|
Chlebíček s majonézou - 5. pokračování
V téhle chvíli byl ústup z kapitánovy pozornosti nevyhnutelný. Nebezpečně se přiblížil čas otázek „Poslyšte, paní Foglová, jak dalece znáte tu paní?“ nebo ještě horší „Kdy jste ji viděla naposled? Kdopak ji doprovází, když je na vozíku? Kde tu osobu najdu?“ Na řadu by přišly podrobnosti o nákupu chlebíčků v Lesním baru, nebo dokonce rozhovor s dcerou Svatavou. Za pár hodin vyšetřování si Kroucký zjistí potřebné detaily sám, a pokud začne Olivě vyčítat na počátku zatajené informace, těžko mu předkládat výmluvu „tenkrát jsem to zapomněla“. Dokonce i doktor Šimeček ze švýcarské dáli káravě zdvihl obočí nad snahou bývalé sekretářky zamlčet důležité okolnosti zločinu. Po žertíku s dovolenou se kapitán Kroucký otočil k někomu jinému, a Oliva toho využila. Stáhla se s Vacínkem dál od středu dění. Invalidní vozík paní Kábrlové trčel uprostřed cesty, opuštěný a zbytečný, s černou dámskou kabelkou zavěšenou na zadním madle. Kabelka visela doširoka otevřená a prázdná, drobnosti byly rozloženy na příručním skládacím stolku. Kolem stolku a vozíku přecházel technik s fotoaparátem, pátral po stopách a pořizoval dokumentaci. Opodál postávali starší manželé, podle nastrojeného vzhledu původně mířili na oběd do lázeňské restaurace. Se zvědavým nadšením sledovali práci kriminálního experta a obětavě pomáhali sbírat stopy. Nejvíc jich bylo po majonéze z vajíčkového chlebíčku. Tácek a jemný papír, do něhož paní Míla chlebíčky ve stánku zabalila, se válely pohozené dole v písku. „Na tom tácku by mohly být otisky,“ nabádala paní. Expert zahučel, že na tácek přijde řada později. Protože si všiml, že k samozvaným poradcům přibyl někdo další, dokonce se psem, otočil se zády. Lázeňská paní se zaculila na bílého psíka a sáhla do prošívané kabelky. Vodítko se málem utrhlo Olivě z ruky. Vacínek správně usoudil, že spojení paní a její tašky si žádá příslušnou psí odezvu. Paní se zeptala: „Mohu vašemu pejskovi nabídnout kousek rohlíku od snídaně?“ Oliva přívětivě souhlasila a uvolnila vodítko - Vacínek, zkušený loudivý pes ze Staré osady - věděl, jak se k lázeňské paní vlichotit. Rohlíkové přátelství s Vacínkem bylo navázáno, a paní pokračovala v navazování známosti s Olivou. „My tady s mužem jsme volali kriminálku,“ oznámila, a znělo to nepatřičně pyšně. „Muselo to být leknutí,“ řekla s účastí Oliva. „když jste šli kolem řeky, a najednou ten hrozný nález.“ „Kdepak, tu zavražděnou jsme nenašli my,“ vložil se pán. „My jsme šli vzadu lesem, a skoro u lázní nás dohonil nějaký člověk. Ať zavoláme policii. Že prý tady počká, dokud policie nepřijede. Ale nepočkal. My jsme telefonovali z recepce, pak jsme se vrátili sem k řece, zrovna se sjížděly sanitka a policie, ale ten člověk už tu nebyl.“ „Asi nechtěl, aby se o něm vědělo,“ vložila se paní, a manžel souhlasně přikyvoval. „Jestli pobývá v lázních, tak ho třeba někdy potkáte,“ řekla Oliva. „Že bych ho poznal? Asi ne. Takový hejsek. Ale už si ho v paměti nevybavím.“ „Já taky ne,“ přiznala se paní. „Jenom vím, že měl nablyštěné sako. Takové se teď hodně nosí.“ Povídali by si ještě chvíli, zatímco policejní expert ve vší tichostí dokončoval sběr stop po majonéze, a zatímco Vacínek spokojeně ožužlával špičku rohlíku, ale Oliva nabyla dojmu, že se něco mění. Byl to pocit vypěstovaný v soudních síních. Okamžiky, kdy docházelo ke zvratům a překvapením. Ale spíš než pocit, to byl praporčík Horáček, který dorazil na místo činu a podával hlášení. Hlouček policistů na břehu mezi balvany se podezřele rychle rozptýlil, a dokonce kapitán Kroucký se rozhlížel a pokynem ruky k sobě Olivu přivolával. „Tak se mi poštěstilo, paní Foglová. V pondělí jedu na dovolenou,“ vítal ji, když se k němu od vozíku vrátila. „Právě mi Horáček sdělil, že našli dceru té Kábrlové. K brutálnímu utopení a ubití matky se spontánně a veřejně přiznala. Jako motiv uvedla, že jí matka zakázala uspořádat módní přehlídku. Jaká móda? Co to je? Horáčku! Kde jste tak příšerný motiv sehnal? Ověřte si to! Módní přehlídka na místě vraždy. Kam jsem se to dostal? No, nic, ještě dneska sepíšu papíry a jdu balit.“ Dopadlo to tak, jak Oliva nechtěla. „Jste si jistý, pane kapitáne, že nejde o příbuzenské zmatené počínání?“ zaútočila Oliva. „Rodinu Kábrlových znám léta a vím, že dcera paní Kábrlové je poddajná a závislá vůči matce. Mohla utrpět psychický úder a podlehnout návalu nějaké viny… Víte přece, že to se stává.“ „Paní Foglová, nekažte mi to. Já se vidím v šumavských hvozdech. Dceru si vezmu k nám do Prahy, zajistím pro ni vazbu, a případ je uzavřen. Houby, vzduch a lesy čekají! Nezkoušejte mi to vzít.“ Oliva nasadila nejtěžší kalibr útoku. Předstírala účastnou přítulnost. „Věřím vám to, pane kapitáne. Dovolená, to jsou nejlepší časy v roce. Ale udělejte maličkou výjimku. Podívejte - Svatava Kábrlová má mít zítra přehlídku na plovárně. Dovolte jí pobýt na svobodě do neděle, a pak konejte co uznáte za vhodné. Ta přehlídka je pro ni životně důležitá. Prosím. Udělejte to pro mě, a pro čisté svědomí.“ Kroucký zavřel černé kožené desky tak důrazně, až to plesklo. „Bez nadějí, paní Foglová. Dceruška oběti si bude muset radovánky odříct. Vy jste tu paní ležet v řece neviděla. My ano. Tak asi pochopíte, co je důležitější. Poslední verze vyšetřování - dcera jde za mříže a žádná přehlídka nebude.“ Znělo to tak příkře a drtivě, že bylo jasné, že ve prospěch švadleny Svatavy se nedá nic dělat. Ale po kapitánových závěrečných slovech byla odhozena přítulnost, a v očích bývalé sekretářky doktora Šimečka zahořel vzdor. Přehlídka modelů Svatavy Kábrlové na Slavnosti letní módy bude! Nějak se to zařídí. Od cesty zazněl milý hlásek paní, co šla na oběd do restaurace a místo toho volala z recepce policii. „Na tenhle flíček jste zapomněl! Vidíte? Aby vám nechyběl.“
|
