|
Chlebíček s majonézou - 4. pokračování
5. KAPITOLA
Promenádní pěšina začíná nenápadně za rákosovým plotem u plovárny. Bez varování vede lázeňské hosty z hotelových parků do zdivočelých porostů olší, mokřadních keřů a smutečních vrbin. Pod větvemi nad hladinou řeky se otevírají romantické průhledy na podobně zarostlý protější břeh, doplněný zvýšeným náspem trati. Pro hezký výhled na řeku jen málokdy chybí v letácích Lázeňských domů obrázek pobřežní cesty. Obvykle se se v nich uvádí malebný kout s balvany a oblázky, kde paní Kábrlová s dcerou dělávají na procházce zastávku, a matka pojídá chlebíčky zakoupené v Lesním baru. Promenádní pěšina je vhodná pro dostaveníčka, sledování vodáků na řece, podvečerní procházky lázeňských hostů a venčení psů. To poslední Oliva využila, když vyšla z kůlny a zavřela za sebou dveře. Ráda by přísahala, že švadlena si událost vymyslela. Třeba matka na vozíku usnula, a dcera se zděsila její bledé podoby. Použít se dala být různá vysvětlení, ale až příliš dobře do tragického příběhu zapadly sirény policejních vozů v době, kdy Oliva za hotelem odmítala zásah ve prospěch spolužačky Bobi Kortýzové. Zapeklitá situace. Oliva na pěšině okázale vedla Vacínka na vodítku, aby mezi lázeňskou klientelu dobře zapadla. Tentokrát se podle řeky nikdo neprocházel. Hned za bývalým lázeňským parkem postával hlouček rekreantů a vedl rozčilený hovor o události u řeky. Někdo Olivu zastavil a radil: „Tudy po cestě se nesmí, paní, nikoho dopředu nepustí. Mají natažené pásy mezi stromy.“ Jedna žena v dlouhých ve větru vlajících šatech dokonce varovala: „U řeky našli zabitou ženskou. Nechoďte tím směrem, ať vás taky nezabijou!“ Oliva za dobré rady poděkovala vděčně, ale nedbala jich. Pospíchala dál. Konečně se za ohybem pěšiny vynořily červené pásky, zamezující přístup na místo činu. Postává tu mladík v černém oblečení se znaky policie a žlutým nápisem na zádech. Důležitě se pohupuje na patách, ostražitě pozoruje okolí, a palce má zaklesnuté za kožený opasek. Jen letmo je za páskou vidět jistou statnou osobu v civilu, jak s někým mezi balvany na břehu zaujatě rozmlouvá. Oliva propůjčila své tváři výraz úřední osoby a odhodlaně přikročila k pásce. „Za kapitánem,“ řekla stroze a nesmlouvavě. Na mladíka se nepodívala. Jakoby ho neviděla, a zátaras taky ne. Oční kontakt by mohl strážci napovědět, že má něco za lubem. „Vstup zakázán,“ prohlásil mladík. Palce měl stále zaklesnuté za opaskem. Žádný náznak, že by hodlal pásku nadzvednout a dovolil světlovlasé vetřelkyni se psem pokračovat v chůzi k balvanům. Ještě podezíravě dodal: „Kdo vy jste?“ „Odborný poradce,“ odpověděla Oliva a k výrazu úřední osoby přidala netrpělivost. Mladý policista se zasmušil, chvíli popřemýšlel, a pak přece jen pásku nadzvihl. Oliva poděkovala, stále neosobním úředním hlasem, a prošla na hlídané území. Mládenec v černém se po ní otáčel, sledoval ji pohledem, a v očích měl otázku, jestli nedošlo k profesionální chybě. Ale když vetřelkyně začala mluvit s kapitánem Krouckým a nikdo ji nevyhnal, otočil se a ostražitě sledoval pěšinu, jak mu bylo uloženo. „Kdepak jste se tu vzala, paní Foglová?“ zeptal se kapitán Kroucký. Neznělo to přívětivě, ale ani zlověstně. Oliva se vymluvila na Vacínka. Že venčí psa. Kroucký souhlasně pokýval hlavou, a prohlásil s ironickým nádechem. „Na procházce se psem - to vám musím věřit, paní Foglová? Řekněte na rovinu, o co jde, a já vám dovolím venčit pejska, kde se vám zalíbí.“ „Povíte mi, co se tu stalo?“ „Jedna paní se u břehu utopila. Máte k rodině bližší vztah?“ Oliva přisvědčila. „Kdybyste přišla o chvíli dřív, zastihla byste koronera. Právě odjel, a vůz s tělem té paní taky.“ „Nešťastná náhoda?“ Kroucký zavrtěl hlavou. „To je problém, pro který se nemůžu sebrat a odjet taky. Koroner tvrdí, že se paní utopila sama. Nějak se svezla horní polovinou těla pod hladinu a zalkla se. Rychle a nečekaně. Jenže v jejím zátylku našel ránu po úderu.“ „Pachatel ji srazil do vody? Takhle to vidíte, pane kapitáne?“ „Koroner mi vyhrožuje vyšetřovací motanicí kvůli zápisu ve zprávě, že k ráně došlo po smrti. Technici našli vedle těla podezřelý oblázek velikosti žemle. Nejdřív se paní ponořila a voda zaplavila plíce. Potom ji někdo pozvedl nad hladinu a tou oblázkovou žemlí ji udeřil. Dal si záležet, aby na kameni zůstaly stopy po úderu. Jestli se koronerův názor nezmění, budu si zoufat. Dnes je pátek, od pondělka mám dovolenou. Chci jet na Šumavu. Kdyby se mi tak někdo sám přiznal. Nevíte o někom, paní Foglová?“ Měl to být žertík, ale Olivě zatrnulo.
|
