Klacek vystupoval z motoráku a někdo mu podrazil nohu. Ladný seskok do škváry nástupiště se změnil ve směšný pád s usárnou na zádech a se žracákem po boku. Na přeplněné plošině motoráku těžko hledal viníka, možná, že to ani nebylo schválně. Byli tam sice nějací vandráci s domovenkami Jižanské vlajky, ale ti se dívali jinam. Klackův potupný pád byl přibrzděn krosnou výrostka, který se kradl pod okny vlaku. Klacek srazil výrostka k zemi, a tak se seznámil s Lotoskou. Seznamování pokračovalo následovně: když vlak odjel, zůstala na zastávce jen sestava T.O. Severní západ se Špuldou v závěsu. To je s tím Špuldou, se kterým nikdo nechtěl jezdit na vandr.

Šerif řešil otázku, kdo se opovážil potupit osadu podražením nohy jejího osadníka, Špulda poslouchal s otevřenou pusou, a zbytek osady si myslel svoje.

Zůstal tam ještě ten výrostek. Bezradně přecházel v plandavé větrovce kolem krosny u kolejí a pokukoval po trampech. Najednou se rozhodl, přistoupil blíž a promluvil. Jeho hlas zazněl jako skřípavý píst, slova se spojila v nesrozumitelné skřeky.

"Co to říká?" nerozuměl šerif. Klacek měl lepší uši: "Ptá se, jestli jsme ve vlaku nepotkali nějaký horolezce."

"Nikoho takového jsme neviděli."

Lotoska se tvářil bezradně. Řekl: "aha-síp, jo tak, síp" a úpěnlivě se na ně podíval. Tak ho vzali na vandr, ke Špuldově velké radosti. Lotoska se nebránil, když se k němu tohle stvoření připojilo a bavilo ho celou cestu špuldovskými hovory.

o o o

Ráno bylo chladné a průzračné, jaké bývá v září. Šerif se probudil, vyhrabal z dekáče zašitém do celty rozcuchanou hlavu a vdechoval vlahý vzduch, vonící lesem a podzimem. Vedle něho spal Bíba, a v trávě se povalovala krabička cigaret, která spadla v noci Bíbovi na zem a bez baterky ji nenašel.

Vymýtil jsem z osady démona alkoholu, zauvažoval šerif, co kdybych se obul do démona nikotinu? Šerif rozvázal ledviňák a posadil se. Spali na rozlehlém předskalí, nahoře hučí vítr v borovicích, a mezi kmeny je vidět daleko do krajiny.

"Na podzim je báječná viditelnost," pochvaloval si šerif. "Kdyby nebyl zamlžený obzor, viděl bych až do Středohoří."

Sousední spacák se pohnul, otvorem vyhlédla zrzavá kštice. Šerif neznatelně popotáhl celtu, a její cíp se položil na Bíbovu krabičku. Igelit zašustil a objevil se Bíba. Sedl si, přejel camp truchlivým pohledem, který vyjadřoval "tak už jsem zase na vandru, co mám dělat?" nebo pátral po v noci nenalezených cigaretách. Bíba se dotkl dlaní jedné náprsní kapsy batlu, potom i druhé, zatvářil se zklamaně a rozhlížel se v trávě. Šerif střehl Bíbův probouzecí rituál se stoupajícím zájmem, dokud to Bíba nevzdal. Ranní cigareta se nekonala. Jedna nula pro šerifa.

"Pěkný ráno," prohodil šerif, "něco hledáš?"

Bíba se otočil dozadu, kde pod vysokou skalní stěnou spí Klacek, zahrabošený v haldě šustivého igelitu. Zeptal se:

 "Kde je Špulda? Kde je to vyžle z nádraží?"

Špulda a Lotoska nebyli v dohledu.

    celá povídka

Povídka vyšla v Mladé frontě s úvodním slovem Jaroslava Holoubka:

"Soutěž se jmenuje TRAPSAVEC, ale příhodnější název by byl "trampsavec". Autoři jsou totiž trampové a náměty jsou posbírané pod borovicemi, mezi oharky vyhaslého táborového ohně, vylovené z horských potoků a odposlouchané v sázavském  (nebo jiném) pacifiku. Porota vybrala povídky a básně z tří set prací. Povídka Jarky Šálkové zvítězila v kategorii pokročilých. Brzy přijde zima a většina trampů odloží bágly a zaleze do teplých nor. Snad si tam najdou místo a chvilku na psaní. Byla by to škoda, kdyby tužku nenašli. Vždyť z jejich nečesaných řádků tak příjemně voní jehličí!

V tom roce 1982 dostala Zlatého Trapsavce povídka "Jedu ven" od Jiřího Miky. Bylo to pro Briggi těžké rozhodování, protože došlo k rovnosti bodů u tří příspěvků. Byly to mazácké "Vaťák a hřeben" (dnes klasika a rodinné stříbro) a "Velká bílá hora". K nim se přidružila povídka "Jedu ven" od Jiřího Miky z kategorie začátečníků. Briggi určila vítěze podle počtu pětek. Bylo to dobré rozhodnutí, protože ve hře byla úžasná cena pro vítěze -  broušená váza s emblémem Trapsavce. Ani jedna z nás, kmenových autorek, ji nedostala, a tudíž hrozící rivalství bylo moudře zažehnáno.

Hlavní stránka