|
Chlebíček s majonézou - 6. pokračování
6. KAPITOLA
Mladý Pekárek pospíchal vrcholovým lesem nahoře na skalnatém ostrohu Chlumu a dával pozor, aby se neztratil v klikatých srnčích pěšinkách. Slunce mezi bílými obláčky vysoko nad vršky borovic ukazovalo předpoledne. Byla sobota, od řeky pod skalami ostrohu zaznívala hudba jako posel nadcházející slavnosti letní módy, a času bylo málo. Pekárkovy maskáčové nohavice shrnuté do pevných bot rázně rozhrnovaly vzrostlé borůvčí, dokud málo postřehnutelná síť lesních pěšinek nezanikla u hradního příkopu. Za hliněným valem se rozpadaly středověké zídky, porostlé srpnově žloutnoucím sleziníkem. Pekárek přeskákal příkop a ocitl se uvnitř zříceniny. Nevšímal si vytesaných skalních komůrek, obvyklých skrýší táborníků, ani nemířil k velkému trampskému tábořišti vzadu na západním kraji ostrohu. Vzal to dolů stezičkou pod dosti zachovalou hradní zeď, a tam ho zastavil pan Karbulka. Stařík se vynořil z neznáma, před sebou třímal kytici. Takový domácí střapatý puget z toho, co kvetoucího přijde na zahrádce pod ruku. Pekárek mu popřál dobrého dne s uctivou ponížeností jako někomu, kdo je o hodně starší, ale před kým je lepší zdrhnout. Karbulka ho změřil jasným zvídavým pohledem a zeptal se: „Kam je namířeno, vojíne?“ Pekárek odpověděl pravdivě: „Na schůzi spiklenců.“ „Chtěl jsem původně na hřbitov,“ mínil Karbulka. „Ale nějak jsem se netrefil. Schůze spiklenců, to je něco pro mě. Jdu s vámi, vojíne!“ „Nemůžete, pane Karbulko,“ bránil se Pekárek. „Schůze je jenom pro nás, chataře.“ Ve staříkovi se rozsvítilo radostné poznání, že narazil na zlato. Tedy žádná lesklá desetikoruna v jehličí, ale mimořádně zajímavá zábava. Zvolal: „Víte, co je subordinace, vojíne? Pochodem v chod a žádné řeči!“ Vykročili spolu, stařík s nadšením, Pekárek zmatený a zaskočený. Jak se stezička stávala krkolomnou, přestávaly hradní zeď zdobit rytiny a škrábance od návštěvníků. Sem noha výletníka vkročila málokdy, nebo vůbec. Stezička mizela, zůstával jen holý kamenitý sráz. Pekárek doufal, že starého pána poleká stále horší neschůdnost, a vrátí se odkud přišel. Ale Karbulka byl ve svém živlu. Přichytával se vystouplých balvanů ze zdi a postupoval vpřed, stařecky roztřeseně, ale s radostným očekáváním. Na místě, odkud bylo skrze vrcholky stromů vidět na břeh řeky a část Nových osad, se hradba rozpadla do balvanů, a za jedním z nich se otevřel průlez do hradního sklepení. Pekárek si byl jist, že teď to starý pán vzdá a půjde domů. Ale Karbulka se vyznal. Odstrčil mladíka a vlezl do sklepa jako první. Pekárek ho následoval s obavou, co tomu řekne docent Jeřábek, až poříčského vetřelce uvidí vcházet do chatařské skrýše. Ale mohl být klidný. Hradní sklepení není větší než výčep hospůdky na menší vlakové stanici, strop nízký, směrem k řece je hrubě proražený okenní otvor s vyhlídkou do kraje. Z pravé stěny sklepení vystupuje kamenná lavice, kde se dá pohodlně sedět nebo polehávat. Tady trávívá horké letní dny na osadě docent Jeřábek, protože nemá rád prudké slunce. Pekárek opravdu mohl být klidný, protože našel sklepení tak přecpané mužským osazenstvem ze Staré osady, že tu není k hnutí. Snadno se vtáhl dozadu za záda přítomných. Karbulka zakryl obličej kyticí a hbitě se přimknul ke stěně. Dělat neviditelného, v tom byl mistr. Vlastně to vypadalo, jako kdyby se schoval do podzimního lesního porostu. Oblečení chatařů vyznávalo barvy zdejší přírody, všechny možné odstíny trávy, keřů a písčitých cest, ovšem v příslušné seprané a odřené vybledlosti. Jenom kovboj Střecha, který před osadníky rozpačitě postával na vytesaném stupni lavice, měl na sobě místo obvyklé černé vestičky s vyboulenými kapsami navlečené dlouhé bílé noční triko. Nikdo z chatařů si těch dvou nevšímal, hleděli dopředu na docenta Jeřábka, který si srovnával v hlavě proslov a chystal se promluvit. Neměl před sebou jednoduchý úkol.
|
