|
Chlebíček s majonézou - 2. pokračování
3. KAPITOLA
Důvěrná schůzka mezi bývalými spolužačkami Olivou Foglovou a Bobi provdanou Kortýzovou se odbývala za hotelem „U vody“, ve stínu vysoké zdi bez oken - pokud se nepočítají nízká okna suterénu nebo okénka koupelen v řadě nad sebou. Produkční Bobi Kortýzová tam postávala u hromady cihelné suti a nebyla sama. Provázel ji mladší muž neurčitého společenského postavení - mohl pocházet z celé škály nižších manažerských profesí, a s noblesně oblečenou paní produkční neladil. Naopak, kombinace proužkatého blyštivého saka a obnošených otřepaných džín vrůstajících do cihelného prachu volala do světa, že tady není něco v pořádku. Když se Oliva s Vacínkem objevila za rohem hotelové zdi, Bobi se k ní vrhla s úlevou: „Musíš mě zachránit, Olivo. Jsi jediná moje naděje – ach, promiň, dovol představit, můj přítel. Můj přítel Libocký. Tedy Petr Libocký.“ Bobi přidala na slovo přítel víc důrazu, než by se na vdanou ženu slušelo. Oliva pochopila. Tedy to, že při slovech „aby nás spolu neviděli“ nešlo o ni, ale o tohoto muže. „Co se děje, Bobi? Tobě ráda pomohu, poradím, zařídím…“ „Někdo mi strčil do kabely výstřižek z televizního programu - byl to film, kde zavraždili modelku na přehlídkovém molu. Musel to být můj skoro bývalý manžel. Petr ho zahlédl před hotelem.“ Bobi se ohlédla po lesklém saku nízkého manažera, a ten vážně přikývl. „Tvůj skoro bývalý… Počkej, ty už nejsi s Kortýzem?“ „Rozvádíme se.“ „Ale proč, Bobi? Vždyť jste se měli tak rádi!“ „Lidi se časem mění. Kortýz sedí dvacet let na židli v úřadě, kam si dřepnul pod škole, a skoro za ty samé peníze. Já se dostala dál, něco jsem dokázala, něco chci udělat - a mít se líp. O hodně líp. Nehodlám do konce života živořit na stejných platech a bydlet v garsonce po babičce. On můj rozlet nechce pochopit. Odmítla jsem snášet jeho přízemnost.“ „Dobře, Bobi, co bylo s tím výstřižkem? Jak jsi poznala, že je od manžela?“ „Ten film dávali v den, kdy jsem Kortýzovi na rovinu řekla, že od něj odcházím. Vlastně to byla poslední kapka našeho vztahu – ten film o modelkách. Něco se ve mně vzbouřilo. Uvědomila jsem si, že produkce je to, co chci dělat, a co mi přinese úspěch. Mám obavy, že ze msty - rozumíš, Olivo - aby se mi pomstil, že udělá nějakou hroznou věc. Asi mi to ten magor chce dát sežrat.“ Poslední věta nešla dohromady s elegancí paní produkční, ale snad se dá omluvit rozčilením. Bobi mluvila dál: „Někdo mi do firmy posílal výhružné dopisy. Tak měsíc nazpátek. Že moje modelky potká krutý osud a podobně. Musíš mi poradit, co mám dělat! Hned teď. Mám strach, že něco udělá holkám na molu zítra při přehlídce.“ „To je vážná věc, Bobi,“ řekla Oliva, „Výhružné dopisy. Jak víš, že byly od manžela?“ „Píše v nich takové věci, které znám jen já.“ „Mohu je vidět?“ „Ne. Zničila jsem je. Poradil mi to Petr, aby prý Kortýzovi nepřitížilo, že se připravoval dopředu. Skončily v popelnici.“ „Ale Bobi! To nebylo prozíravé, zvláště při rozvodu. S těmi dopisy jsi měla jít na policii! No, nevadí, půjdeme spolu. Musíš to nahlásit, věř mi.“ Bobi se začala ošívat. „To právě nemůžu. Kdyby se o hrozícím nebezpečí dozvěděla ředitelka z Lázeňských domů, mohlo by se stát, že by přehlídky nechala přesunout do velké hotelové haly, kde se konaly přehlídky loni a roky předtím. Komornější, jen pro vybrané hosty na vstupenky. A hlavně levnější.“ S tím Oliva souhlasila, že tohle by se mohlo stát. „A to se právě stát nesmí,“ řekla Bobi. Zvláštní bylo, že od této chvíle přítel Petr Libocký kousek poodešel, jakoby se o další hovor nezajímal. „Protože Lázeňské domy mi už za celou akci zaplatily dopředu. Musela bych velkou část vrátit. Ale já ty peníze už nemám.“ „Tomu nerozumím, Bobi…“ „Jsou to investice, chápeš, ty peníze leží u mě na účtě do té doby, než je splatnost faktur dodavatelům. Petr mi radí jak je využít dál, a dodávky za ozvučení, světla, stan a podobně zaplatím, až když mi začnou posílat upomínky. Petr Libocký je můj finanční poradce. Podle něj to není špatný byznys, ale někdy ty půjčené investice nejsou dost ziskové a nevrátí se zpátky. Ale to se spraví. Tahle „Slavnost letní módy“ v Poříčí mi zaplácne nějaké ty ztráty. Ale musí se konat ve velkém stylu na plovárně.“ Oliva stále nemohla pochopit, o co jde. Kromě toho ji vyrušilo houkání sanitky a po chvíli i kvílení policejní sirény někde poblíž řeky. Ale právě ta policejní siréna jí navedla na správné vysvětlení Bobiných finančních obav. „To nemyslíš vážně, Bobi! To je podvodné jednání. Přestože to vypadá důvěryhodně. Kradeš peníze zákazníků pro sebe, a faktury zaplácneš penězi jiných zákazníků? V jaké ztrátě jsi se ocitla, když ti tak záleží na tom, abys nemusela vracet úhradu produkce Lázeňským domům? Pár set tisíc?“ Bobi trochu lehkovážně, ale přece jen s obavami odpověděla tišeji, snad aby to její mladý přítel neslyšel: „Dvanáct milionů.“ „Tolik? Bobi! Kde je vezmeš?“ Spolužačka neodpověděla. Dozněla i policejní siréna, a bylo to někde blízko. „Nezlob se, Bobi, ale pokud nechceš můj doprovod na policejní stanici, tak pomoc u mne nehledej,“ rozhodla Oliva. „Tohle je nad moje síly a známosti. Výhružky smrtí, to je příliš! Ještě si to rozmysli.“ „Naopak, ty si to rozmysli,“ žádala Bobi. „Znám tě, Olivo, tebe určitě napadne, jak se z tohohle maléru dostat ven. Potřebuju tě. Do zítřka.“ Oliva mlčela a hotovila se k odchodu. Vacínek vyrazil vpřed, jeho psí instinkt mu říkal, že nastal čas obědvat. Míjeli Petra Libockého v lesklém saku, ten jen postával u zdi hotelu vedle okapové roury a na rozloučenou pokynul hlavou bez úsměvu. Opustit svědomitého a starostlivého Kortýze kvůli tomuhle hejskovi? Když Oliva obešla hotel ke vchodu, byl čas k přemýšlení - oběd v hotelové restauraci, nebo zajít přes zanedbaný park k Lesnímu baru? Oliva se rozhodla pro restauraci. Ale než vstoupila na hotelovou terasu mezi růžově kvetoucí oleandry, odněkud se vynořila paní Míla v bílém plášti. Zvolala: „Tolik vás hledám, paní Foglová, konečně jsem vás našla!“ S planoucíma očima ji chytila za rukáv. „Musíte hned se mnou ke stánku, stalo se něco hrozného.“ Za ten rukáv si Olivu přitáhla blíž a zašeptala jí do ucha: „Schovala se u mě v kůlně. Co mám dělat?“
|
