|
 Proč
se nepřiznat - nám, co jsme v mládí měřili každý rok obdobím do
zářijového
trapsaveckého ohně a po něm, nebylo po chuti, že na prahu
našeho stáří byla tato vrcholná událost přeložena na květen. Příliš jsme si zvykli, že léto
symbolicky skončilo až na Trapsavci, kde často bývalo pěkné raně podzimní
počasí, klidné obzory v okolních lesích a čistý vzduch vonící
kouřem z ohně. Když do takové atmosféry zazněly verše a povídky
tuláků, to bývalo jasné, že máme za sebou báječné léto, navíc
vyšperkované těšením na nějaké to umístění.
Starého psa novým kouskům nenaučíš, a tak Juan
prázdnotu měsíce září vyřešil slezinou zatvrzelých, podzimní sraz preferujících
trapsavců.
Juanova podzimní slezina se uskutečnila třikrát, v letech 2009 až 2011.
Konala by se i v roce 2012, kdyby osud nebyl tak neúprosný. Ale
na té poslední Juan rozeslal pozvaným účastníkům logický
požadavek, že když trapsavecká akce, tak ať se čtou básničky
a povídky, ať tedy každý psavec přiveze něco ze své tvorby,
nového nebo staršího, a potěší kamarády. Skutečně
psavci dorazili s příspěvky, a tak vznikla sbírka "Almanach
z trapsaveckého setkání v září 2011 u České Skalice".
Rovněž v roce 2012 se počítalo, že na Juanovu slezinu je třeba
připravit nějaké to dílko, že si to Juan bude přát, protože to
byl v předchozím roce počin vřele přijatý. Bohužel, slezina tak
jak jsme ji znali se už nekonala, v létě Juan zemřel. Protože
nelze jen tak zapomenout, někteří účastníci podzimních
psaveckých slezin se letos rozhodli poslat po divokých kachnách,
táhnoucích k jihu nad
vodní nádrží Rozkoš, povídky a báseň nahoru k podzimním oblakům, jako vzpomínku na nádherné časy prožité s
Juanem v měsících září u České Skalice.
Vlasta Štefanová -
Briggi
K R U C I N Á L ! řekla
vévodkyně
Moji rodiče byli ještě velmi mladí, když se brali. Jí bylo
sedmnáct, jemu šestnáct a mně tři. Vydrželo jim to dvacet let,
než poloalkoholik táta (jeho flámy netrvaly nikdy déle než
několik dní) zdrhl k protinožcům. Vandry bez něj mi přijdou o
dost prázdnější. Hlavně na tento víkend se netěším. Musím být na
osadě, budou tam všichni. Přesně vím, co se stane. Už rok mi
z toho běhá mráz po zádech. Brr!
V pátek na osadě pohoda, v sobotu se začaly sjíždět auťáky. „To
musíte jezdit až na flek?“rozčilovala jsem se. „To víš,
zásobičky,“ řekl Robin „Bude nás tady jak psů!“ To ale silně
přehnal. Psa máme doma skoro všichni, ale právě že jen doma.
Často se rvali, až šerif zubař zakročil. „Se psema jako se
ženskejma: na jeden vandr maximálně tři kusy!. Měl pravdu, jezdí
nás moc. Nevejdem se do žádné hospody.
Celá povídka
zde
Jarmila Faltová -
Kytka
Najít
cestu k múze
Hlavou honí se mé touhy,
jak najít cestu k múze,
však zdá se mi, k mé hrůze,
že život není dlouhý.
Jak zanechat chci stopu
pádím životem
nestačím krokům
když mládí odchází
a nejistá je chůze.
 Petr
Houdek - Robin
Mé podnikání s Juanem
Podívej se, Juane, jak my žijem. Podnikatelé maj baráky, auta,
hromady peněz. Konečně je rovno, a my zas máme hovno. Musíme
začít podnikat. Ty, národní TRAPSAVEC, básník, kytarista, zpěvák
písní, já taky ukončil sedmou třídu v pětadvaceti letech, to by
v tom byl čert, abysme podnikáním nezbohatli!
Slovo dalo slovo.
První kšeft byl Sraz podnikatelů milionářů. Přijeli jsme, my
otrhanci, do jiného světa, všude luxus, což jsme neviděli ani
v americkejch seriálech. Nenápadně jsme se uchýlili do kouta a
čekali na naše vystoupení, které se mělo konat asi za dvě
hodiny. Naše nenápadnost nám ale byla houby platná. Byla
vyhlášená soutěž „Bez“ a byli jsme donuceni se jí zúčastnit.
A tak to začalo. První nastoupilo Celé Brity nahoře bez, půl
Irové dole bez, a čtvrt Skoti bez skrupulí. Při této konkurenci
jsme tiše seděli a přáli si být někde jinde. Jenže stal se
zázrak, my tu soutěž nakonec vyhráli. Byli jsme jediní, kdo tam
byl bez peněz. Konečně nastal náš program. Juan hrábnul do strun
a začal pět naše hity, Bednu od whisky, trempskou klasiku, atd.
Když zazpíval Niagaru, nastalo vzrušení.
Celá povídka zde
 Kavče
Volání osady
Indiánské léto odtáhlo do dalekých zimovišť a vládu nad stádem
pískovcových skal pod Fort Drabes převzal drsný předák Podzim.
Přihnal déšť, vítr, ponuré večery v osamělých skalách (věčný
rival T.O. Jižanská vlajka odcestoval s indiánským létem do
teplejších hospod) a nebezpečné myšlenky.
Nejdříve jim podlehl osadník Klacek. Choval se vzpurně proti
zákonům osady, neochotně chodil přes kilometr pro vodu (a přitom
mohl zahlédnout srnky!) a házel poznámkami "už toho mám dost"
pokud šerif nebyl nablízku. Ale Klacek je hoch jednoduchý. Když
sebral odvahu a prohlásil, že jede naposled a s čundrem končí,
že se chce "prospat v teplejch peřinách a dívat na nedělní
pohádky v televizi", šerif nemrkl okem. Ale cestou od vlaku do
studených skal na camp kráčel za Klackem a pateticky odříkával
pražce, šíny, vlaky, kytary, zapalte oheň, camradlo, potlach,
fágule, uhaste oheň, cancák, usárna, až se troufalého
osadníka zmocnilo dojetí. Klacek rozechvěle pohladil domovenku
(takhle ošuntělou by snad ani neměl nosit), na campu láskyplně
objal všechny stromy, drobečky pohostil veverku a s nadšením se
odebral do chatrného spacáku přečkat mrazivou noc. První krize v
osadě byla zažehnána.
Celá povídka zde
Stále ještě je možné poslechnout si pořad s Juanem v
"Regionální scéně" ČRo Hradec Králové, který byl natáčen
18.1.2011. Pořad je v audio archivu na adrese
http://www.rozhlas.cz/hradec/portal/
|
|
