|
Moji rodiče byli
ještě velmi mladí, když se brali. Jí bylo sedmnáct, jemu
šestnáct a mně tři. Vydrželo jim to dvacet let, než
poloalkoholik táta (jeho flámy netrvaly nikdy déle než několik
dní) zdrhl k protinožcům. Vandry bez něj mi přijdou o dost
prázdnější. Hlavně na tento víkend se netěším. Musím být na
osadě, budou tam všichni. Přesně vím, co se stane. Už rok mi
z toho běhá mráz po zádech. Brr!
V pátek na osadě
pohoda, v sobotu se začaly sjíždět auťáky. „To musíte jezdit až
na flek?“ rozčilovala jsem se. „To víš, zásobičky,“ řekl Robin
„Bude nás tady jak psů!“ To ale silně přehnal. Psa máme doma
skoro všichni, ale právě že jen doma. Často se rvali, až šerif
zubař zakročil. „Se psema jako se ženskejma: na jeden vandr
maximálně tři kusy!". Měl pravdu, jezdí nás moc. Nevejdem se do
žádné hospody. Přirozeným vývojem jsme dospěli k dělení. Část se
dala na horolezectví, část na divokou vodu, část na bicykly,
osadní pěvci objížděli potlachy. Já nejdřív koketovala
s jeskyňařením, ale šedesátikilový bágl na mých padesátikilových
bedrech mě z toho rychle vyléčil, Řekla jsem si, že druhou
Amatérku stejně neobjevíme a přešla do skal. Jsme pískaři. Moc
se to neujalo. Hláškoun prohlásil, že spisovnou češtinu na
vandru nesnáší a začal nám říkat pejskaři. Pro ostatní jsme byli
bačkory. Nejvíc se kvůli tomu vztekal Fred, ačkoli právě jeho
ostře růžové bačkůrky svítily ze skály široko daleko. Ostatně
drobné rozmíšky kvůli přezdívkám byly na osadě evergreenem.
Piňdovi se nelíbil Piňda. Dle logiky, že každý Drobek má nejmíň
dva metráky, začal vychrtlému Čárovi říkat Oblá Koule a do
cancáku se sám podepisoval jako Mega Kolos.
Odpoledne ubíhalo a
já stále myslela na večer. Jsem strašně stará. Brr! Šerif
mezitím organizoval sázení stromků. „Doufám, že za týden se u
Krávovny sejdeme v plném počtu! „Já nemůžu,“ ozval se Študák,
„musím se učit.“ „Nepřipadá v úvahu, tos´ říkal už loni,“
zvýšil hlas šerif. „Jak dlouho ti bude trvat vystudovat z blbce
na magora?“ (z Bc. na Mgr.) Sám šerif už měl vystudováno a
zavedl si slušnou praxi. Proslul náborem: „Pozor Akce! Vytrhnu
dva zuby za cenu jednoho!“ To Kytka měla úplně jiný problém.
Končila ZŠ, učila se bídně a potřebovala se dostat někam na
učňák, kde by ty čtyřky tolik nevadily, nejlépe na
skálolezectví. „Asi půjdu na kominictví,“ mudrovala. „To těžko.
Víš proč ženský nemůžou bejt kominíkem?“ zeptal se Hláškoun.
Shovívavě ji objal kolem ramen „Protože nenosej štěstí!“
Kytku jsem
politovala a záviděla jí těch patnáct. Mně je dneska jednou
tolik. Brr! Předem vím, co dostanu. Malovala jsem si, jak
zůstanu nad věcí a nebudu hysterčit. Stejně jsem to nezvládla.
Když k tomu došlo, vyhrkla jsem: „to už bych radši tu
čarodějnici.“ „Dočkej času, huso,“ dloubl si Jerry. Čarodějnice
se u nás dávají až k padesátinám. Ke třiceti – stará štětka!
Oheň se ještě ani
nestačil rozhořet, když přijel – táta! Neviděli jsme se patnáct
let. Skočila jsem mu do náruče a celou mě zulíbal. „Koťátko moje
milovaný“ jihl, „přivezl jsem ti bumerang a lapač snů“ (veliký,
provázkama zadrátovaný kolo, pucvolové cancoury + peří do všech
stran.) Spíš lapač prachu, pomyslela jsem si. Hláškoun, který mi
také říkal „koťátko moje milovaný,“ na něj chtěl okamžitě
vystartovat. Dala jsem mu stopku a sedla si s tátou trochu
bokem. Byla zima, tak jsme se tulili, poslouchali písně a
pozorovali cvrkot. Také se dost pilo. Časem někteří odpadli,
jiní se celkem spořádaně nasoukali do spacáků, protože měli
rádi, když jim k tomu brnkala kytara. (Díky našim muzikusům,
objíždějícím potlachy, jsme trampských skupin měli na osadě
vždycky dost a bylo opravdu co poslouchat.) Adolescenti řešili,
že nejsme vůbec žádní trampové, ale masňáci. Přitom spali ve
stanech, chodili po rovině a na skály se jezdili dívat do
Prachovskejch jen zdola. Jejich největší zážitek z vandru byl,
jak vyšlápli táákovejhle kopec. (Od toho jsou mladí, aby byli
jiní.) To já bych zase na jarmark do Prachovskejch nevyrazila.
Mám ráda Ádr, Teplický a Soušky. V Broumovskejch stěnách je
větší klid, ale zase za víkend prošoupu patery rukavice.
Potřebovala jsem si
odskočit. Hláškoun s tátou se mezitím porvali. Nejvyšší čas je
rozsadit. Táta byl vláčnej. S Bimbou jsme si ho zaklesli mezi
sebe a vyrazili k Metuji. (Nechal karavan asi 500 metrů po
proudu.) Na pěšinku ve svahu podél řeky jsme se ve třech
nevešli, táta jakž-takž stál, tak se Bimba vrátil. Za chvíli
jsme se tam nevešli už ani dva, musela jsem jít napřed a svítit.
Táta se kymácel, škobrtal a padal. Skočím pro něj, až zahučí do
vody? Bála jsem se, že snad nedojdeme. „Tati pojď!“ málem jsem
brečela. „Dyk du!“ skřehotal otec. Šel, co noha ruku mine.
Když jsem se vrátila,
měl Hláškoun už rozestláno. „Tomu už jsem nevěřil, že přijdeš.“
„Byl to táta!“ „A já jsem tvůj co? Dědeček?“ Nechtěli jsme se
hádat, tak jsme zmlkli. Bilancovala jsem. Byl to krásnej život.
Jenže už byl! Nikdy jsem nepřemýšlela, co bude dál. Je mi
jasné, že všechno končí. (Nevěř nikomu, komu je přes třicet.)
Čeká mě prázdnota. Velké NIC. Šmytec – utrum! Brr.
Ve snu jsem se ocitla
ve skále. Byla jsem v Ádru, ale nevěděla jsem, kde přesně.
Chrámové stěny mi splývaly s Paprikou, Skalní koruna s Hláskou.
Blížila jsem se k vrcholu. Musím výš, výš… Ještě tři hmaty, dva,
milimetr.
Prudký záchvat
štěstí! Tetelila jsem se blahem. Přímo před očima se mi skvěla,
zářila a usmívala se na mne – vrcholová krabička!
Tak snad zítra…
|
Vlasta Štefanová - Briggi |
