Hlavní stránka

 

říjen 2017

 

 

 

Canc na uvítanou:

"Potřebuju vocas! Rezatej, chlupatej, velikej! Liščí!" upřesnila jsem, když jsem viděla vyděšené obličeje svých rodičů. Vrátila jsem se právě z přátelského posezení v jisté vinárně a na tváři mých blízkých bylo patrné, že čekali leccos, ale tohle ne. "Proč? vypravil ze sebe tatínek. "Proč vocas? Na co ty potřebuješ vocas?" "Na klobouk," štěkla jsem, "na krásnej velikej zelenej stetson, kterej si hned zítra jdu koupit. Na stetson vocas. Je to tak těžký pochopit?"

                      Eva Šklíba Obůrková, z povídky "THE OCAS WESTERN STORY"

 

 Na vandr s kloboukem (a nikdy jinak)

 

Vyrazíme se Šklíbou na nákup krásného velikého zeleného stetsonu a uděláme dobře, protože časopisy pro paní a dívky se shodují v módní předpovědi, že nošení klobouků se stává aktuálním. Není divu - v létě i v zimě je třeba chránit mozek před rozmary počasí, a jenom barva na vlasy od něj žár slunce nebo zimní nepohodu nezažene.

Módní předpověď není jediným důvodem pro sestavení následující sbírky kloboukových zkušeností, spíše se jedná o reakci na názor jednoho ženského časopisu, který poučuje začínající kloboukářky zlověstnou radou, že pokud žena nosí pánský klobouk (v našem případě stetson), měla by se v rámci kloboukové etikety řídit mužskými pravidly. To je nepřijatelné!

Proto podobné návody předběhneme odvedením pozornosti začínajících trampských kloboukářek více ženštějším směrem. I s pánským kloboukem na hlavě zůstaneme v partě, na vandru, ve vlaku nebo v hospodě stále ženami. Tudíž žádné sundavání stetsonu při Vlajce, to přenecháme kamarádům, my stojíme důstojně a nesnímáme. Stejně tak na pohřbu, v kostele (i při bohoslužbě) nebo při hraní hymny.

Začínáme-li nosit klobouk, může se stát, že z toho nemáme dobrý pocit. Je to tím, že si uvědomíme rozdíl mezi "jezdím na motorce" a "jsem motorkářka" (příklad je snad výstižný). Těmto pocitům se vyhneme tím, že dáme klobouku co mu patří - držíme se pěkně zpříma, brada svírá s krkem pravý úhel, a díváme se pěkně dopředu (pozor, to neznamená trčící bradu vzhůru!). V důvěrné dívčí chvilce si pošeptáme, že klobouk na hlavě záhadným způsobem zdůrazní naše chování. Takže nepoužíváme hrubější výrazy (byť už jsou zaběhlé v mluvě dnešních paní a dívek), při sezení držíme požensku kolena u sebe, zbytečně nedáváme ruce v bok, neopíráme se o všechno, co trčí vedle nás, a v hospodě u stolu vynecháme projevování touhy po povalovacím pohodlí.

Dalším nepříjemným jevem při prvním nasazením klobouku může být pocit, že jsme středem pozornosti. Tomu se vyhneme známým způsobem - uprostřed ruchu a lidí se díváme nepřítomně za obzor, jako bychom tam něco sledovaly. Zkrátka dáváme najevo, že se zrovna potloukáme někde jinde, máme svých starostí dost, a pozornost okolí nás nezajímá.

Nošení klobouku má dobrý vliv na naše zdraví. Pod kloboukovou střechou se vytváří  "mikroklima", které chrání vlasy, kůži i mozek vhodněji, než třeba pletená čepice. Krempa stíní a chrání oči před sluncem - není třeba nosit sluneční brýle. Když skloníme hlavu proti větru, krempa nedovolí prachu vlétnout do očí.

VÍTR UŽ NENÍ KAMARÁD. Vyjdeme tedy s kloboukem z domu a jdeme po ulici. V té chvíli nás začne škádlit vítr, a už se toho škádlení nezbavíme. Od této chvíle přestane být vítr náš věrný druh na cestách, ale stane se soupeřem. Shodím, neshodím? To je cíl všech vánků, povětří a vichřic. Proto dbáme na to, abychom měli vždy volnou jednu ruku, kterou klobouk při větru přidržíme. Přidržování klobouku ve větru se naučíme podle kovbojských filmů a filmů pro pamětníky. Někdy stačí jen dvěma prsty ladně přidržet okraj krempy, jako když mladá dáma právě vystoupila z dostavníku, jindy musíme celou dlaní připlácnout klobouk na lebku, jako kovboj v prašné bouři. Co nejdříve se naučíme natáčet tak, aby vítr foukal proti nám, a tím "přilepoval" klobouk na hlavu.

Pokud při nárazu větru klobouk uletí a kutálí se po ulici, neděláme z toho vědu. Nevrháme se za ním do vozovky, ale  beze spěchu ke klobouku dojdeme a zdvihneme ho. Nebývá příliš špinavý, kloboukové materiály špínu  nesbírají. Po vzoru kovbojů ho lehce oklepneme o stehno a dáme zase na hlavu. Pokud nás někdo zlomyslně pozoruje, prohodíme větu: "Kam prcháš, kloboučku?", nebo něco takového. Z odlétnutého klobouku uděláme žertovnou scénu, která nás samotné pobaví, a zlomyslníci si nepřijdou na své. Když se klobouk kutálí, neběžíme za ním, ale počkáme, až kutálení skončí, může to být hodně daleko, a teprve potom si pro nezbedu dojdeme. Věřte, že zvládnout takovou situaci například na zvědavci přeplněné stanici tramvaje a v plném silničním provozu, když se zrovna rozsvítila zelená, si vyžaduje silnou kloboukovou osobnost.

Proti větru je nejlepší zbraní šňůrka pod krkem, která u stetsonů zrovna nyní není v módě. Ale přesto je dobré si ji do klobouku přišít a schovávat uvnitř. Pomůže proti čelnímu větru. Jakmile si dáme šňůrku pod bradu, můžeme si být jisté, že se vítr obrátí a sfoukne klobouk zezadu - tomu šňůrka nezabrání.

METRO JE PRŮVANOVÁ PAST. Největší problém pro klobouk na hlavě je průvan na schodech a nástupištích metra. Tady nikdy neriskujeme odkutálení klobouku do kolejiště, zdržujeme se za sloupy "za větrem" a klobouk přidržujeme opravdu pevně. Na jezdících schodech ho držíme, i když zrovna průvan není, dokud se nenaučíme průvan předvídat.

CESTOVÁNÍ A RESTAURACE. Držíme se pravidla, že na veřejných místech klobouk odkládáme jen ve třech případech - v divadle, v lepší restauraci, a pokud je klobouk součástí svrchního oblečení, které necháváme na věšáku nebo v šatně (např. kabát). Odkládání klobouků u dam se řídí podle pravidla jejího oblečení - je-li klobouk součástí svrchního oblečení, odkládá se spolu s ním. Je-li součástí kostýmku nebo šatů, v našem případě trampské košile, neodkládá se vůbec. V nádražní restauraci a podniku podobné úrovně, v knajpě, putyce a vandrácké hospodě bez rozpaků nechávají trampky klobouk na hlavě.  Leckde není kam klobouk odložit, a plácnout ho na stůl jako to učinily slečny ve filmu "Hostinec U kamenného stolu" se už nedělá. Pokud potřebujeme na chvíli podržet klobouk v ruce, vždycky ho držíme otočený k sobě, aby nebylo vidět dovnitř.

Ve vlaku může nastat problém, že se kvůli klobouku na hlavě nemůžeme plně opřít o sedadlo. Musíme si tedy vybrat, jestli dáme přednost pohodlí, nebo klobouk odložíme, bude-li kam. Po vzoru kovbojů třeba na kolena.

NA POTLACHU. Znovu je třeba připomenout, že při zapalování ohně, při smutečce nebo trampské svatbě ženy klobouk nesmekají. Důvěrně - účes pod kloboukem nemusí při smeknutí vypadat vždycky dobře. Pokud vlasy ve chvíli smeknutí rozfouká vítr, neposadíme přece klobouk zpátky na rozcuchané vlasy, a začít se česat v kruhu minutu po Vlajce jistě nikdo neocení obdivem.

Smekání klobouků údajně vzniklo v dávné historii podle odkládání přílby bojovníka před panovníkem. Je tím naznačen nejen pozdrav, ale i vzdání úcty. Proto i když ženy nosí pánské klobouky, v našem případě stetsony, odkládání přilby a napodobování zvyklostí mužského světa se jich netýká. Ačkoliv - kdo ví, co nosila na hlavě bájná Vlasta, a co bychom nosily my, kdybychom se přiřadily k její družině a tykaly si se Šárkou. Ale jestliže Vlasta  nosila přilbu, myslíte, že ji s náležitou úctou před Přemyslem smekala?

 

Šklíbinu povídku "THE OCAS WESTERN STORY" je možné přečíst zde

 

                                       

 Praktické rady  pro začínající kloboukářky

 

KUPUJEME KLOBOUK - nejvíce dobrých rad ohledně měření hlavy a určení velikosti najdeme na www.tonak.cz. Pokud je nám klobouk velký, ušijeme na vnitřní stuze maličké záševky (podle obrázku), nebo našijeme další stuhu (proužek kůže), čímž se obvod zmenší. V poslední době si to výrobci ulehčují jednotnou velikostí, upravovanou utahováním pružné stuhy uvnitř.

Klobouk správně sedí když:

- skloníme hlavu k zemi a nespadne, naopak příjemně drží

- nepřepadává svou vahou na čelo (těžká ozdoba)

- příliš netiskne vlasy k hlavě (malá velikost)

- nepřepadává přes uši (příliš velký)

- neposkakuje při chůzi (klouzavá vnitřní stuha)

- zavrtíme hlavou a setrvačně "nelítá" (příliš velký)

Jestliže klobouk takto nesedí, upravíme velikost ušitím dalšího záševku nebo naopak nastřižením vnitřní stuhy, můžeme ji i vyměnit za vhodnější.

POPRVÉ NA HLAVĚ - na klobouk si musíme zvyknout, a on si musí zvyknout na nás. Na začátku cítíme jeho toporné usazení, vnímáme ho jako vetřelce, ale za pár nošení se klobouk přizpůsobí tvaru hlavy a začne se chovat jako "druhá kůže". Nezavrhneme ho jen proto, že na počátku nošení příliš nesedí. Musíme si vyzkoušet i jeho polohu, která nám bude slušet - po kovbojsku více do čela, nebo možná šikmo dozadu jak to nosívají zpěvačky country.

Pamatujeme na to, že s kloboukem jsme vyšší, a tak dáváme pozor na větve stromů, tyče v tramvajích nebo police ve vlaku. Nezapomínáme na výšku klobouku ani při oblékání kabátu, musíme zvednout ruce více nad hlavu (opomenutí by se nám na veřejnosti mohlo vymstít).

ÚDRŽBA - pořídíme si kartáč, a občas klobouk vykartáčujeme od jehličí, pavučin a prachu dalekých cest. Klobouky bývají z různých materiálů, je dobře vědět o jejich ošetřování více. Zmoknutí klobouku obvykle nevadí. Pokud v pořádném dešti ztratí "stetsonovitý" tvar, stačí ho napařit a rukama vytvarovat. Při delším skladování zvednuté okraje krempy mohou poklesnout - tomu zabráníme, když na klobouk navlékneme gumičku. Některé čistírny se specializují na čištění klobouků - v Praze je to např. čistírna oděvů Daja v ulici V Celnici, Praha 1 (ovšem bez tvarování).

 

 

Autorčin současný kloboukový park při podzimní inventuře.

Každý klobouk má příběh a v šatníku konkrétní poslání.

                                       

 Trapsavcem snadno a rychle

(pro začínající povídkáře)

 

Když postavy promluví... IV

 

Dalším nenápadným zádrhelem s promlouváním postav u začátečníků je mazané použití "ich-formy". Mazané proto, že začátečník předpokládá snadnost psaní - myslí si, že prostě napíše to, co jako autor v příběhu pociťuje v pozici hlavního hrdiny. Tento postup se hodí jen tehdy, když se hlavní hrdina potlouká příběhem sám, s nikým nemluví, možná jen prohodí pár slov s nějakou pohádkovou postavou nebo tiskovým mluvčím veverek.

Pokud ovšem mazaný začátečník použije "ich-formu" do děje nabitého figurami, nastane problém. Hlavní hrdina popisuje své myšlenky a vnitřní monology, a okolní postavy nemají šanci se dozvědět o co jde. Autor většinou tohle řeší tak, že hlavní hrdina si něco pomyslí, potom to řekne v přímé řeči, načež mu postavy odpoví rovněž v přímé řeči, a hlavní hrdina si na konci scény pomyslí, co si o jejich odpovědi myslí. Třeba jako v takovém příkladě:

Rozhodl jsem se, že takhle to dál nejde, a že jim to řeknu.

"Takhle to dál nejde," řekl jsem.

Příliš nechápali, jak to myslím, i když Johnymu možná svitlo. Zeptal se mě:

"Jak to myslíš, že takhle to dál nejde?"

Věděl jsem, že jim to musím pořádně vysvětlit. Měl jsem přitom pocit, že se Johny co nevidět naštve.

"Tak já vám to vysvětlím," řekl jsem.

"Co nám chceš vysvětlovat?" najednou se rozčílil Johny. "To jako že ničemu nerozumíme, nebo co?"

Samozřejmě, že tomu nerozumí především Johny. Ale jak jim to mám vysvětlit? Pustil jsem se do vysvětlování opatrně, ale hned mi došlo, že mě nenechají jen tak mluvit. Někdo vedle mě praštil báglem o zem a zvolal:

"Konec řečí, mám hlad, jde se vařit!"

Kdybych chtěl vědět, kdo to byl, komu nezáleželo na tom, že takhle to dál nejde, musel bych se otočit. Udělal jsem to a zakopl o bágl. Jak jsem se snažil  neupadnout, uhodil jsem se do hlavy o převis, a chuť něco vysvětlovat z mých myšlenek zmizela.

Snad příklad naznačil, jakým utrpením si při čtení takových pasáží čtenář projde. Proto pokud potřebujeme z nějakých důvodů "ich-formu" a zároveň příběh odehrávající se uvnitř upovídané party, učiníme z hlavního hrdiny málomluvného tichošlápka. Takový hrdina může na začátku povídky říci své osadě  "Ahoj!" a na konci "Vždyť jsem si myslel, že to takhle dopadne."

 

 

Canc na rozloučenou:  

"Na vandry s vocasem ? Kdes to sebrala ?", zeptala se moje sestra a z tónu jejího hlasu bylo patrné, že mnou hluboce opovrhuje.

A přece. Někde na hranici mých vzpomínek byla zasunutá představa generála Custera s bílým stetsonem,  jak velí své sedmé kavalerii u Little Big Hornu, a taky Butch Cassidy a Sundance Kid a kovbojská sombréra, a ta zlatá nádhera filmu Tenkrát na západě...

                   Eva Šklíba Obůrková, z povídky "THE OCAS WESTERN STORY"

 

Hlavní stránka