Bylo mi devět let, když si mě dědeček pozorně prohlédl a pravil:

"Jsi už dost velký spratek na to, aby ses stal trampem jako já. Pojedeš se mnou na čundr!"

Chabě jsem odporoval. Nezdálo se mi příjemné vydat se na první vandr v zimě, za silného mrazu a metelice. Ale dědeček měl pádnou pravici a přemluvil mne.

Tak jsme se v sobotu ocitli v bílé pustině, jen mírně osvětlené po aljašském způsobu. Teskně jsem se rozloučil s vytopeným vlakem. Cestou mi vítr odnesl tele, a za trest jsem tedy musel šlapat hlubokým sněhem jako první.

"Alespoň se otužíš!" pokřikoval vzadu dědeček.

Utábořili jsme se na břehu zamrzlého potoka a dědeček mě poslal pro dřevo. Všechno bylo pod sněhem, tak jsem přinesl jen pár klacků, které původně označovaly lyžařskou cestu. Tele jsme nenašli, tak jsem se schoulil do sněhu a dědeček mě přikryl ledovým kvádrem.

Ráno jsem se místo snídaně napil rozteklého sněhu, a dědeček mě v trenýrkách hodil do potoka, abych se ještě více otužil. Kolem jel zbloudilý lyžař v čepici až na uši a podivoval se dědečkovým výchovným metodám.

"Chlapec je zhýčkaný," vysvětloval dědeček, "tak ho učím, že my trampové leccos vydržíme."

Využil jsem jejich hovoru k útěku. Poháněla mě představa vytopeného vlaku, a ve své dětinské nerozvážnosti jsem myslel, že zastávka na mě čeká někde za příští závějí. Ale marně jsem se brodil sněhem a rampouchy na mě vesele chřestily.

Pak mě našli kamarádi z nedalekého sroubku.  Posadili mě ke kamínkům, rozmrazili a pohostili, a já jsem si mezi přerývanými vzlyky stěžoval na dědečkovy výchovné metody. Uchlácholili mne a na vlak jsme už razili společně. A tak  jsem se k dědečkově spokojenosti stal trampem. 

V trampstvu šedesátých let velmi populární písnička Míry Navary "Tramp a dítě" se už nikde nehraje, zřejmě ji nikdo neumí, její myšlenkový náboj za čtyřicet let vyvanul, a tak upadla v zapomenutí - kdyby se o ní na nějaké sešlosti nezmínil Kapitán Kid v souvislosti s anketou o nejpitomější trampskou píseň. Anketu  vyhlásil Kapitán Kid v roce 2005, a tato akce zůstala bez odezvy. Není divu, trampské písně rostou z podhoubí romantických srdcí, na třeba až příliš jednoduchém textu nezáleží. Ale vraťme se k písničce "Tramp a dítě". Znovu se o ní Kapitán Kid zmínil v Puchejři č.6 z roku 2005. Bylo to v rubrice "Z ešusu Kapitána Kida 37"  s podtitulkem "T.O.Island, 8.Táborový oheň, Šest strun v údolí a jiné kulturní příhody". Kapitán Kid vzpomíná na ona šedesátá léta a o autorovi připomíná, že "Míra Navara spolu s Banditou byli výraznými tvářemi náhle se objevivšího osadního sboru T.O. Zlatý klíč."

Vzpomínání pokračuje tímto doslova opsaným citátem: "Míra Navara z nějakých mně neznámých důvodů ... přitahoval kulturní média i sdělovací prostředky a jeho poněkud pedofilní píseň Tramp a dítě se dokonce hrála v rádiu. To bylo tenkrát unikum, do oficiální (a jiný nebyl) Čs.rozhlasu se trampská píseň dostala leda ve vzpomínkových pořadech na předválečný tramping, a to ještě musela mít "filosofickou" myšlenku."

Bylo to ještě "Stádo", které rovněž napsal Míra Navara a které se v rádiu hrálo. Není divu, že Navarovy písničky se v rozhlase objevovaly, byly velmi optimistické a zapadaly do nálady té doby (vzpomeňme na zdvořilého Woodyho v podání Karla Gotta). Zrovna tak, jako "Zdvořilý Woody", i v písničce "Stádo" se dbá na to, aby dobytek na pastvině měl dost potravy, k čemuž se dospěje pilnou prací v zemědělství. O tom se nežertuje.

I písnička "Tramp a dítě" dokonale zapadla do nálady šedesátých let. Pro její nezaujaté hodnocení je nutné si uvědomit, o co v ní vlastně šlo. Současné generaci i Kapitánu Kidovi je to jasné: zatímco se lesem honí policisté, záchranáři, zdrcení rodiče, psychologové, televizní štáby a na obloze krouží vrtulník, pedofil pod maskou vandráka drží někde v úkrytu rozkošnou holčičku k nízkým záměrům, sledován bezcharakterním šmírákem.

V pohledu šedesátých let se jedná o podstatný rozdíl. Když se tehdy ztratilo dítě, předpokládalo se, že ho někdo najde, postará se o ně, a až se mu to hodí, odevzdá ho k potrestání rodičům. Úřady měly technické podmínky omezené. Vzpomínám si, že když se zaběhl můj tříletý bratřík a rodina tonula v obavách, příslušník VB na oddělení přijal hlášení o ztrátě dítěte a rozšafně pravil: "Počkejte do večera, třeba ho lidi najdou, a když ne, tak se zeptám u nás, jestli někdo nemá psa."

Není tedy nic zvláštního na tom, jak příběh v písni probíhal. Důležité bylo něco jiného - v šedesátých letech nebylo možné jen tak si na venkově koupit něco k jídlu. Konzumy byly otevřené  pár hodin a dalo se z nich získat to nejnutnější - mouka, cukr, hořčice a šumáky. Chléb a pribináčky byly na pultě tak dvakrát v týdnu, ale chtělo to vystát frontu. Další záludností byly věci na spaní - vatové spacáky byly drahé, trampové vesměs používali deky a vojenské celty. Za těchto okolností si uvědomíme, jaký machr to musel být ten tramp, který dokázal zajistit jídlo a spaní v přírodě pro malé dítě, a to v takové kvalitě, že ráno nebrečelo hlady, únavou a zimou. Proč se tramp v poslední sloce hrdě usmíval? Protože se dokázal v nuzných podmínkách postarat o někoho slabšího. Filosofická myšlenka pro celostátní rozhlas jak vyšitá.

Písnička "Tramp a dítě" byla v době svého vzniku velmi oblíbená, byla to typická potlachovka a vlakovka, byla vybrána i do zpěvníčkové přílohy Mladého světa "Trampské písničky", která obsahovala jen pět dosti známých písní. Pokud vás někdy při zmínce o songu "Tramp a dítě" napadne jako Kapitána Kida pedofilní myšlenka, vyberte si, co je pro vás přijatelnější. Pedofil v trampském převleku  nebo hrdina, který se umí postarat o druhé v nesnázích? Případně si můžete zanotovat: Spoustu věcí už jsem zpíval ...

"Tramp a dítě"

ve zpěvnících:

Hlavní stránka