|
Chlebíček s majonézou - 15. pokračování
13. KAPITOLA
Sousedku Kábrlových z osady Říční lázně II zastihla Oliva na konci terasy Lesního baru, když se pomalu chystala k odchodu. Na stole ležela prázdná krabička od cigaret, plný popelník, sklenice na kávu pro štamgasty se zbytkem lógru a tácek s dortovými drobky. Jakmile se spěchem zrůžovělá Oliva objevila u stolu, pokusila se ji barová štamgastka zahnat nepřívětivým pohledem, říkajícím: co mi sem kdo leze, vždyť jsem si sedla stranou… Její chování mělo do obvyklé chatařské soudržnosti daleko. I její zjev působí cizokrajně. Ani stopa po kosmetice. O tvář a ruce pečují slunce, déšť a vítr. Šedivé vlasy má gumičkou stažené dozadu. Na sobě černou halenu bez rukávů, a kolem krku koženou šňůrku s barevným tibetským korálkem. „Smím si přisednout?“ zeptala se Oliva sladkým hlasem. „Jestli se vám chce…“ Oliva se nenechala odradit. Odložila lodenovou brašnu na volnou židličku a posadila se vedle chatařky. Vacínek se schoulil pod nohy. Cítil kolem chatařky vůni kočičího žrádla, a to se mu nelíbilo. Oliva sáhla do brašny a s přátelským gestem nabídla chatařce svoje cigarety. Ta nejdřív zaváhala. Možná tušila léčku. Ale prázdná krabička, smutně ležící na stole, je prostě smutná prázdná krabička. Chatařka si tedy s díky jednu cigaretu vzala a řekla: „Koukám, že kouříte něco fajnového, dámo… Víte, že vás tu každej zná? Vás hned tak někdo nepřehlídne.“ Oliva na to nic neřekla. Tohle věděla dávno. Ale začala kout železo, dokud se v chatařce zapalovala vděčnost za dárek. „Když jsme se minule potkaly, mluvila jste o paní Kábrlové a její dceři. Říkala jste, že matka je podvodnice falešná.“ Chatařka si zapálila, s příjemným přimhouřením očí se zahalila do běloučkého dýmu, jen tak poznamenala „tahle je dneska desátá, nebo jedenáctá?“, a začala povídat. Dokonce ochotně. Měla mírně přichraptělý hlas: „Když něco řeknu, tak za tím stojím! Podvodnice falešná. To na ni sedí. Na starou Kábrlovou. Předstírá, že je ochrnutá po mrtvici. Co vedle ní bydlím, a vídám ji, falešnici, normálně chodit, dávám si pozor, aby něco neudělala mým kočkám. Prý dělají binec na jejich zahrádce. Mám šest kočiček. Možná sedm.“ Svědectví o pohyblivosti paní Kábrlové Olivu překvapilo. Musela oponovat: „Paní Kábrlová se nemůže pohybovat, je ochrnutá. Znám ji léta, když moje maminka chodila ke Svatavě zkoušet, a já jsem ji doprovázela. Zdržely jsme se tam pokaždé dlouho, vybírání střihů, zkoušky… Paní Kábrlová vždycky seděla v kuchyni a odvolávala Svatavu kvůli tomu nebo onomu… Maminka postávala v prádle u velkého zrcadla a čekaly jsme, až ji Svatava obslouží a vrátí se k nám.“ Chatařka odmítavě mávla rukou, v níž držela cigaretu, a dým zahalil celý stůl. „Možná zpočátku… dávno… když dostala tu mrtvici. Vždyť ona stará Kábrlová nikdy nepracovala, a Svatava taky ne - jen jako domácí dělnice. Drby nesbírám, ale v osadě se běžně mluví, že nikdo neví, z čeho jsou obě živy. Stará Kábrlka snad ani pořádný důchod nemá. Nejspíš žijí jen z toho šití. Proto stará tu mladou tak potřebuje. Jako služku, pečovatelku a na výdělek. A z pěkný mladý holky se stala shrbená stárnoucí švadlena.“ „Proto si myslíte, že paní Kábrlová nemohoucnost jen předstírá?“ „Nemyslím si to, už jsem vám řekla, dámo, že to vím na beton. Vídám ji pokaždý za oknem, když Svatava běží na nákup. Mají záclonky jen v okně, co vede na osadní cestu. V těch dalších, co vedou k mojí chatě a k lesu, záclony nemají. Tak vídám, že stará Kábrlka běhá po chatě jak splašenej netopejr. Dobře - trochu ty nohy za sebou tahá, ale cizí člověk si toho nevšimne.“ „Ale přece lékaři…“ „Lékaři!“ zasmála se chatařka tak srdečně, až tibetský korálek zacinkal a dým z cigarety vytvořil osmičku. „Lékaři… myslíte si, dámo, že by na starou Kábrlku byl nějakej doktor dlouhej? Nebo krátkej, jak se to říká... Ta s doktory točí podle svého, jako s každým. No, vlastně točila.“ Chatařka se na vteřinku odmlčela. Potom dodala: „Tak vidíte, dámo, že mám právo tvrdit, že stará Kábrlová byla falešnice falešná. Proto je mi Svatavy líto. Teď je v kriminále, pokud vím... V osadě se povídá, že matku utopila v řece.“ „Bohužel, to se říká, ale určitě to není pravda.“ „No, není,“ souhlasila chatařka. „Protože já jsem asi mluvila v lese s tím vrahem její matky.“
|
