Nádražím táhne průvan, a na kolejích odjíždí vlak. Mezi hrstkou cestujících, kteří z vlaku vystoupili a ubírají se k východu, je dlouhovlasá trampka Lenka a obrovitý horolezec Max. Lenku znepokojilo, že na nádraží nečeká spojka, a tak odložili bágly na lavičku, a Lenka se podívala na zvadlo, jestli vystoupili ve správné stanici. Max se zatím doširoka rozhlédl po nástupišti a zaburácel hlasem, jakým mluví bohatýři nebo obři:

„Tak co, Lenko, kde máš ty své kamarády?“

Lenka shrnula dlouhé tmavé vlasy dozadu, zalitovala, že si do studeného větru nevzala čepici, a na Maxovu otázku vyslovila obavu, jestli nepřijeli příliš pozdě, a spojka s tlachovníky už neodešla.

  „S tím nemohu souhlasit. Pořadatelé by měli vědět, že sem jedeme přes půl republiky, a já se těším na potlach. Zvláště, jak tady píšou: rozličné soutěže, výstup na Strážnou horu na čas, a potom to nejlepší v tomhle psím počasí ‑ nocleh zajištěn v horské chatě.“

   Lenku napadlo, že potlachová spojka může pobývat v nejbližší restauraci, a vydali se ji hledat. Sebrali bágly, Lenka úhledně sbalenou teletinu a Max zářivě červenou krosnu, přičemž poznamenal:

„Z jedné trampské písně jsem se dozvěděl, že kamarád by mě měl půlkou deky skrýt. Kdyby mě některý tvůj kamarád přikryl půlkou deky, nemusel jsem tahat spacák.“

 Lenka ho pokárala vyčítavým pohledem, a Max důstojně pravil:

„Nerad plácám nesmysly, ale když jsem skoncoval s horolezectvím a stávám se trampem, chtěl jsem se z té písně poučit, do čeho lezu.“

 Prošli nádražím na ulici, kde našli „POHOSTINSTVÍ U DRÁHY“. Zamířili tam bez váhání, a když se Max s červenou krosnou vnášel dovnitř, pomyslel si, že jeho vstup do trampingu začíná na sympatickém místě. Atmosféra, do které vkročili, Maxe okouzlila. Nejdříve je přivítal výčepní pult, pocákaný pivní pěnou, a za pultem pobíhající knírkatý mládenec v bílé košili. Mládenec v Maxovi vytušil vyjímečného hosta a poslal mu přes půllitry pozdravné gesto. Za výčepem bouří zvukem kytar dlouhá místnost s okny bez záclon, z ulice zastíněná budovou nádraží. Místnost je do poslední židle obsazena trampským národem a do posledního věšáku zavalena svršky v barvách podzimních lesů.

 Poblíž výčepu se řeší meziosadní spor. Tramp drží pod krkem jiného trampa a cloumá s ním, až šplíchá pěna. Tramp užívající spíše symbolického násilí má svalnaté ruce, vestu z odrbané kožešiny a na košili šerifskou hvězdu. Kolem vyhrnutého rukávu poletuje na dvou patentkách domovenka T.O. Kamarádi Dračích skal. Šerif vykřikuje:

„Je půl třetí, už měly probíhat soutěže. Jestli nepřiznáš, že jsi spojka, tak uvidíš! Rozdával jsi ve vlaku zvadla? Rozdával. Tak měj rozum a prozraď, kde je tlachoviště! Čekáme tu od rána.“

 Podezřívaná spojka se jmenuje Wiking, což má propisovačkou napsáno na teleti u nohou. Je to výrostek s obrovskou čupřinou, která mu padá na špičku nosu a zcela přikrývá obličej. Kdykoli se Wiking chce na něco podívat, odfoukne levou či pravou stranu kštice, a odhalí podle potřeby levé či pravé oko. Když se ve dveřích objevili Max s Lenkou, odfoukl Wiking čupřinu zprostředka, což jak později zjistili, bylo pro něj výrazem největšího překvapení. Kštice spadla zpátky na Wikingův nos, to jak s ním šerif Kamarádů Dračích skal zacloumal.

   Wiking na cloumání hrdě odpověděl, že nebude do nekonečna opakovat, že byl z pořádající osady vyloučen pro nedbalou ztrátu domovenky,  čímž byla prokázána jeho nespolehlivost, zvadla se rozdala, a pak teprve se určovalo, co, jak a kde bude, a to už nebyla jeho věc, a tudíž nic neví. Do potlachu mu nic není.

   „Když seš vyloučenej, co tu pohledáváš?“ měla Wikinga zmátnout záludná otázka.

   „Čekám na vlak, jedu na vandr,“ zní hrdá odpověď.

  Z lokálu se ozývají výkřiky „Nevěřte mu!“ a „Odhalení spojky je určitě tajná soutěž, zmáčkneme ho společně, a musejí dát placku všem!“

   „Poslužte si!“ nebojácně odpovídá Wiking. „Chodil jsem čtyři roky do juda!“

   Šerif Wikinga pustil a řekl, že si neví rady. Bude se čekat do páté hodiny, a když do té doby spojka nepřijde, tak to zabalí. Hospodou se vznáší nespokojené reptání a řeči, jako „To je vypečenej potlach!“ nebo „Jestli spojka dorazí, tak ji přerazím, ale až nás dovede na tlachoviště!“ a tak podobně.

   Vyzvídací akce u výčepu zdržela Lenku s Maxem ve dveřích, ale když skončila, vydali se noví příchozí dozadu, kde v rohu pod oknem je volněji. Sedí tu jen tři vandráci a lesní dělník, sklánějící zarostlou hlavu do půllitru.

celá povídka

V údolí Nebáku, ve stínu starých stromů a za hradbou kopřiv, je stále ještě uchován  památník na zlaté trampské časy na přelomu 60. a 70. let. Jsou  to pískovcové stěnky v okolí jeskyně Margareta, zaznamenávající pomocí skalních rytin její bohatý vandrácký život. V kronice SOÚN (Spojených osad údolí Nebáku) se o jeskyni píše:

Poslední osadou, která se utvořila v roce 1931 byla Skalní osada, umístěná poblíž bývalého transformátoru mezi Podsemínem a Nebákem s názvem Margareta. Po tříletém pobyti byli však osadníci vypovězeni pro údajné neshody s lesní správou a zařízení zbouráno. Prázdná jeskyně slouží dnes jako příležitostný útulek čundrákům.

Poslední věta zápisu vystihuje osud Margarety za pár desetiletí jako vyhlášený trampský camp (zápis vznikl v r.1978). Desítky rytin názvů osad, kresbiček domovenek, tak jak šlo léto za létem a přívádělo do legendárního prostředí k rybníku Nebák a do hospody pod jeho hrází osadu za osadou z blízkých i vzdálených měst. Leckteré party tu byly prvně a třeba i ve svém vandráckém životě naposledy. Jiné party žijí dodnes, jako třeba SOVA MILETÍN, která u Margarety zanechala výraznou stopu označenou rokem 1962.

Kdo v těch letech zvečera kráčel údolím Nebáku na svůj flek, toho provázela světélka ohníčků ve skalách, jemný zvuk kytar a vzdálený hovor. Podobně tomu bylo i v ostatních podtroseckých údolích. Krásné zlaté staré časy, a skály si je pořád pamatují...

Stěnky u Margarety jsou jak jeden veliký zapomenutý cancák.

T.O. Sova Miletín, s nejlépe zachovalým znakem,  ještě existuje.

Hospoda na Nebáku, široký rybník a skalní údolí ... píše se rok 1957.

Nenechte je přemýšlet!

Začátečníci mívají hodně slabin, ale od toho jsou začátečníci. Až budou pokročilí, slabiny si nebudou moci dovolit. Ovšem jedné takové začátečnické slabině, používané až příliš často, by se vzhledem k soucitu se čtenáři měli i začátečníci vyhýbat. Jedná se o rádoby přemýšlení hlavních hrdinů.

Přemýšlení hlavních hrdinů sice pro začínajícího autora vypadá atraktivně, dobře se tak s hrdinou ztotožní, odstavce krásně nabývají, a děj vypadá "umělecky" jako znalecká sonda do lidské psychiky, ale bez psaveckých zkušeností může takové rádoby přemýšlení hlavního hrdiny vypadat následovně:

Stáňa přišla domů celá rozpačitá. Dotklo se jí, že ji nazval rozmazlenou slečinkou. Řekl mi, ať s ním jede na tramp. Copak je to možné? Dobře, jako dítě jsem byla na táboře. Jednou. A ve firmě na výletě do hor. Ale tam jsem s kolegyněmi jela autem a hotel byl v podobě horské chaty, bylo tam světlo a topení - tohle nedokážu. Stáňa vytáhla z kabelky seznam, který spolu napsali v té hospůdce u nádraží. Na nádraží trefí, to věděla. Ale jak si má zabalit? To snad zvládnu, říkala si Stáňa nad seznamem. Spacák. To jsem měla i na táboře. Dobře, musím přemýšlet dál. Stáňa seděla na sedačce s papírkem, a jak jí klesla ruka, papírek spadl na koberec. Už ho nezvednu, pomyslela si Stáňa. Měla bych si raději pustit televizi. Ale když s ním nepojedu na tramp já, mohl by jet jiná! Stáňa zaťala zuby. To nesmím připustit! Nejsem rozmazlená slečinka! Papírek zvednu, a přečtu si celý seznam. Koupím si spacák. Jenom ještě nevím kde. A na nádraží trefím. Byla odhodlaná. Bude to, jako když jsem byla na táboře. Nebo ne? Nebudu se bát, až se setmí? Na táboře jsem se bála tmy. Ale tam jsem byla ve stanu, a ve vedlejším spala vedoucí. Stáňa přemýšlela dál, nevěděla co dělat, a za okny se začalo stmívat.

Samozřejmě občas musíme nechat hlavní hrdiny na pár vět se zamyslet, můžeme mít i celou "přemýšlecí" povídku, a může být skvělá. Ale nesmí to být přemýšlení rádoby! Pokud přemýšlení takového druhu přeženeme, a čtenář nám nad povídkou podřimuje, nebo dokonce pár odstavců přeskočí, protože příliš dlouho čekal, až si Stáňa půjde ten spacák koupit, měli bychom popřemýšlet, kde je chyba. Mohli bychom Stáňu rovnou na to nádraží poslat, bez přemýšlení, a o spacák ať se postará ten, kdo ji pozval na vandr. To by mohlo být pro čtenáře napínavé, a určitě nám žádný odstavec nepřeskočí, aby o něco nepřišel...

PODZIMNÍ KANASTA

Zase už rozdává karty své listopad

trumfy má v rukávu tak jak se sluší

to že nám do Kladska sníh ještě

                                       nenapad

nikomu nevadí stačí že prší

Táhneme k obzorům hra ještě

                                       nekončí

každý si vykládá barevnou kanastu

nakonec vyhraje koktavý průvodčí

a tulák s povzdechem

                         sáhne si na kapsu

JUAN

Mladý svět, 1985

Canc na rozloučenou: "Líbí se mi metoda, kdy celou knihu shrnete do jedné věty. Pak tu větu roztáhnete do odstavce. Ten do několika odstavců. A takhle to postupně rozšiřujete a rozšiřujete, až máte jednoho dne knihu. Jenže to bych musel vědět o čem chci psát. Jaký bude příběh. Což zatím nevím."

                                                        - z blogu mladého literáta

Hlavní stránka