Velká bílá hora

Klacek vystupoval z motoráku a někdo mu podrazil nohu. Ladný seskok do škváry nástupiště se změnil ve směšný pád s usárnou na zádech a se žracákem po boku. Na přeplněné plošině motoráku těžko hledal viníka, možná, že to ani nebylo schválně. Byli tam sice nějací vandráci s domovenkami Jižanské vlajky, ale ti se dívali jinam. Klackův potupný pád byl přibrzděn krosnou výrostka, který se kradl pod okny vlaku. Klacek srazil výrostka k zemi, a tak se seznámil s Lotoskou. Seznamování pokračovalo následovně: když vlak odjel, zůstala na zastávce jen sestava T.O. Severní západ se Špuldou v závěsu. To je s tím Špuldou, se kterým nikdo nechtěl jezdit na vandr.

Šerif řešil otázku, kdo se opovážil potupit osadu podražením nohy jejího osadníka, Špulda poslouchal s otevřenou pusou, a zbytek osady si myslel svoje.

Zůstal tam ještě ten výrostek. Bezradně přecházel v plandavé větrovce kolem krosny u kolejí a pokukoval po trampech. Najednou se rozhodl, přistoupil blíž a promluvil. Jeho hlas zazněl jako skřípavý píst, slova se spojila v nesrozumitelné skřeky.

"Co to říká?" nerozuměl šerif. Klacek měl lepší uši: "Ptá se, jestli jsme ve vlaku nepotkali nějaký horolezce."

"Nikoho takového jsme neviděli."

Lotoska se tvářil bezradně. Řekl: "aha-síp, jo tak, síp" a úpěnlivě se na ně podíval. Tak ho vzali na vandr, ke Špuldově velké radosti. Lotoska se nebránil, když se k němu tohle stvoření připojilo a bavilo ho celou cestu špuldovskými hovory.

o o o

Ráno bylo chladné a průzračné, jaké bývá v září. Šerif se probudil, vyhrabal z dekáče zašitém do celty rozcuchanou hlavu a vdechoval vlahý vzduch, vonící lesem a podzimem. Vedle něho spal Bíba, a v trávě se povalovala krabička cigaret, která spadla v noci Bíbovi na zem a bez baterky ji nenašel.

Vymýtil jsem z osady démona alkoholu, zauvažoval šerif, co kdybych se obul do démona nikotinu? Šerif rozvázal ledviňák a posadil se. Spali na rozlehlém předskalí, nahoře hučí vítr v borovicích, a mezi kmeny je vidět daleko do krajiny.

"Na podzim je báječná viditelnost," pochvaloval si šerif. "Kdyby nebyl zamlžený obzor, viděl bych až do Středohoří."

Sousední spacák se pohnul, otvorem vyhlédla zrzavá kštice. Šerif neznatelně popotáhl celtu, a její cíp se položil na Bíbovu krabičku. Igelit zašustil a objevil se Bíba. Sedl si, přejel camp truchlivým pohledem, který vyjadřoval "tak už jsem zase na vandru, co mám dělat?" nebo pátral po v noci nenalezených cigaretách. Bíba se dotkl dlaní jedné náprsní kapsy batlu, potom i druhé, zatvářil se zklamaně a rozhlížel se v trávě. Šerif střehl Bíbův probouzecí rituál se stoupajícím zájmem, dokud to Bíba nevzdal. Ranní cigareta se nekonala. Jedna nula pro šerifa.

"Pěkný ráno," prohodil šerif, "něco hledáš?"

Bíba se otočil dozadu, kde pod vysokou skalní stěnou spí Klacek, zahrabošený v haldě šustivého igelitu. Zeptal se:

 "Kde je Špulda? Kde je to vyžle z nádraží?"

Špulda a Lotoska nebyli v dohledu.

"Že by Špulda přesedlal na jinou kuchyň?" pokračoval Bíba. "No sláva. Aspoň nebude plenit naše žracáky. Budeme mít co jíst."

Šerif se chystal pokárat ho za nekamarádskou řeč, když se mu slova v krku zauzlovala.

Na předskalí právě vystupovali Jižani, marshal Macek se dvěma pořízky z oddílu generála Trychtýře. Mackova bledá, dlouhá tvář rudla námahou a rozčilením, a obě jeho hvězdy, ta marshalská za Spojené osady i tak šerifská za T.O. Jižanská vlajka, se zlověstně leskly. Šerif nenápadně spustil s ramen spacák, aby jeho osadní šerifská hvězda zazářila Mackovi vstříc, ale její svit byl významově nesrovnatelný. Macek se postavil nad šerifa a řekl:

"Hledám svoji mladší sestru. Kde je? Viděli ji s váma včera u vlaku. Musím s ní mluvit. Je to důležitý."

Šerifa tenhle jižanský úvod zmátl, čekal něco útočnějšího. Ale nebojácně odpověděl:

"Hledáš na špatném místě! Na našem campu bych nestrpěl cokoli příbuzného s osadou, která na vandru chodí popíjet do restaurace Na Vyhlídce."

Samotného šerifa překvapilo, jak tnul Jižana do živého. Kolem Mackových očí se rozeběhly tenounké vrásky.

"Ségra není u nás v osadě," zavrčel Macek, "nejezdí na vandr."

"Tak za náma nechoďte," shrnul rozhovor Bíba a trochu vychloubačně dodal: "Já žádnou holku ve spacáku nemám. Mimořádně ne."

Z Mackova doprovodu se ozval jeden pořízek:

"Nehrajte si s náma.Nehrajte si s náma, nebo uvidíte!"

Macek se po něm ohlédl, potom se záhadným úšklebkem prohodil "když není, tak není", a trojice Jižanů se sbírala k odchodu.

Když odešli, šerif řekl:

"Měli jsme vstávat dřív. Takhle ve spacáku mi bylo trapně. Kdyby měl Macek bojovou náladu, tak se neubráníme."

Bíba vylezl ze spacákového tepla, šlapal po celtě a hledal, co by si obul. Takový záchvat života šerifa utvrdil v tom, že má ve žracáku ještě jedny cigarety. Ale neměl. Bíba jen pookřál z Mackovy návštěvy, slibující válečné dobrodružství, což potvrdil slovy:

"Konečně se něco děje! Macek nám nedá pokoj, a jak se znám, my jemu taky ne. Škoda, že to všechno Klacek prospal."

Hromada zmuchlaného igelitu za ohništěm se rozhýbala, a pod ní byl Klacek.

"Já jsem nespal. Ale neměl jsem ten správně drsnej výraz, tak jsem se jižanskejm neukazoval."

Klace se odmlčel a dodal:

"To děláte vy, to cvakání?"

"My ničím necvakali."

"Tak poslouchejte!"

Shora, ze spleti borových větví, posílala pískovcová stěna dolů do campu tenoučké cinkavé signály. Cink, cink! Cink, cink!

"Co je to?" podivil se šerif.

"Před chvílí viselo na stěně modrý lano," pokračoval Klacek. "Ale než jsem se rozkoukal, uteklo nahoru. Co myslíte, že by to udělalo, kdybych za něj zatáh?"

"Počkej," zarazil ho šerif, "poslouchej!"

Cink, cink, zpívala stěna. Cink, cink. Cvak!

"My jsme asi něco zaspali," litoval Klacek. Zato Bíba zajásal. Šerif se tak úporně ve spacáku obracel ke skále, že posunul cípem celty a odkryl Bíbovy cigarety.

"Tohle ráno je plný překvapení," radoval se Bíba.

 Šerif zklamaně protáhl obličej.

o o o

Když oheň rozbublával vodu v ešusu a jídlo bylo na spadnutí, ze skal přicházeli závějemi suchého kapradí Špulda s Lotoskou. Špulda kráčí napřed a nemůže se dočkat, až ho šerif uvidí. Jen se podívejte na věčně odstrkovaného Špuldu! Vypíná se na špičkách, aby všichni viděli, jak je vystrojen. Hrudníček obepíná horolezecký úvazek, u kolen se vlní smyčky a cinkající karabiny. Přes rameno nese Špulda stočené lano, a oči mu pod brejličkami svítí jako démanty. Lotoska ve své větrovce jde pomalu za Špuldou, a nevypadá dobře. Spíš unaveně a pobledle. Ten podlouhlý bledý obličejík šerifovi připadl známý.

"Kde jste byli?" ptá se šerif.

Špulda zarazil vítězný pochod, rozhlédl se po osadnících, aby vychutnal co s nimi odpověď udělá, a ledabyle, jakoby to slovo říkal každou chvíli, pravil:

"Nahoře!"

"Tak já se zeptám jinak," řekl šerif, chytil Špuldu pod krkem a odtáhl ho stranou. Okamžitě byli u nich i Bíba s Klackem.

"Proč jsi nám neřekl, že je to holka?"

"Copak jste to nevěděli?"

"Podle čeho jsme to měli poznat? Co je na ní holčičího? Pohybuje se jak přihrblej hlodavec, vlasy má vokousaný, a ani na chvíli nesundá tu plandavou bundu!"

"Já jsem to poznal podle hlasu," přiznal Špulda.

"Podle hlasu! To že meluzína je rodu ženskýho?"

"Pusťte mě! Nebo začnu řvát!"

Šerif Špuldu pustil.

"Já jí řeknu, že ji hledá Macek," navrhl Bíba. "Snad se sebere a půjde pryč. A my budeme krytý!"

Špulda si mnul ramínka po šerifském stisku, prchal někam za stromy, ale Klacek si ho odchytil.

"Špuldo, ty jsi opravdu vylez až na vrchol tý skály?"

"No jo," odpověděl Špulda, a jelikož byl šerif vzdálen, vypnul hrudníček.

"Hm. A jak ses dostal dolů?"

"Po laně. Slanil jsem."

Klacek zvedl oči nahoru.

"To je vejška, to je vejška..."

o o o

"Tak to zkus taky!"

Lotoska rozvázala šňůrky u krosny a vybalila lano.

"Co je tohle?" zeptal se šerif.

"To je sedací úvaz," odsípala Lotoska.

"Na co jsou ty poutka?"

"Na to se pověsí smyce a karáble. Chceš to zkusit?"

Šerifa polilo horko.

Stáli v jednom údolíčku pod rozložitou věží, bohatou na voštinová pole a spletité sítě spár. Nesahala k oblakům, ale pohled na ní stačil, aby šerif dostal závrať. Což ovšem tutlal.

"A co Macek?" řekl Bíba.

Lotoska rozkládala karabiny po jehličí.

"Už jsem vám vysvětlila, že mě bratr nezajímá."

Bíba se podíval na šerifa a pokrčil rameny.

"Tak jdem, Špuldo" řekla Lotoska.

o o o

Šerif a Bíba seděli na pařezu, a hleděli vzhůru se zvrácenými hlavami jako supové.

"Proč se vlastně Macek nedal ke špagátům?" otázal se šerif.

"U trampů je to lepší," odpověděl Bíba, "já jsem taky zkoušel lízt, ale přestalo mě to bavit."

"Mně to taky nebaví," zalhal šerif.

Bíba otevřel další krabičku cigaret.

o o o

Lotoska, Špulda a Klacek už byli vysoko, lezli nad vršky stromů. Lotoska se na skále pohybovala jistě a obratně, chvílemi se odtahovala a dívala do stěny. Dostala se ke kruhu, cvakla karabina a Lotoska se ohlédla dolů.

"Dober!" zaječel Špulda, šťastný, že se šerif s Bíbou dívají. Možná, že si říkají: tohle že je ten Špulda, co na něj pořád řvem? Ten statečný špagát, co se dostal deset metrů nad zem?

Lotoska nevolala, jen na Špuldu kývla. Špulda se ze svého štandu pustil za ní. Jeho způsob lezení byl dočista osobitý - plazil se po stěně jako brouk, vstřebával se do pískovce, ani klíště by se neumělo tak přidržet. Plazil se stylem: dělej si, skálo, co chceš, stejně mě neshodíš. O to horší to bylo s Klackem. Šerif s Bíbou tajili dech, kdykoli rozechvělý Klacek šátral po chytech. Vždycky se při tom podívali, co tomu říká Lotoska. Ale tvářila se normálně. Zato Klacek lezl zoufale. Na chyty se vrhal s gesty trosečníka, těžiště daleko od stěny,  neustále na pokraji pádu.

"Já se na to nemůžu dívat," řekl Bíba. Vytáhl další cigaretu a krabičku položil vedle sebe na pařez. Šerif se jen pohnul - a už tam nebyla.

"Co by asi udělala Lotoska, kdyby Klacek letěl dolů?" poznamenal šerif.

"Mně by spíš, šerife, zajímalo, co by udělal Špulda, kdyby padala Lotoska."

"Kolik jí může bejt?" rozjímal šerif. "Patnáct? Šestnáct?"

Bíba se rozhlížel kolem sebe a dlaní poplácal obě náprsní kapsy. Cigarety zmizely.

"Ta holka je divná. Viděls šerife, jak se jí lesknou oči? Třeba se dopuje nějakejma práškama, a není odpovědná za svý jednání. Jestli ji budem krejt, tak nás Macek zlynčuje."

"Jižani nejsou schopni pátrací dedukce. Macek nic neví. Jinak bychom už byli ztraceni."

"Jako moje cigára," zabručel Bíba. "Aspoň že mi zůstaly sirky."

Na stěně už bylo ticho, trojice zmizela za vrcholem. Bíba se pohodlně natáhl do jehličí, usárnu pod hlavou.

"Tohle se mi na vandru nejvíc líbí, jak těma stromama vidím mraky, ležím a ležím, kolem hučí vítr a na mě nemůže, protože jsem v závětří."

"Ty jsi poeta, Bíbo," usmál se šerif.

"Jsem skoro šťastnej. Ale k dokonalýmu štěstí mi chyběj ty cigára, co máš, šerife, v rukávu!"

Šerif neodpověděl.

Oba vstali.

Lesem přichází skupinka lidí. Lotoska jde první, nedívá se nalevo napravo a nese v náručí lano. Špulda běží za ní a snaží se ji chytit za ruku, v čemž mu zuřivě brání marshal Macek. Kolem nich dusá hlouček Jižanů, a někde vzadu se plíží Klacek. Obličej má jako přejetý šmirglem a na obou dlaních náplasti.

Jižani byli jak bouřné povětří, marshal Macek jako hrom a blesky dohromady.

"Využili jste k naší válce bláznivý nemocný dítě. To si vodnesete!"

Šerif T.O. Severní západ se začal bránit:

"Nemocný? Nic takového jsme nevěděli!"

"Nedělej ze sebe troubu, Sandy! Každej pozná, že ta holka má angínu jako trám. Utekla doma z postele, jen se podívej jak vypadá! Vždyť má nejmíň devětatřicet. A vy ji pošlete lézt! Chtělo by to nalít rozum do těch vašich zmrzlejch severních palic."

Potom se Macek otočil k Lotosce s povelem:

"Zabal se, Haničko, jedeme domů!"

Lotoska beze slova stočila lano do krosny, a jeden z Jižanů si ji hodil na záda.

"Jde se!" nařídil Macek. "A vy Seveřani - za tejden vás čekáme u vlaku! Vyřídíme si to."

Šerif poněkud zaraženě vzdoroval výtkám, ale když se marshal otočil k odchodu, vrátila se mu schopnost válečné strategie. Pronesl jasným pevným hlasem do jeho zad:

"Ty jsi nikdy neutekl z postele na vandr, marshale, jenom proto, abys byl tam, kde se cítíš nejlíp? Ty jsi nikdy nebyl na potlachu Spojených osad se zápalem plic? Tebe nikdy nevezla sanitka přes paseku, a tvoji osadníci ji netahali lesem, když zapadla do bláta?"

Marshal Macek se nerudně otočil. Směrem k Seveřanům prohodil "to je něco jinýho", ale mnohem smířlivěji vzal sestru kolem ramen. Odváděl si ji pryč, a Špulda běžel podle cesty a vřískal na Lotosku:

 "Slíbilas mi, že mě vezmeš na velkou bílou horu! Lotosko! Slíbilas mi to! Já se bez tebe na velkou horu nedostanu!"

Lotoska se po něm smutně ohlédla, ale jeden z Jižanů mu poradil.

"Dej se ke špagátům, Špuldo!"

o o o

"Stejně nám to Macek neodpustí," řekl šerif. "Pojď sem Špuldo, já se něco zeptám."

Špulda se tvářil zarputile.

"Špuldo, ty jsi věděl, že je Lotoska nemocná?"

Špulda přikývl.

"Proč jsi nám nic neřekl? Vždyť jsi lez s Lotoskou na skály!"

Špulda se mračil.

"No právě. Kdybych vám to řek, tak byste mi to nedovolili."

"Uvědomuješ si, co se mohlo stát? Co kdyby ta holka ve stěně omdlela?"

"To by se nestalo. Půjčila mi hodinky, abych hlídal čas, kdy si měla brát penicilín."

Osadníci chvíli zírali na Špuldu jako na zjevení, a šerif pak odevzdaně řekl:

"Tak vyrazíme, ne? Ať do večera něco ujdem."

Bíba se chopil usárny a obrátil se na Klacka:

"Ty seš, kamaráde, jak vošmirglovanej. To jsi z tý skály sjel po dršce?"

"Ne," začervenal se Klacek. "jen jsem se tak lek vzteklýho marshala, že sem zakop vo kořeny. Víte, že Špindíra Lucky umí bezvadně lepit náplasti? Prej se to naučil na vojně."

Osada byla připravena k odchodu.

"Kam půjdeme šerife?" zeptal se Bíba. "Co kdybysme vyhledali špagátnickou hospodu a Špuldu jim prodali jako lezce do první linie?"

"Žádný hospody. Co tě to popadlo? My jdeme na sever!" odpověděl šerif. Vzal na záda usárnu, na rameno žracák, do čela klobouk a přívětivě dodal:

 "Poslouchej, Bíbo, co kdyby ses odnaučil kouřit?"

  Zpět