něco,“ řekl panu Spěvákovi, „všechno zapřu. Nebyl jsem tu. Vzhledem k povaze kšeftíků s Viktorem si dávám pozor, aby mě nikdo nezahlíd. Chodím zadem. Já jsem mimo dění. Jasný, že jo? Abyste věděl - ty peníze potřebuju. Nejsou jenom pro mě, čeká na ně především těch pět prstů. Nezáleží na tom, jestli mi zaplatí Viktor nebo vy. To je taky jasný, že jo?“

Jistěže bylo.

Problém byl v tom, že pan Spěvák pět tisíc na vyhazování neměl a kdyby měl, ani by je nedal. Peníze v jeho domácnosti držela pevně v hrsti protivná paní Spěvákové.

Aby se pan Spěvák dostal ze situace, která na jeho budoucnost nalepila společenskou ostudu a vězení snad do konce života, stačilo přijmout skutečnost, že mládí má silácké vlastnosti, ale stáří si umí poradit.

Pan Spěvák naoko vděčně přijal teatrálně nabízenou lezeckou dlaň, ale namísto té své na stvrzení úmluvy do ní nečekaným pohybem položil vražednické nůžky. Když je nechápavý mladík všemi prsty zachytil, aby nespadly dolů na Adámka, pan Spěvák už prchal z místa činu s posledními slovy:

„A ty si to, blbečku, taky sežer!“

Mládenec zůstal sám s nůžkami v ruce a nehybným Adámkem u nohou. Chvíli mu nedocházelo, jakou nebezpečnou past mu důchodce nastražil, dokud nepochopil, že past je vystlána ostrými hřeby vtíravých otázek. Totiž jaké vysvětlení podá, až ho nad tělem v louži krve někdo přistihne a zavolá policii. Uvěří policejní vyšetřovatel, že vrahem jeho příležitostného společníka je neznámý starý pán, který mu se vší podlostí strčil nezvyklou zbraň do ruky? Copak je možné, aby takové verzi někdo uvěřil, když důvod k zabití tu byl? Třeba oněch pět tisíc. A jiné věci. Kšeftíky s Adámkem. Už jenom jejich povaha by stačila na pozornost úřadů, a lépe to nerozebírat.

Takový vyšetřovatel by jistě řekl: „Dejte pokoj s neznámým důchodcem, co štědře rozdává vražedné nástroje - neznámí pánové, to je zvláštní sorta zločinců, každý si na ně vzpomene, když něco provede. My to vidíme takhle:  váš společník se zdráhal vydat finanční podíl z jisté nezákonné činnosti, zvané podílnictví, tak jste si na něj došel.“

To už by si vyšetřovatel zjistil, že horolezec je ve svém prostředí znám jako Kůrka, chlap nespolehlivý, odjakživa nezaměstnaný, obživu shánějící jak se dá, nejvíc pokoutně - třeba kšeftováním s boudou U Přístavu.

Aby zachránil svou kůži, měl horolezec za prchajícím důchodcem vyrazit, strhnout ho zpátky na místo činu a vztekle volat: „Takhle ne, člověče! Co jste si nadrobil, to si taky snězte!“ Jenomže Kůrka si byl jistý převahou nad starým pánem, že se vzchopil, až když ten zmizel za rohem. Kůrka se nechal zaskočit, a takhle to dopadlo. Nyní může utéct jako pan Spěvák a nechat věcem volný průběh. Ale co když zrovna dnešního rána si někdo povšiml, jak pospíchá lesem ke krčmě? Co když si takový svědek spočítá, že jeden Kůrka a jeden mrtvý krčmář tvoří velký malér a snaživě to poběží hlásit? A kdo ví, jak se pak policejní vyšetřování zauzlí. Aby nějaký uzlík Adámkových obchodů nezachytil i Kůrku.

Kdo neriskuje, nevyhraje.

U zadní stěny krčmy stále stojí opřené to zednické kolečko.

A krvavou louži stačí zahrnout jehličím.

Srpnové bouřky - začátek