|
Chlebíček s majonézou - 18. pokračování
Recepční hotelu „U vody“, kde se ubytovaly návrhářky a dámské celebrity z přehlídek, by jistě věděl, jestli paní produkční je stále v Lázeňských domech. Ale Oliva do recepce nedošla. U růžemi obrostlé kolonády jí zkřížil cestu kapitán Kroucký. Pospíchal právě od recepce, svého „hlavního stanu“, směrem na parkoviště. Černé kožené desky zlověstně svíral pod paží. Jakmile před sebou uviděl psíka na vodítku a za ním Olivu, hned volal: „Hezké poledne přeju, paní Foglová! Jak jste dopadla u řeky s rekonstrukcí činu?“ Oliva počkala, až k ní dorazí, a odpověděla po pravdě, že její rekonstrukce nové informace do vyšetřování nepřinesla. Kromě té nejdůležitější. „Získala jsem chatařku, která dosvědčí, že paní Kábrlová byla schopna mýt ruce v řece bez pomoci. Nemohoucnost jen předstírala, aby získala péči své dcery. Utopila se sama - břeh je na tom místě zrádný.“ Kapitán Kroucký trochu samolibě poznamenal, že s podobnou možností počítal, a proto se tímhle případem nezabýval. Pro něho byla rozhodující zpráva od koronera, že pachatel vraždu fingoval. Oliva se zeptala: „Odjíždíte za zraněnou modelkou do Prahy, pane kapitáne? Prozradila lékařům jméno toho, kdo ji napadl?“ „My jsme s Horáčkem od naší společné snídaně nezaháleli,“ chlubil se Kroucký, „ale za Ivetkou Černou se nechystám. Jsme nepřetržitě ve spojení s doktorem, co nám ji hlídá, a máme v nemocnici svého člověka. Už se zase probrala, tentokrát natrvalo. Ale než se úplně vzpamatovala, pronesla ten debil osmkrát.“ Na vteřinku se odmlčel, aby dalšímu proslovu dodal na významu. „Zpočátku uvedla, že padla sama hlavou na kámen. Když ji náš člověk upozornil na svědectví Jindřicha Pekárka, začala tvrdit, že svědek je lhář, co ji chtěl znásilnit. Ale náš člověk se nedal a naléhal. Nakonec se Ivetka rozplakala a přiznala, že toho debila moc nevydírala. Jen na základě jejích požadavků platil výdaje na bydlení, taxíky a dovolené v luxusních destinacích. Dokonce ji poslal na Maledivy. Dále hradil nákupy kosmetiky, šperků a oblečení. Ale Ivetka to chápala tak, že ho doopravdy nevydírala. Jen mu párkrát řekla, že to na něj práskne.“ Oliva už byla netrpělivá. „A jméno toho údajně nevydíraného dárce?“ „Náš člověk i doktor jasně slyšeli jméno Liboc. Domníval jsem se, že je to její bydliště, ale ona bydlí v Košířích. O jakou osobu se jedná mi došlo, až když do recepce volal nějaký Libocký a oznámil obavy. Jenomže ne o Ivetku Černou, ale o svou přítelkyni.“ Oliva sevřela rty a zavřela oči. „Totiž - celou noc jsme prováděli výslechy lidí z hotelu, od módy a technický personál, ale nikde jsme, ani dnes ráno, nezastihli paní produkční. Prostě zmizela. A teď nám volal Libocký, že čeká v Praze na nádraží, že měla přijet domů do Prahy vlakem, ale nepřijela.“ „Vlakem? Proč zrovna vlakem? Vždyť do Prahy stále odjíždějí auta…“ „Pan Libocký oznámil, že jeho přítelkyně Bobi Kortýzová, ta produkční, údajně chtěla spáchat sebevraždu skokem z jedoucího vlaku. Dopustila se velké zpronevěry peněz dodavatelů. Prý nemohla snést pocit viny. A že asi skočila. Telefonát proběhl zhruba před půl hodinou. Chtěl jsem poslat naše lidi, aby zkontrolovali trať, ale dělníci už na trati tělo našli. Kousek za nádražím.“ „Je mrtvá?“ vydechla Oliva. „Není. Moc se jí nestalo. Jela tam sanitka, a volali mi z nádraží, že má otřes mozku. Praštila se hodně vzadu do hlavy. Zůstala při vědomí, doplazila se podle kolejí až na hromadu uhlí. Dneska provádím, paní Foglová, vyšetřování jen po telefonu. “ Oliva se zatvářila podivně, a Kroucký si to vyložil po svém. „To víte,“ dodal, „je to zmatek. Mám fofr. Jedu na nádraží, omrknout ty koleje.“ „Pane kapitáne, myslíte, že by si produkční od módních přehlídek uměla otevřít bez pomoci dveře jedoucího vlaku? Kromě toho vagony do Poříčí mívají dveře blokované.“ Kroucký se usmál, zase trošku samolibě. „Za koho mě máte, paní Foglová? Hned mě napadlo, že náš pachatel Libocký svou přítelkyni udeřil do hlavy jako Kábrlovou a Ivetku, a pak ji odložil jakoby vypadlou z vlaku mezi pražce. Snaží se mě zmást, že netrpělivě čeká na hlavním nádraží. Kdoví, odkud do recepce volal. To si zjistíme. Zkrátka Libocký odvezl Kortýzovou za nádraží, tam ji vylákal z auta, praštil do hlavy a hodil ke kolejím. Přece skutečný sebevrah by čekal, až to strojvůdce pořádně rozjede! Na tohle nepotřebuju dlouhý vyšetřování. Stačí mi jedno dopoledne, a případ je vyřešený. Pana Libockého si zajistíme. Ten člověk musí být strašně hloupý. Navíc nemá v pažích žádnou sílu. Ani šutrem mávnout neumí. Ale neberte to ve zlém, paní Foglová... Jsem rád, že modelka Ivetka i ta produkční Kortýzová přežily. Motivem se nezabývám, ten se podbízí sám. Vždycky jde o peníze. To přece víte... Jen ta Kábrlová starší se nemusela utopit! Holt měla smůlu na chlebíček s majonézou… Večer si to sepíšu, a v pondělí ráno jedu na Šumavu.“ Na odchodu se Kroucký ještě otočil a doplnil: „Málem bych zapomněl, paní Foglová, mám pro vás novinu! Před chvilkou jsem zavolal do Prahy kolegům, aby zařídili propuštění Svatavy Kábrlové. Bez ohledu na to, jestli bude tvrdit, že matku zabila, nebo nezabila. Když si s ní nebudou vědět rady, ať přivolají psychology. Ti už jistě dají obětavou dcerku dohromady!“ Kroucký úředně a pevně sevřel desky v podpaží, zvolal „končím s telefonováním, jedu do terénu,“ a hbitě odkráčel. Oliva zůstala s Vacínkem na parkové pěšince a dívala se za ním, jak nasedá do temného vozu a odjíždí. Vůz se v efektní otočce rozjel po asfaltu, na to jako v akčním filmu zasvištěl ostrou zatáčkou kolem pískovcových květníků, a pak ještě jednu zatáčku doprava. Prach z parkoviště zavířil a pomalu usedal na lázeňskou květinovou výzdobu před turistickým hotelem „Pod skalou“. Za řekou znovu začala kvílivě houkat odjíždějící sanitka. Ale bylo to daleko, a rušná kolonáda a restaurace v čase oběda ji přehlušily. Oliva se sklonila k Vacínkovi a řekla: „Musíme vrátit klíče od chatky, Watsone. Ale nejdřív si zajdeme do kolonády na zmrzlinu. A vy dostanete kornoutek...“
|
