Hlavní stránka

 

květen 2008

 


Autorské nakladatelství


Kontakt:

rodocapsa@seznam.cz

 

Canc na uvítanou:

"Hobo pracuje a cestuje,

vandrák žebrá a cestuje,

tramp sní a cestuje ..."

 

Povídka: "Co jsem našel v lese"

 

Na kmeni stromu, na pahýlu suché ulomené větve, visí žebradlo. Není to žracák z celtoviny, jak se sluší a patří, ale prastará myslivecká brašna, vyhrabaná někde na půdě. Nahoře je zdobena vydřenou srstí, z níž čouhá cosi jako kopýtka. Brašna  stěží drží pohromadě a řemen, na kterém visí, je přetrhaný a látaný pokaždé jinou nití.

   Rozhlédl jsem se po lese a nikde ani živáčka. Majitel zřejmě brašnu na stromě zapomněl a odešel kdoví kam. Zadíval jsem se znovu na to žebradlo a všiml jsem si, že z rozpáraného švu vykukuje notýsek zabalený v králičí kožešině. Podlehl jsem zvědavosti, vytáhl jsem notýsek z brašny a už jsem listoval.

   První stránka je umně kolem dokola očouzená a stojí tu „Cancák – Samotář Johny“. Pod tím je nakreslená krajinka, jejíž hory jsou příliš vysoké, stromy všechny stejné a řeka připomíná žížalu. Majitel cancáku tu vyhrožuje: „Když vytrhneš list, urazím ti ruku!“ To mě rozveselilo. Na další straně jsem objevil pravdivou větu: „Z okna hospody přírodu neuvidíš! Vtesal šerif Rum!“ Hledal jsem něco krásného a nalezl jsem tramping,“ promlouvá další stránka.

   Listuji v cancáku a vidím další zápisky a kresby, básničky, výstřižky, zvadla, novoročenky, fotografie ... každý list je využitý do posledního místečka, aby se do cancáku vešlo co nejvíc. Přesto zbývají jen dva prázdné listy. Cancák má i záložku: oplechovaný proužek pevného plátna. K záložce je navázán chřestící svazek potlachových camradel,  vymalovaných vodovkami i popsaných obyčejnou tužkou. Samotář Johny je nejspíš potlachový jezdec.

   Odcházel jsem od toho stromu nerad. Každou chvíli jsem se otáčel, jestli se k brašně s cancákem vrátil majitel. A najednou se proti mě po pěšince žene supící, rychlou chůzí zčervenalý tramp. Kámen mi spadl ze srdce. Zdvořile  jsem odpověděl na jeho udýchané „Ahoj!“ a šel jsem klidně dál svou cestou.

 

"Napiš mi něco do cancáku, kamaráde ..."

 

   V dnešní době není nutné vozit na vandr cancák. Kamarády si můžeme kdykoli přivolat  moderními přístroji, a není třeba zachovávat na ně vzpomínku. Máme je v dosahu neustále, až to může mrzet.

   Jenomže ... jsou v dosahu i jejich nejniternější myšlenky, jejich vřelost, jejich vyznání ke kamarádství, přírodě, trampingu a tak dále? Co může být důvěrnější mezi kamarády než zápis do cancáku, psaný vlastní rukou někde v lese, za zvuků kytar a vůně ohně? Tohle nic nenahradí.

   Primitivní kresbičky, citáty z knížek, útržky trampských písniček, životní moudra i humor ... to byla náplň cancáků. Psaní do cancáků zabíralo na vandru spoustu času. Jakmile se některý kamarád zatvářil, že zrovna nemá nic lepšího na práci, hned se k němu někdo přitočil s notýskem v ruce a s žádostí o canc.

   Cancákový čas je pěkně zachycen na obálce kultovního sešitu "Šest strun v údolí", který vydal Mladý svět v roce 1964. Jsou tu vidět hned dva trampíři, pilně tvořící do cancáků v čase odpočinku...

 

 

  Cancáková tvorba měla vlastní zvyklosti a slovník. V textu se objevovaly výrazy vcancnul, vtesal, vyryl, zkazil  a podobně. Zápis byl vždy na pravé straně, a levá strana zůstávala prázdná. Nebylo taktní řadit cancy za sebou, zapisující se snažil najít prázdnou stránku v co nejvíce volném prostoru, a teprve množstvím zápisů se cancák zahušťoval.

  Cancák byl povětšinou kapesní notýsek se čtverečkovanými linkami, proč tomu tak bylo, to nevím, snad to byla móda, snad byl dosti lehký pro nošení na vandr, snad se jiné notýsky v papírnictví sehnat nedaly, snad čtverečky vyhovovaly kresbičkám i textu zároveň. Z ryze praktických důvodů se v cancáku nikdy neobjevila civilní jména nebo snad adresy. Cancák rovněž nebyl deníkem - vcancující zase nemusel o kamarádovi vědět všechno.

 Někteří kamarádi neviděli rádi, když se v jejich pěkných a ušlechtile vedených cancácích objevilo něco poklesle humorného, třeba drsnější vtípek na adresu majitele cancáku. Známe případ, kdy tramp  raději zavrhl takto znesvěcený cancák a pořídil si nový. Ovšem za další zneuctění nového cancáku si mohl sám - předal svůj cancák známému žertéři se slovy: "Hlavně mi tam napiš něco rozumného!" A pak se divil.  Dnes se cancákem rozumí deník nebo snad zápisník. Zlaté časy cancáků nenávratně zmizely v dálavách.

 

Cancákový fenomén

 

Ze všech cancákových kresbiček byl nejčastěji používán motiv řeky a  kopců, do nichž klesá zapadající slunce. Těchto obrázků  měl každý tramp v cancáku několik, a samozřejmě je sám kamarádům do cancáku kreslil. Podle gusta autora byly hory vysoké, strmé nebo jen mírně zvlněné, ale řeka se vždy svíjela v klikatých meandrech a rozlévala se v dolní části obrázku do nížiny.

Proč byl tento motiv tak oblíbený? Možná proto, že každý správný  filmový western končil odjezdem hlavního hrdiny do hor, po břehu stříbřité řeky a v záři zapadajícího slunce ... ovšem poté, co zákonu bylo učiněno zadost a  padouchové byli skoleni. A pro tramping býval filmový western důležitou inspirací.

Základní motiv sluníčka a kopců s řekou byl leckdy doplněn skalami, lesem, chatou ... na obrázku dole se nad naší krajinkou  zvedá mohutná pískovcová skála, na níž stojí trampova chata. Chata, jak si můžeme povšimnout, má veškeré požadované vybavení. Má pevnou střechu, krb s komínem (z něhož se line dým), bezpečné zábradlí na okraji skály a vzadu, za chatou, je les. Co víc si může tramp přát, když je na vandru v kopcích, blízko řeky,  slunce zapadá a blíží se noc?

Obliba cancákové krajinky s kopečky a zapadajícím sluníčkem  svádí k myšlence, že takhle snad má vypadat ona správná trampská vysněná země. Panovala domněnka, že se tento obrázek, opakovaný v cancácích do omrzení, zrodil někde v Posázaví, v jedné z původních trampských divočin.

Četnost výskytu "sluníčka a kopců" způsobila, že někteří kamarádi byli na tento obrázek alergičtí. Tak daleko to došlo! Ale to nic nemění na tom, že motiv sluníčka, kopců a klikaté řeky byl romantický, snivý, lákající k cestám za dobrodružstvím a kromě cancáků se hojně vyskytoval i na plackách,  domovenkách, camrátkách, vlajkách - byl prostě trampský! S tím se nedá nic dělat.

 

Co se psalo do cancáků:

 

"Jednou trampem, trampem po celý život."

o

"Poprosil jsem své boty, aby mi ukázaly cestu. Optaly se jen, co hledám, a pak mě zavedly k dobrým lidem."

o

"Chmýří z pampelišky přilétlo až k mému nosu. Dýchla jsem a bylo zase fuč!"

o

"Kamarádství je důvěra jednoho k druhému a předpoklad, že pokud Ti kamarád pomůže, nebude o tom mluvit, abys mu pak za to nemusel být vděčný."

o

"Chci bejt jinej. Mít třetí voko nebo něco. Když v Bráníku na mě koukaj slušný lidi, aby měli proč."

o

"Tramp pro přírodu žije, pro přírodu bojuje, pro přírodu i zemře ..."

o

"Každý boží hovado zná osadu Tornádo!"

o

"Není nutné jít po starých vyšlapaných stezkách. Jít a nacházet stále nové je pravé chlapství."

o

"Ať bouře duní, hrom bije, vzpomeň si na mně, mordyjé!"

o

"Až divoké husy rozepnou své perutě na modré obloze a poletí vstříc dálným obzorům, vzpomeň si i Ty, že v našich žilách koluje stejně posedlá krev."

o

"Ke štěstí mi stačí kytara co tlačí do zad spálených - a proti pláči smích!"

o

V pustině přítele nepotkáš

o

"Nevím, co mne čeká v záhybu cesty, přesto ženu svý psy stále dál a dál ..."

o

"Příroda je velká kniha, ale zbytečná pro toho, kdo v ní neumí číst."

o

"Kamaráde, kdyby ses zase viděl asi tak s polovinou lidí, co máš v cancáku podepsaný a já jsem je patnáct let neviděl, tak je ode mě pozdravuj!"

 

Canc na rozloučenou:

"Kamarádi občas žasnou, co všechno v tý usce mám,

že ji tak tak vláčím. Jo, kdyby si tak uvědomili,

kolik místa zabere tak velkej kus romantiky!"

                                                   - Tapi

Hlavní stránka