|
Chlebíček s majonézou - 8. pokračování
7. KAPITOLA
Jeřábek velel Střechovi, aby se k mužům ve sklepení otočil zády. Triko s dlouhými rukávy na něm trochu plandalo, ale od krku dolů k pasu bylo pokryto čmáranicemi a červenými čísly. Kreslil to Jeřábek. Výrazně červenou barvu dodala rtěnka, co měl na chatě po své druhé manželce, a na umělecky působící výplně budov hotelů, velikých plátěných stanů a stánků s občerstvením, použil uhlík z ohniště. „Co vidíte na Střechových zádech,“ začal Jeřábek, „je nákres rozmístění slavnosti podle toho, co mi bylo sděleno. Velký stan s modelkami je zde.“ Jeřábek plácl Střechu na pravou lopatku. „Závěs, kudy budou modelky ze stanu vycházet na molo - to je takový dlouhý stůl na chození sem a tam, aby jim bylo vidět na nohy - je tady. Hned vedle bude hlasatel s mikrofonem. U hlasatele je potřeba dozor někoho mrštného, protože za ním jsou maličké schůdky, po kterých by útočník mohl vyskočit na molo a zamezit ohrožené modelce únik do stanu. Nebo kamkoli. Tohle místo si vezme na starost někdo opravdu hbitý - řekněme mladý Pekárek.“ Pekárek dal pozdvihnutím ruky najevo souhlas s určením stráže. „Na konci mola jsem nakreslil shluk koleček, to je prostor pro fotografy. Na ty si dáme pozor! Jakmile se tam objeví některý s levným foťákem, stane se podezřelým, a musíme ho mít pod kontrolou.“ „Tam jich bude, s levným foťákem,“ prorokoval někdo. „Sám bych si tam šel stoupnout...“ „Dobrá, pokračujeme,“ řekl Jeřábek. „Podle mola budou dvě řady prominentních židliček pro pozvané hosty. Za nimi jsou stojky dalších hlídek. Následuje volná tráva plovárny, tam bude dav ženských, počítejme se skládacími židlemi, dekami, a podobně. Musíme se chovat nenápadně, aby si nemyslely, že je šmírujeme.“ „To si budou myslet všechny,“ ozval se prorok. „Co kdybychom si dali nějaké označení vzbuzující respekt? Nejlíp pásku přes ruku. Jako že tam procházíme služebně.“ „Modrou!“ vykřikl někdo. „Dodám! Zbyly od soutěží z potlachu!“ Jeřábek to nazval dobrým nápadem. „Vrátíme se k nákresu. Tady a tady jsou rampy na světla. Nechoďte příliš blízko k bednám na hudbu, nebo ohluchnete. Klíčové vstupy na molo jsme už vyřešili. Červená čísílka znamenají postavení jednotlivých hlídek. Když zapomenete, dojdete se podívat na Střechovo triko. Budeme se Střechou u grilu. Zřídím tam hlavní stan. Nějaké dotazy, než se rozejdeme?“ „Co mám dělat, když dostanu žízeň?“ namítl někdo. Rovněž na tohle Jeřábek ve svém plánu pamatoval. „V takovém případě vyladíte postup své hlídky kolem stánku u převlékárny. Je to ve stínu, a hotelová restaurace tam otevře přenosný výčep. Řekl bych, dost prozíravý počin.“ Zvedla se další ruka s dotazem. „Kdy ta šaškárna začne?“ zadunělo ve sklepení. Tentokrát se Jeřábek musel podívat do papírů. „Tady to mám napsané. Odpolední soutěž pro místní švadlenky začne ve dvě hodiny odpoledne. To je za chvíli. Tenhle cirkus nás nezajímá, protože se bude jednat o modelky… prostě z místních zdrojů. Naše akce se rozjede po šesté hodině, kdy produkce spustí představení velkých přehlídek. Slunce zapadne kolem osmé. Do půl deváté bude ještě vidět. Slavnost skončí v devět večer. Na závěr ohňostroj, ale jen takový kapesní, protože ředitelka z lázní nechce budit zvěř a ptactvo. Ohňostroj bude pro nás znamení, že se přesouváme do Lesního baru. Takže pánové - čekají nás tři napínavé hodiny, kdy se ukáže, jestli jsme schopni zachránit mladou holku před surovým zvrhlíkem.“ „Já ji zachráním,“ zvolal hromotluk Tóňa. „Klidně dvě najednou.“ Jeřábka napadlo, že by mu měl připomenout slova přísahy, ale nakonec byl rád, že první krok akce „pošleme Svatavu Kábrlovou do Paříže“, to je zřízení přehlídkové domobrany, má šťastně za sebou. Muži se začali tlačit ven ze sklepení. Přešlo poledne, čas ubíhal rychle. Od zříceného hrádku to dolů k řece a Lázeňským domům nebylo daleko, stačilo se na jižní straně skalního ostrohu Chlumu spustit na lesní cestu. Ta vede kolem Lesního baru, a docent mohl prověřit, jestli stůl na večerní sešlost je pro Starou osadu stále rezervován. Harry ho obětavě bránil před nájezdy chlapů z jiných osad, a byl za to Jeřábkem pochválen. Docentovi to nedalo a Harryho se zeptal: „Poslouchej, Harry, jak se vlastně jmenuje tvoje žena?“ „Cože?“ „No, říká se jí v osadě zlato nebo zlatíčko.“ „Proč by se jí tak nemělo říkat?“ podivil se Harry. „Vždyť se tak jmenuje.“ „Jak se jmenuje?“ „Přece Zlata! To ví každej.“ To neví nikdo, chtěl zvolat Jeřábek, ale rozmyslel se a nechal to být. Na pořadu dne byly důležitější věci. Čas letěl neúprosně. Zklamaný pomstychtivý manžel produkční Bobi Kortýzové už možná vystoupil v Poříčí z vlaku.
|
