|
Chlebíček s majonézou - 3. pokračování
4. KAPITOLA
V kůlně za Lesním barem panovalo šero. Pruhy světla z nedoléhajících prken ve stěnách osvětlovaly složené bedny a stohy papírových krabic. Trochu víc bylo vidět, když paní Míla otevřela dveře a obě dámy vstoupily dovnitř. „Kde je?“ zašeptala, kdoví proč, Oliva. „Támhle, za těmi přepravkami,“ rovněž šeptala paní Míla. „Kůlnu nezamykáte?“ „Přes den nikdy. Pořád sem pro něco chodíme. Kdyby odtud chtěl někdo cizí něco odnést, viděli by ho hosté od stolů a spustili by povyk." „Ale je ticho, nikdo tu není.“ „Možná utekla. To bych byla ráda,“ povzdechla si paní Míla. Ale Svatava neutekla. Krčila se vzadu na krajíčku bedničky jako hromádka neštěstí. Zdvihla hlavu. Její zhroucená tvář v šeru kůlny vypadala jako z divadelního dramatu – bledá, s červenými flíčky a uslzeným nepřítomným pohledem. Dámy obešly haldu přepravek, a Oliva se k ní sklonila. Paní Míla zůstala stát vzadu. „Co se vám stalo, Svatavo?“ zeptala se Oliva a snažila se o konejšivý tón. „Zabila jsem svou matku,“ zněla odpověď. Tohle Olivu zarazilo a překvapilo. Paní Míla za jejími zády prohodila: „Pořád vykřikuje do světa, že zabila svou matku. Co mám dělat, paní Foglová? Volat policii? To mi prošmejdí krám. Nemůžete ji odvést někam jinam?“ Oliva tuhle výzvu nenápadně přešla. Paní Míla lamentovala dál: „Koupila pro matku chlebíčky, a jely s vozíkem na promenádu k řece. Za chvíli se vrátila, že zapomněla vzít z pultu ubrousek. Tak jsem jí dala dva, a ona běžela zpátky k řece.“ Zbytek už říkala tak rychle, že jí bylo ztěží rozumět. Svatavu schovanou v kůlně prý našla, když potřebovala na pult doplnit paštikové konzervy. Hned ji napadlo vyhledat pomoc u stálé zákaznice ze Staré osady, proslulé úspěšným řešením zapeklitých situací. „Musím zpátky k pultu,“ prohlásila paní Míla. „Je pátek, to je vždycky frmol. Lidi přijíždějí na chaty, po cestě vyhládnou, nejdřív zajdou k nám na baštu. Vy si s ní, paní Foglová, jistě poradíte.“ Paní Míla uznale poklepala Olivě na rameno a spěšně opustila kůlnu. Oliva si přitáhla jednu bedničku a posadila se. „Řeknete mi, Svatavo, co se vám stalo? A kde je vaše matka?“ Svatava chvilku mlčela. Potom začala vyprávět. O tom, jak tlačila vozík podle řeky, jak tam bylo krásně, prosluněné stromy, keře zimolezu a posečená tráva na břehu. Matka držela na klíně chlebíčky a snědla je na oblíbeném místě, kde se vždycky zastavovaly. Matce se tam líbily navršené říční balvany a vstup do vody příjemně pokrytý oblázky. Když matka dojedla svačinu, měla prsty zapatlané majonézou z lázeňského chlebíčku. A Svatava zapomněla na ubrousek! Tak musela běžet zpátky do Lesního baru, aby si matka mohla prsty otřít. Vozík zůstal stát na cestě. Matku nechala u řeky maličkou půlhodinku, určitě ne déle. Když se vrátila s ubrouskem, tak svou matku zabila. „Jak jste to udělala?“ zeptala se Oliva. „Já nevím.“ „Vy nevíte, jak jste zabila svou matku?“ „Asi jsem ji uhodila do hlavy velkým oblázkem a pak jsem jí tu hlavu strčila do vody.“ Svatava se upřeně podívala slzavýma očima na Olivu a namítla „Musela jsem to být já, kdo jiný?“ „Počkejte, Svatavo, to není tak jisté. Snažte se vzpomenout. Takže vy jste zabila svou matku a pak jste běžela pro ubrousek?“ „Ne, když jsem běžela pro ubrousek, tak ještě seděla ve vozíku a volala za mnou, abych si pospíšila, že nemůže mít ruce upatlané, že to nesnáší. Ona nesnáší hodně věcí.“ Tohle jí Oliva uvěřila a ptala se dál: „Tak jste svou matku usmrtila oblázkem, když jste se vrátila z Lesního baru. Jak jste ji odtáhla do řeky?“ „Já nevím,“ řekla Svatava. "Tvrdíte, že jste matku zabila, ale nevíte, jak to proběhlo? Dobře. Vzpomenete si, co jste na tom místě viděla jako první, když jste dorazila s ubrouskem? Asi matku na vozíku?“ „Ne. To už byla ve vodě. Obličejem dolů ke dnu. Vedle ležel kámen umazaný od krve.“ „A vozík? Byl převržený někde jinde, než předtím?“ „Ne, stál na svém místě, jak jsem ho nechala.“ Celé to vyprávění znělo podivně. Oliva si nemohla její slova uspořádat do přijatelného děje. „Poslyšte, Svatavo, nemohl vaši matku uhodit a položit do řeky hlavou dolů někdo jiný?“ Svatava odmítavě zavrtěla hlavou. Znovu zvedla uslzené oči a v nich se stále lesklo: byla jsem to já, kdo jiný? Oliva změnila směr otázek. „Proč jste zabila svou matku? Žila jste s ní přece dlouho, co se pamatuju.“ Stavava křečovitě zaťala ruce do sebe. „Máte pravdu, celý život matce sloužím. Nesmím se od ní hnout ani na okamžik, počítá mi každou chvilku, kdy musím nakoupit, a ona zůstane sama doma tady na chatě. My tu bydlíme. Brzy mi bude šedesát. Říkám si, že bych už měla najít nějakého muže, mít rodinu a děti. Matka mi to nikdy nechtěla dovolit. Ale čas tak rychle utíká a stárnu… Proto si myslím, že jsem se jí chtěla zbavit. A zdvihla jsem asi ten oblázek.“ „Proč zrovna dneska? Bylo to kvůli tomu ubrousku? Že jste ho zapomněla vzít ke chlebíčkům, a matka vám to vyčetla?“ Svatava odmítavě zavrtěla hlavou. „Ne. To jsem udělala kvůli Paříži.“ Tohle si žádalo vysvětlení. Svatava ho ochotně poskytla: „To jsem věděla, že Lázeňské domy vyhlásily soutěž pro místní švadleny, a že vítězka bude tři neděle pracovat v pařížském salonu. Ale předtím jsem pomáhala vyklízet byt po tetičce, a ve skříni jsem našla deset metrů jemného plátna s modrými proužky. Taky balíčky lemovacích krajek, a další hodně staré látky, a napadlo mě...“ Svatava se na chvíli odmlčela, a pak mluvila dál: „že bych mohla taky na tu slavnost. Tajně, když matka spala, jsem našila dámské plavkové oblečení ve stylu dvacátých let. Overaly s nohavičkami, koupací čepečky, všechno lemované krajkami. Všude našité mašličky a knoflíčky. Taky župánky, sukýnky a živůtky… celkem patnáct modelů. Přihlásila jsem se, a ty modely jsou už v Lázeňských domech připravené na zítřejší přehlídku. Abych mohla jet do Paříže. Ale když jsem to oznámila matce, hrozně se zlobila. Že ona do takového mumraje nepůjde, a já tam taky nebudu. Že s ní musím zůstat doma jako vždycky a dělat jí společnost. Prosila jsem produkci, jestli by mohli moji část v přehlídce místních švadlenek uspořádat beze mne, ale odmítli mě. Že si přehlídku musím hlídat sama. Že mají starosti s profesionálními návrhářkami. Někoho jiného na zástup jsem nestačila sehnat. Proto jsem asi matku zabila. Abych zítra předvedla svoje šití. A třeba jela do Paříže, i když by mě matka nepustila.“ Takhle se to mohlo stát. Ale Olivě na výkladu něco vadilo. Svatavu znala dlouhé roky, byla to bytost mírná, poddajná a úzkostlivá. Když něco zákaznici nesedělo, dokázala obětavě přešívat, dokud nedosáhla spokojenosti. Představa, že by otrle sebrala kámen a přistoupila k vozíku s matkou… Oliva se zeptala: „Svatavo, nepotkala jste na promenádní cestě někoho, kdo by potvrdil, nebo spíš vyvrátil to, co říkáte?“ Svatava si vzpomněla, že nějaký muž postával u cesty. Když ho míjela, schoval se za strom. Ani nepozdravil. „Víte, kdo to byl? Poznala byste ho?“ „To ne, stál ve stínu, a já jsem pospíchala. Ale to je asi zbytečné. Měla bych se udat na policii, co myslíte, paní Foglová?“ „Ještě chvíli tu zůstaňte,“ přikázala Oliva. „Zajdu se podívat, co se děje u řeky. Vydržte v kůlně, a nedělejte nic beze mne. Kdyby sem přišla policie dřív než já, mlčte a nic neříkejte.“ „Já se jim přiznám,“ špitla Svatava. A myslela to vážně.
|
