|
Chlebíček s majonézou - 1. pokračování
2. KAPITOLA
Oliva Foglová s Vacínkem na vodítku zrovna přecházela po cestě ze zarostlého lázeňského parku do pískovcového lomu, kde mohutné břízy stíní chatařskou hospodu, když ji míjela houpavě odjíždějící dodávka z lahůdkárny. Paní Míla v bílém plášti nesla zadním vchodem do kuchyně nízkou přepravku zakrytou bílými papíry, a její přítel Mrázek zvaný Mrazík pod terasou připisoval žlutou křídou na černou tabuli k nabídce „segedín knedl“, „tepl domácí sekaná okurka chléb“, „rizoto kuře ital s hrášek“, „smaž žampion hranolky!“, „udrž ČISTOTU!!! DO KOŠE!“ další řádky nabídky „DNES CHLEBÍČKY! vajíč lázeňský salám ČERSTVÉ!“ Než se Oliva kolem sehnuté postavy Mrazíka dostala po dřevěných stupních na terasu a prošla k dlouhému oknu nad výdejním pultem, paní Míla do skleněné chladící vitríny vyložila část dovezených lahůdek a zbytek ukládala vzadu do lednice. Jakmile zahlédla chatařku ze Staré osady před pultem, rychle se vrátila. „Copak, že nezkoušíte, paní Foglová? Slyšela jsem od řeky veselou muziku! Tak jsem si řekla – to už nacvičují naši pejskové!“ Oliva položila na pult výdejního okna peněženku, objednala si pozdní snídani, a podala vysvětlení: „Ještě není pódium připraveno na zkoušky. Máme přijít za hodinu. Podle rozvrhu jsme už měli nacvičovat, a hned po nás budou svoje modely zkoušet poříčské krejčové. Snad se to stihne.“ Paní Míla se vyklonila přes pult, aby pohledem pohladila Vacínka, který se k ní nahoru natěšeně vzpínal na tenkých bílých nožkách. „Tak ty budeš parádník a manekýn, no, už se těším, až tě uvidím. Taky zítra půjdu na ty přehlídky.“ „Budete mít zavřeno?“ podivila se Oliva. „Ale kdepak! V sobotu nemůžu zavřít, víte, jaký je tu frmol. Ale můj přítel se obětuje, vezme si hospodu na starost, abych na tu slávu mohla jít s ostatními ženskými.“ „To je od něho hezké,“ chválila Oliva. Rychlovarná konvice syčela jako o život. Paní Míla zalévala kávu ve vysoké sklenici pro prominenty, a horká pěna stoupala vzhůru i s lahodnou kávovou vůní. „Ještě jsem vám chtěla povědět, paní Foglová - už přijely modelky. Viděla jsem je, jak si vyšly na procházku k řece. Sedm krásných vysokých holek, takové mladičké, nesly se jak baletky. Oči jsem na nich mohla nechat.“ „Sedm? Řekli nám, že nasmlouvaných bude šest.“ „Čtyři modelky šly vepředu a tři za nimi. To vím jistě.“ „To je divné. Produkční je moje spolužačka, byla jsem jí na svatbě, ale ani ze staré známosti nám nechtěla na finále půjčit profesionální modelku. Že těch zajištěných šest sotva bude stačit pražským návrhářkám. V kolekci pro pejsky jsou totiž oblečky svatebních hostů, a jako doprovod by se k nim hodila dospělá nevěsta ve svatebních šatech. Svatební šaty nám půjčila jedna novomanželka z Poříčí.“ „Třeba jde o peníze, aby těch pár minut, co se slečinka bude natřásat ve svatebních šatech, nebylo zadarmo.“ „Možná si to produkce ještě rozmyslí. Máme v záloze šaty pro družičku. Ale nevěsta by se hodila víc.“ V té chvíli se za Olivou ozval ženský hlas: „Už jste se, proboha, vypovídaly? Čekám věčnost! Poslyšte, Olivo, nevadí vám, že jste mě předběhla? To vás maminka neučila, že předbíhat ve frontě se nemá? Pár na zadek vám měla dát, abyste si to pamatovala.“ Rozhovor mezi Olivou a paní Mílou ve výdejním okně byl tak zaujatý, že obě přehlédly tvořící se frontu. Paní Míla, která prahla po informacích od zdroje, ji přehlédla nejspíš úmyslně. Jako první čekala na obsluhu paní tak k osmdesáti na invalidním vozíku. Hleděla vzhůru na Olivu a v jejím pohledu nebylo nic přívětivého. Byla to paní Kábrlová z osady Říční lázně II. To je ta chatařská čtvrť nejblíž lávce přes řeku, kde se víc než na víkendovou romantiku dbá na upravené zahrádky a drátěné ploty, a osadní výbor už dávno vymohl elektřinu. Teď se vyjednává o připojení vodovodu z Lázeňských domů. Osada Říční lázně II většinou už slouží jako trvalá obydlí pro majitele, kteří se sem přestěhovali z města. Oliva dámu pozdravila zdvořile a s omlouváním, že netušila. „Já jsem byla támhle vzadu,“ vyjela na ni paní Kábrlová. „Čekaly jsme s dcerou, až přivezou chlebíčky. V pátek vždycky chodíme pro chlebíčky.“ Invalidní vozík přidržovala vzadu za madla nenápadná temně oděná ženuška, dcera Svatava. Klopila hlavu a tvářila se, že by se na terase raději neviděla. Setkání s ní Olivu potěšilo. Svatava Kábrlová je vyhlášená prádlová švadlena, kdysi šila pro Olivinu matku blůzy a letní šaty na míru. Oliva ráda chodila s matkou ke Kábrlovým na zkoušky. Vonělo to tam olejíčkem na šicí stroje. „No, už jste mě, Olivo, zdržela dost,“ shrnula stará paní, nadzvedla se na vozíku a obrátila se k paní Míle s žádostí o chlebíčky. „Dejte mi ty, co vždycky beru,“ poručila si. „Šunkový a salámový. Pro dceru nic, ta chlebíčky nejí.“ „Šunkové nepřivezli,“ řekla paní Míla se soucitnou úslužností, ale bez špetky upřímnosti. „Mohu nabídnout lázeňský?“ „Ten je moc drahý. Nevnucujte mi ho jen proto, abyste na mně vydělala.“ „Na lázeňských je dvojitá šunka, proto jsou dražší.“ „Hm. Co je na tom vajíčkovém?“ „Jako základ bramborový salát, půlka vařeného vejce přelitá majonézou, proužek šunky, na ozdobu plátek okurky, proužek kapie a petržel. Pod tím vším veka, samozřejmě.“ Po vyčerpávající charakteristice obloženého chlebíčku s vejcem se zákaznice na vozíku zahleděla na paní Mílu podezřívavě. Ale ta se stále tvářila úslužně, tak paní Kabrlová musela potlačit pocit, že si z ní prodavačka střílí. Stroze se zeptala: „Takže šunka tam je?“ „Ano.“ „Tak mi dejte jeden salámový a jeden ten vajíčkový.“ Paní Míla s viditelnou úlevou zabalila dva chlebíčky na tácku do jemného papíru, Svatava zaplatila, a matka si chlebíčky položila na klín. Potom obě dámy opouštěly Lesní bar, a vozík vedený přihnutou Svatavou mířil na lázeňskou procházkovou pěšinu podle řeky. Oliva se už předtím se svou pozdní snídaní vytratila ke stolku co nejdál od fronty u výdejního okna. Cizí chatařka tam pojídala zákusek. Chatařka počkala, až se Oliva usadí, a prohodila: „Podvodnice jedna - ty ženské dorazily až po vás, a ona dělala, jakoby tu kvůli vám čekala hodinu. Však já ji dávno prokoukla, jak je falešná. Svatavy je mi líto. Chudák holka. Mám chatu hned vedle nich.“ Nato se cizí chatařka věnovala svému zákusku, jakoby k žádným slovům z jejích úst nedošlo. Oliva moudře mlčela, a Vacínek se pod stolem vrhl na párek v rohlíku. Nepříjemné setkání s paní Káberlovou Olivu rozladilo, ale ten den nezůstalo samo. Po vydařeném nácviku přehlídky psích oblečků, kdy se shromáždilo mnoho nahodilých a nadšených diváků (dokonce se přiběhly na zkoušku podívat i kuchařky z hotelové kuchyně), tedy hned po tom, co ruce Harryho ženy pod střechou rozlehlého stanu rozepnuly Vacínkovi poslední předváděný obleček (snášel to s noblesou hvězdy módních přehlídek) přišla za Olivou produkční Bobi Kortýzová a žádala o důvěrnou schůzku. Měly se setkat za chvíli u zadní zdi hotelu „U vody“. Oliva váhala. „Poslyš, Bobi,“ řekla, „mohly bychom si promluvit hned a tady ve stanu? Není tu klid, ale nezlob se, je toho na mne trochu moc. Měla jsem těžký týden, včera jsem přijela na chatu, a teď ten nácvik…“ „Nechci, aby nás viděli spolu,“ přerušila ji Bobi. „Jsem zoufalá.“ „Tak já přijdu,“ svolila Oliva.
|
