|
Chlebíček s majonézou - 14. pokračování
12. KAPITOLA
Dostala Oliva Foglová policejní souhlas s rekonstrukcí způsobu usmrcení matky Svatavy Kábrlové? Dostala. Teď stačí uvést do života zarputilou umíněnost a přidržet se faktů. Šťastnou náhodou se u Lesního baru objevily dvě známé trampky. Vydaly se dolů z campu na západní straně Chlumu na nedělní porci zmrzliny. Ta první připomíná divošku ze skalních doupat, v haleně pošité korálkovými ozdůbkami a v dlouhé sukni barvy bláta. To je Bačka, která se ráda drží stranou a miluje lesní zvířátka. Naproti tomu kamarádka Šárka vypadla z plakátu na romantickou cestovatelku - kolem krku bavlněný šátek s uzlíky a třásněmi, vestička do pasu z maskáčové látky vzor jehličí a doma šité kapsovité šortky. Před útoky lesních porostů požívají obě dívky ochranu pevných bot. K nim vysoké pletené ponožky - ty jsou třeba, protože k něžným dívčím nohám je chlumský písek neúprosný. Oliva využila známosti s oběma dívkami a požádala je o pomoc. Ochotně přijaly první úkol. Znamenalo to vyvézt policií zabavený invalidní vozík z kůlny a připravit ho pod terasou na cestu. K vozíku náležela svačina v podobě obložených chlebíčků. Takových, jaké si v pátek koupila paní Kábrlová. Chlebíčky se v neděli ráno doprodávaly, ale i tady štěstí přálo. Salámový a vajíčkový ještě v lednici čekaly na zákazníky. Paní Míla zabalila tácek do jemného papíru. Vyklonila se přes pult a laškovně promluvila na Vacínka: „Viděla jsem tě, zlatíčko, na přehlídce. A s nevěstou! Takový jsi byl fešáček v tom oblečku, ženíšek k pohledání, hned bych si tě vzala za manžílka. Opravdový ženíšek! Tolik se mi to líbilo!“ Vacínek se snažil vyskočit nahoru na pult, bílé svalečky mu na nožkách jen hrály, a přijal pamlsek. Paní Míla se zvedla. Podala Olivě balíček se zvědavou otázkou: „Slyšela jsem, že se nějaké ženské popraly?“ Oliva zaplatila a připustila, že k jakési hádce došlo: „Před stanem na nás číhaly pejskařky a strkaly se mezi sebou. Během chvilky se oblečky vyprodaly, a taky šaty dívenek. Pejskařky nám házely peníze do krabice. Když už nebylo co prodat, popadla jsem psa, kamarádka vzala krabici, a utekly jsme z plovárny.“ „Krásná slavnost, budu dlouho vzpomínat,“ vzdychla paní Míla. „Jenomže teď musím zase do práce. Jsem tu sama s kuchařkou. Chudák můj přítel, leží jako lazar. Po včerejší noci se nemůže hnout. A je mu špatně. Varovala jsem ho, ať s nimi nepije, když prodává, ale chlapi nemají rozum.“ Oliva udělala soucitný obličej. Vacínek dostal od paní Míly ještě jeden skroječek, a na řadu přišel další zákazník. Rekonstrukce činu započala tím, že Oliva předstírala, že je paní Kábrlová. Usadila se na cestě do invalidního vozíku a na klín položila tácek. Ochotným pomocnicím vysvětlila, co se dozvěděla od dcery Svatavy při rozhovoru v kůlně. Jak zapomněla vzít z pultu ubrousek, vrátila se pro něj, a mezitím matka zemřela v řece. Vozík s Olivou a chlebíčky projížděl promenádní lesní pěšinou podle řeky. Šárka ho tlačila, a Bačka vedla vzadu Vacínka na vodítku. Za chvíli vozík míjel místo činu, kde neznámý pachatel udeřil modelku do hlavy a Pekárek ji potom držel v náručí. Na cestě se tam válela potrhaná policejní páska a kolem se kroutily stopy pneumatik po sanitce. Hned o pár kroků dál se otevřel volný břeh s balvany a oblázkovým vstupem do vody. Tady už nezůstaly žádné stopy po policejním pátrání. Vozík zastavil na cestě. Přišel čas posvačit, aby rekonstrukce byla dokonalá. „Ale co budeme dělat my?“ zeptala se Bačka. „Tedy, co asi v té chvíli dělala Svatava, zatímco její matka jedla chlebíčky?“ „Budeme čekat a zírat na řeku,“ řekla Šárka. To povaze Svatavy odpovídalo - čekat na přání matky. Oliva snědla chlebíčky. Nejdřív salámový a potom i lázeňský. Ukázalo se, že pojídat lázeňský chlebíček a nezmazat si prsty lepkavou majonézou bylo nemožné. Lahůdkárna s ní nešetřila. „Pokračujeme v rekonstrukci,“ řekla Oliva. „Matka poslala Svatavu do stánku pro ubrousek, aby si mohla utřít ruce.“ „Teď musíte, paní Foglová, sedět na vozíku s rukama nahoře a čekat, až se dcera vrátí,“ uhodla Šárka. „To bude trvat dlouho, musí jít tam a zase zpátky.“ Všechny tři v tom čase začaly probírat různé návrhy, co se v pátek mohlo na tomto místě stát, ale nic se hodilo. Nadějně vyhlížel nápad, že Svatava zavezla matku k vodě, aby se mohla umýt, ale když dívky zkusily zajet s vozíkem k řece, přes oblázky se to nedařilo. Kola se propadala a zůstávaly po nich rýhy. A v pátek po činu žádné vozíkové stopy mimo cestu policie nenašla. Další návrh, že Svatava matku k vodě odtáhla nebo odnesla, a ona jí spadla při mytí rukou pod hladinu, musely také zavrhnout. Bez zanechaných stop to nešlo. Nakonec rekonstrukci vzdaly jako neužitečnou, bez výsledku. Oliva si šla ruce od majonézy umýt do řeky, a tehdy se stalo něco zvláštního. Přestože vstup do řeky byl z cesty vidět jako pozvolný, zblízka se ukázal kluzký a neviditelně strmý. Oliva se sklonila k vlnkám na hladině, a málem v nich skončila. V poslední chvíli získala ztracenou rovnováhu. Namočila si jen ruce po lokty a kolena. Takhle se to mohlo stát. Matce se nechtělo čekat na ubrousek, umyla si ruce v řece a kvůli sklouznutí po zrádném břehu ztratila rovnováhu. Ve chvíli, kdy padala do vody, měla nohy výš než tělo. Ve zprávě koronera se psalo o okamžitém zalknutí. Matka ani neměla čas a sílu vzepřít se rukama nad hladinu, jako to udělala Oliva. Tenhle objev otevřel otázku - jak se matka dostala od vozíku na cestě mezi oblázky k řece? To bylo v této chvíli důležitější, než záhada, kdo ji později vyzvedl z vody a udeřil do hlavy. „Jste celá mokrá!“ upozorňovaly dívky. Oliva řekla, že to ani nestudí a brzy uschne. Vzala lodenovou brašnu a vodítko s Vacínkem. Požádala dívky, aby vrátily vozík do kůlny, že musí běžet napřed. „Když jsme odjížděly od Lesního baru,“ řekla do udivených dívčích tváří, „zrovna tam mířila jedna chatařka. Musím s ní mluvit. Snad ji ještě zastihnu.“ Dívky se chopily vozíku, dostaly peníze na zmrzlinu, a Oliva vyrazila s Vacínkem po promenádní pěšině co nejrychleji zpátky ke stánku.
|
